Efektivnost soukromých projektů na ochranu životního prostředí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Soukromé projekty na ochranu životního prostředí jsou investice firem do procesů, technologií či vybavení, které povedou ke snížení jejich negativního dopadu na životní prostředí. Na rozdíl od veřejných projektů na ochranu životního prostředí, kde jsou hlavním kritériem společenské přínosy, u soukromých environmentálních projektů je hlavním kritériem, tak jako u všech podnikových projektů, výnosnost.

Investiční projekty[editovat | editovat zdroj]

Ekonomové chápou investice jako "kapitálová aktiva, sestávající ze statků, které nejsou určeny pro bezprostřední spotřebu, ale jsou určeny pro užití ve výrobě dalších spotřebních statků nebo dalších kapitálových statků".[1]. Z podnikového hlediska se investice definují jako „peněžní výdaje, u nichž se očekává jejich přeměna na budoucí peněžní příjmy."[2] Můžeme shrnout, že v obou pohledech jde o odložení současné spotřeby, za účelem získání budoucích užitků. Realizace různých investičních projektů může vést k rozšíření výroby, obnovení dosavadního stavu majetku či zlepšení pracovních podmínek. Environmentální projekty jsou zaměřeny na zlepšení ekologických podmínek podnikání. Investiční projekty můžeme tudíž členit dle účelu, který má být jejich prostřednictvím dosažen. Neméně důležité je uvědomit si vazbu mezi jednotlivými investičními projekty. Určení vzájemné závislosti projektů hraje důležitou roli především při výběru z variant. Pokud se rozhodujeme mezi dvěma vzájemně nezávislými projekty, realizace jednoho z nich nevylučuje realizaci druhého. V realitě se ale často setkáváme se vzájemně podmíněnými, komplementárními a substitučními projekty či dokonce se vzájemně se vylučujícími projekty. (Marek a kol., 2006) Z podnikového hlediska se nejčastěji projekty řadí do tří hlavních skupin:[3]

Projekty na rozšiřování trhu

Z hlediska hierarchie podnikových projektů jsou právě tyto projekty uváděny na prvním místě, protože podporují přímo růst firmy a jsou spojeny s relativně vysokým rizikem a vyšší kapitálovou náročností. Jejich realizace je vyústěním svobodného rozhodnutí podniku.

Projekty na zvýšení zisku

Tyto projekty (a projekty na snížení nákladů) zvyšují konkurenceschopnost firmy prostřednictvím zvýšení kvality, účinnosti a jiných faktorů. Jejich efekt na růst firmy není zásadní, nicméně vedou k upevnění pozice na trhu a dalším výhodám. Rozhodnutí o jejich realizaci je taktéž zcela v kompetenci firmy, nicméně často bývají iniciovány vnějšími okolnostmi jako je růst konkurence.

Projekty na udržení zisku

Jedná se o vynucené projekty. Jejich realizace bývá často podmínkou existence firmy. Jsou vyžadovány legislativou či jinými vnějšími okolnostmi, nikoli vlastní potřebou podniku. Je na ně často pohlíženo jako na nutné zlo, odčerpávající finanční prostředky, které by firma jinak mohla použít efektivněji.

Klasifikace environmentálních projektů[4][editovat | editovat zdroj]

Čisté (ryzí) projekty na ochranu životního prostředí

Hlavním efektem, kterého má být dosaženo při realizaci těchto projektů, je ochrana životního prostředí, a to i za cenu nižších ekonomických efektů. Mezi klasické ryzí projekty na ochranu životního prostředí patří zavádění koncových technologií. Tradičně je podniky řadí do již zmíněných projektů na udržení zisku, nahlíží se na ně jako na projekty ztrátové, nebo přinejmenším negenerující žádné příjmy či úspory.

Integrované projekty na ochranu životního prostředí

Tyto investice sebou přinášejí jak environmentální efekt, tak jistý sociálně-ekonomický efekt. Zavádění integrovaných projektů na ochranu životního prostředí souvisí s rostoucím zájmem společnosti o ochranu životního prostředí a zaměření se na strategii prevence. Nejen že se zpřísnily legislativní podmínky (větší postihy znečišťovatelů, růst poplatků a zavádění nových sankčních nástrojů), ale i společenská poptávka po produktech se mění ve prospěch odpovědných firem. Jak si firmy začaly uvědomovat souvislost mezi ochranou životního prostředí a zvyšujícím se ziskem, lze vysledovat i změnu v nahlížení na efektivnost environmentálních projektů. Posouzení jejich efektivnosti se nyní věnuje stejná pozornost jako jakýmkoli jiným projektům. Integrované projekty na ochranu životního prostředí patří tudíž do projektů zvyšujících zisk, popřípadě snižujících náklady. [4]

Kritéria efektivnosti environmentálních projektů[editovat | editovat zdroj]

Efektivnost v širším slova smyslu znamená „absenci plýtvání, tj. co nejefektivnější využití zdrojů k uspokojení potřeb a přání"[5]. Mezi dva hlavní aspekty efektivnosti patří účelnost a hospodárnost. Do jaké míry plní daný projekt stanovený environmentální cíl je otázkou účelnosti. Hospodárnost pak znamená, s jakými náklady bude daný cíl zabezpečen. Kritérium efektivnosti investice tudíž vychází z cílů firmy. Mezi dominantní cíle firem patří především maximalizace zisku, přesněji tržní hodnoty firmy, u akciových společností tržní hodnoty akcií. Při rozhodování o projektech na zlepšení životního prostředí, respektive snížení ekologické zátěže, tomu není jinak. Problematika životního prostředí sem vstupuje zejména formou nákladů na zamezení, nákladů souvisejících s regulačními omezeními a se škodami ze znehodnocování životního prostředí.[6]

Tyto cíle jsou ale někdy obtížně kvantifikovatelné, proto se často rozhodujícím ukazatelem stávají skutečné budoucí peněžní příjmy, respektive úspory, které investice přinese (cash flow). Přihlíží se při tom k riziku a k době, za kterou se investice navrátí. V zásadě lze postupovat dvojím způsobem, buď hledáme projekt minimalizující náklady, nebo maximalizující příjmy. Nákladové kritérium ovšem obvykle nepostihuje komplexní efektivnost, proto pokud je to možné, řídí se firmy především ziskovým kritériem. Firma má zájem realizovat jen ty investice, které jsou pro ni efektivní, neboli výnosnost investice musí být alespoň taková, jaká je výnosnost podniku před investováním.[7]

Stanovení nákladů na ochranu životního prostředí[editovat | editovat zdroj]

Při posuzování efektivnosti environmentálních projektů nacházíme problém, jak přesně vyjádřit náklady na zamezení a jak je správně alokovat podle dopadu na jednotlivé výkony, neboli jak přesně vyjádřit tu část nákladů, která je přímo spojena s ochranou životního prostředí. Vhodným podkladem pro získání pravdivých údajů pro posouzení efektivnosti investice je environmentální nákladové účetnictví.[8] Popisem metod jak stanovit náklady na ochranu životního prostředí se zabývá především Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) a Evropská komise (EC) ve své směrnici č. 2008/1/ES o IPPC (Integrovaná prevence a omezování znečištění). Součástí hodnocení efektivnosti soukromých projektů nejsou externí náklady[6].

Podniky často posuzují investiční náklady jako celek, to je ovšem metodologicky správné pouze u zmíněných ryzích environmentálních projektů - při hodnocení zavádění koncových technologií, které nemají žádný jiný účel, než snížit dopady na životní prostředí. V tomto případě jsou všechny investiční a provozní náklady definovány jako environmentální. Při zavádění integrovaných technologií se obvykle postupuje tak, že se porovnají náklady na daný projekt s náklady podobných projektů, které ovšem nevedou k žádným pozitivním efektům na životní prostředí. Rozdíl mezi těmito sumami pak tvoří náklady na ochranu životního prostředí. Pokud není možno takové porovnání provést, lze využít konceptu čistých a hrubých nákladů na zamezení. Subjekt si musí pravdivě porovnat celkovou výši nákladů (hrubé náklady na zamezení) na projekt, se soukromými přínosy (užitkem), které mu realizace projektu přinese, sníženými o výši požadovaného zisku. Část nákladů převyšující výnosy se nazývá čisté náklady na zamezení. Racionálně uvažující subjekt pak bude realizovat projekty se zápornými, či nulovými čistými náklady na ochranu životního prostředí[6].

Metody hodnocení efektivnosti investic[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení efektivnosti investic sestává z několika kroků:[1]

1. Určení kapitálových výdajů na investici

2. Odhadnutí budoucích čistých peněžních příjmů, které investice přinese (cash flow = peněžní příjmy méně peněžní výdaje)

3. Určení diskontní míry, o které budou příjmy diskontovány (faktor času)

4. Výpočet současné hodnoty očekávaných příjmů a jejich porovnání s kapitálovými výdaji na investici

Určení podnikové diskontní míry záleží na způsobu financování investice. Financuje–li firma celou investici z vlastních zdrojů, pak ji určíme jako požadovaný výnos vlastního kapitálu. Je-li investice financována úvěrem, pak se diskontní míra rovná úroku z úvěru po zdanění. Nejčastějším způsobem je kombinované financování, v tomto případě se počítají tzv. průměrné náklady na kapitál (WACC).[9].

  • Doba návratnosti

Doba návratnosti je takové období, za které se suma čistých příjmů vyrovná původním investičním nákladům. Čím je tato doba kratší, tím je investice výhodnější. Pokud je každoroční výše čistých příjmů stejná, pak stačí vydělit celkové původní náklady roční výší cash flow. Pokud se počítá s různě vysokými cash flow v jednotlivých letech, je výhodné sestavit si kumulativní tabulku. Doba návratnosti poskytuje důležitou informaci o riziku a likviditě. Nevýhodou této velmi jednoduché metody je její omezená vypovídací schopnost, nezohledňuje totiž příjmy po době splacení.

Dobanavratnosti.jpg

  • Čistá současná hodnota

Čistá současná hodnota představuje rozdíl mezi současnou hodnotou očekávaných příjmů a náklady na investici. Je–li kladná, můžeme investici přijmout. Znevýhodňuje projekty, jejichž výnosy vznikají až v delším období (faktor času – časová hodnota peněz se mění).

Csh.jpg

  • Vnitřní výnosové procento

Tato metoda je taktéž založena na principu čisté současné hodnoty. Postup je opačný. Spočívá v nalezení takové diskontní míry, při které se suma očekávaných výnosů rovná investičním nákladům (ČSH=0), neboli v nalezení předpokládané výnosnosti investice. Tu pak porovnáme s požadovanou výnosností. Je-li vnitřní výnosové procento vyšší než požadovaná výnosnost, je projekt přijatelný.

Vvp.jpg

Rozšířené posuzování efektivnosti[editovat | editovat zdroj]

Výše uvedené metody mají jednu nevýhodu, počítají pouze s užitky, které lze monetárně vyjádřit. S realizací environmentálních projektů jsou však často spojeny i efekty a dopady, které přestože ovlivňují ekonomickou pozici firmy, nemají peněžní povahu. Existují více komplexní metody pro posouzení investičních projektů zahrnující i nepeněžní výnosy a náklady spojené s důsledky rozhodnutí, nicméně jejich použití je v podnikové praxi omezené. Jde často o méně exaktní metody používané spíše veřejným sektorem pro posouzení celkových společenských přínosů.

  • Analýza nákladů a přínosů (CBA)

Tato metoda rozšiřuje klasické hodnocení investic o obtížně kvantifikovatelné či externí náklady. CBA metodicky upravuje odhad těchto hmotných a nehmotných efektů. Zařazuje do hodnocení všechny přínosy a náklady – soukromé i společenské a její využití může být dobrým doplňujícím postupem při strategickém rozhodování firem.

  • Hodnocení celkových nákladů (TCA)

Metoda TCA představuje obecný rámec pro hodnocení projektů. Jde o tradiční přístup porovnání celkových nákladů a výnosů jednotlivých investičních variant. Klade důraz na zhodnocení veškerých interních nákladů spojených s investicí. Klíčové je tudíž především vyjádřit skutečné peněžní i nepeněžní toky (jak náklady zaznamenané v účetnictví tak i vnitřní nehmotné náklady, náklady jimž lze realizací dané investice zabránit a ostatní obtížně kvantifikovatelné náklady) a identifikovat potenciální zvýšení podnikových výnosů. Zohlednění všech těchto aspektů může zvrátit původní rozhodnutí o neefektivnosti investice.

  • Opční hodnota

Koncept je založen na čisté současné hodnotě, která je doplněna o strategickou hodnotu investice. Využívá se zejména v případech, kdy je nutné realizovat projekty nesplňující podmínku přijetí (ČSH je záporná). Impulsem k výběru z variant je pak právě strategická hodnota investice (opční hodnota), která vyjadřuje možnost získání výnosů v pozdějším období.

  • Life Cycle Costing (LCC)

Metoda LCC vychází z analýzy životního cyklu (LCA), což je přístup, který analyzuje environmentální zátěž spojenou s výrobky či procesy v každé fázi jejich životního cyklu. Metodou LCC se pak připisují náklady ke každému výstupu (odpadu), který je analýzou LCA identifikován. Suma těchto nákladů pak představuje čisté náklady na zamezení.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 1,0 1,1 SYNEK, Miroslav, a kol. Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1992-4. Kapitola 8., s. 272.-304.. (Čeština) 
  2. VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86929-01-9. Kapitola 1., s. 15.. (Čeština) 
  3. Dobeš, V., Navrátil, B., Remtová,K.: Porovnání celkových nákladů na preventivní a koncová opatření ochrany životního prostředí, [online]. [cit. 2010-04-04]. Centrum pro otázky životního prostředí UK, Praha 1995
  4. 4,0 4,1 Kožená, M.: Efektivnost environmentálních investic, [online]. [cit. 2010-04-05]. Univerzita Pardubice, Ústav ekonomiky a managementu, Pardubice 2005
  5. SAMUELSON, Paul A., Nordhaus William. D. Ekonomie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 2007. ISBN 978-80-205-0590-3. Kapitola 8., s. 775. (Čeština) 
  6. 6,0 6,1 6,2 ŠAUER, Petr, a kol. Náklady na ochranu životního prostředí: Pojetí, efektivnost a optimalizace. Praha: Oeconomica, 2005. ISBN 80-245-0982-2. Kapitola 1., 4., s. 13. - 117.. (Čeština) 
  7. MAREK, Petr, a kol. Studijní průvodce financemi podniku. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86119-37-8. Kapitola 8., s. 351-353. (Čeština) 
  8. Sborník z mezinárodního semináře: Ekonomické a sociální souvislosti udržitelného rozvoje: Aplikace environmentálního účetnictví na makro a mikro úrovni, [online]. [cit. 2010-04-04]. Univerzita Pardubice, Pardubice 2005
  9. Oščatka, J.: Náklady na vlastní a cizí kapitál, [online]. [cit. 2010-04-05]. VUTB, Brno 2006