Sociální učení

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Učení je vždy společenský proces, protože probíhá v sociálním prostředí nebo kontextu; pojem sociální učení ale nově rozšiřuje vzdělávací terminologii. Na tento fenomén se objevuje mnoho pohledů, v zásadě ale pro sociální učení platí, že kompetence jsou získávány přímým působením sociální reality (ať již reálné nebo simulované) na subjekt výchovného působení – a tento vztah je oboustranný (proces učení proměňuje sociální realitu). Jedinec učí v úzké souvislosti s jeho/jejím postavením ve světě sociálních souvislostí a učení je takto definováno jako „nedílná součást generativní společenské praxe v žitém světě“ [1]

Základem konceptu sociálního učení je myšlenka, že lidé se neučí samostatně (zcela individuálně), nebo alespoň se tak učí méně efektivně, než když sdílejí své osobní zkušenosti se zkušenostmi ostatních. Předpokládá se, že druzí lidé hrají důležitou roli v uvědomění si, formulaci a zobecnění individuálních zkušeností. V sociálním učení lze rozlišit čtyři elementy (základní principy), které jsou základem vzdělávacích procesů:

(a) Akce: lidé se musí cítit být schopni a připraveni vzít aktivně svou vlastní situaci do svých rukou (motivace). Organizátoři procesu učení tedy musí přistupovat k účastníkům tohoto procesu jako ke kompetentním subjektům, a musí začít zkoumáním toho, čeho jsou oni sami schopni,

(b) Spolupráce: lidé musí být schopni a připraveni spolupracovat s ostatními. To je ale také zdrojem napětí a rozporů ve skupině,

(c) Reflexe: lidé musí být schopni reflektovat to, co udělali, ohlédnout se, zhodnotit, vyvodit závěry a transformovat je do změny chování;

(d) Komunikace: je podmínkou sociálního učení; znamená, že lidé mohou komunikovat o problémech, vysvětlovat si je a ukazovat je ostatním – předávat si zkušenosti. [2][3]

V sociálním učení platí, že kompetence jsou získávány přímým působením sociální reality (ať již reálné nebo simulované) na subjekt výchovného působení. Znamená to, že je navozeno takové prostředí pro „výuku“, jež vyžaduje jistý typ aktivity, a tyto vynucené „reakce“ jsou pak fixovány v dovednostním rejstříku vzdělávané osoby. Jedná se především o komunikační dovednosti, které podporují vznik vztahů a vazeb mezi účastníky dialogu, a tedy například také napomáhají utváření sociálních sítí. (Takové sociální sítě pak představují – i pro samotný proces vzdělání – ucelené prvky, jejichž učení má jistá specifika v porovnání s procesem učení jednotlivce.) Cílem výuky je tak přispět mimo jiné ke vzniku určitého sociálního uspořádání v rámci skupiny a s takto vzniklými vztahy pak pracovat, prohlubovat jejich kladné působení na rozvoj kompetencí. Předpokládá se, že náležitá péče a pozornost bude věnována samotnému tomuto (sociálnímu) prostředí jakožto podstatnému faktoru ovlivňujícímu proběh i výsledky učení.

Procesy sociálního učení pak mohou probíhat nejen ve vztahu učitele a žáka (např. v rámci výuky), ale též na úrovni organizací či jiných společenských celků (těmito sociálními jednotkami jsou často tzv. „komunity praxe“ ). Tento celospolečenský rozměr patří k definičním znakům sociálního učení; dalšími znaky jsou již zmíněné transformační působení (tento typ učení působí povrchové i hlubší epistemologické změny, má vliv na proměnu hodnot atd.); pro navození podmínek sociálního učení je důležitá sociální interakce např. v sociálních sítích, buď přímá, nebo virtuální (tam hrají roli sociální sítě Web 2.0 jako např. Wiki) [4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. COBB, P., BOWERS, J. Cognitive and situated learning perspectives in theory and practice. Educational researcher, 1999, 28(2), 4, str. 35
  2. WALS, A.E.J. (ed.) Social learning towards a sustainable world Wageningen : Wageningen Academic Publishers, 2007. ISBN 978-90-8686-031-9
  3. UN ECE. Learning from each other The UNECE Strategy for Education for Sustainable Development, 2009. [online] [Cit 04-05-2011] Available from http://www.unece.org/env/esd/Implementation/Publication/LearningFromEachOther.pdf
  4. REED, M. S., EVELY, A. C., CUNDILL, G., Fazey, I., GLASS, J., LAING, A., NEWIG, J., PARRISH, B., PRELL, C., RAYMOND, C., and STRINGER, L. C.. What is social learning? Ecology and Society 15(4): r1. 2010. [online] www: http://www.ecologyandsociety.org/vol15/iss4/resp1/