Obchodovatelná práva na znečištění

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Obchodovatelná práva na znečištění (tradable allowances, tradable permits) jsou ekonomickým nástrojem, jehož cílem je kontrola množství znečištění a s pomocí ekonomické pobídky snížení množství znečišťujících látek (nejčastěji skleníkových plynů). [1] Obchodovatelným právem se rozumí majetková hodnota odpovídající právu znečišťovatele vypustit tunu znečišťujících látek (např. skleníkové plyny) [2]

Systém obchodování s právy na znečištění byl zaveden na počátku 70. let 20. století v USA a poprvé jej formuloval J. H. Dales. [1] Obchodovatelných práv na znečištění se využívá nejen při ochraně ovzduší, ale i při znečišťování vody (určování maximálního množství znečišťujících látek), dokonce i při rybaření (stanovování celkového přípustného množství vylovených ryb).[3] Praktické využití systému obchodování s právy na znečištění lze vidět v mezinárodním měřítku - v oblasti ochrany ovzduší například v Evropské Unii (obchodování s emisemi skleníkových plynů), v USA (Program kyselého deště - Acid Rain Program) nebo na regionální úrovni v Kalifornii (Program Reclaim).[1]

Základní rysy systému obchodovatelných emisních povolení[editovat | editovat zdroj]

Abychom mohli využívat tento systém, je nutné, aby nějaká vyšší autorita stanovila cíl. Tento cíl může být ve formě buď celkového přípustného množství emisí, které lze emitovat za určitou dobu na určitém území nebo intenzity výstupu, snížení emisí na obyvatele. [4] Dále je nutné určit pravidla pro rozdělení emisních práv a následný proces obchodu s nimi mezi jednotlivými znečišťovateli. [1] V případě, že dojde k porušení pravidel - např. znečišťovatelé, kteří překročí určené limity bez vlastnictví příslušného počtu povolenek jsou povinni zaplatit pokutu jejíž výše by převyšovala tržní hodnotu emisních práv. Svého závazku se ovšem nezbaví a převede se mu do dalšího období, kdy má možnost nakoupit emisní povolenky od subjektů, kteří jich mají více než sami potřebují. [3] Předmětem obchodování nejsou emisní látky jako takové, ale právo emitovat určité látky. Vzhledem k tomu, že se jedná o ekonomicky orientovaný nástroj, cena těchto emisních povolenek není stanovena direktivně, ale vychází z nabídky a poptávky na trhu. Znečišťovatel pak porovnává cenu emisního práva s výší mezních nákladů, které by musel vynaložit na snížení znečištění (mezní náklady na zamezení) Tím, že dochází k porovnání jednotlivých variant, dojde k efektivní alokaci (ke snížení znečištění dojde s nejnižšími možnými náklady). Nesmíme zapomenout, že na efektivnost má také vliv výše transakčních nákladů, které vznikají nutností monitorovat vytvořenéé emise, pohyby s povolenkami atp. Aby bylo snižování znečištění co nejefektivnější, je třeba aby do obchodu s emisními povoleními bylo zařazeno co nejvíce znečišťovatelů. [1]

Obchodovatelná práva na znečištění je možné použít v případě, kdy lze určit původce znečištění a množství daného znečištění. Tento nástroj má tím větší smysl, čím více subjektů (např. států, regionů, firem) je do systému zapojeno. Aby systém obchodování s emisními právy fungoval, je třeba, aby existoval důsledný a věrohodný monitorovací systém. (emisní audit = verifikace). Pokud jde o rozsah ve kterém lze tento nástroj použít, tak nachází využití jak na světové úrovni, tak i lokální či podnikové úrovni. Definování programu může být buď pomocí jednodušeji a často využívaných emisních ukazatelů (např. ETS v EU) nebo pomocí imisních ukazatelů (je potřeba odhadnout vztah mezi emisemi zdrojů a imisním zatížením území). [4]

Princip fungování systému obchodovatelných povolení[editovat | editovat zdroj]

Na následujícím grafu máme názorně ukázaný princip fungování systému obchodovatelných povolení na emise. Na ose y je vyjádřené množství emisí a osa x znázorňuje časovou osu. Uvažujme 2 firmy A a B. V roce t každá z firem vypustí 20 jednotek škodlivých látek. V následujícím období (t+1) veřejná autorita stanoví v rámci politiky životního prostředí snížení emisí o 50 %. Každá z firem tedy obdrží polovinu svých historických (předchozích) emisí z prvního období (t) tzn. každá firma 10 jednotek. Těchto 10 jednotek je maximální množství škodlivin, které může jedna firma vypustit. Předpokládejme, že firma B má nižší náklady na zamezení (mezní náklady jsou nižší než je tržní cena povolenky), což znamená, že bude snižovat znečištění více (o 12 jednotek oproti počátečnímu období) než firma A. Firma A, mající vyšší náklady na zamezení sníží pouze o 8 jednotek. Aby došlo ke splnění výchozích podmínek (maximální množství znečištění jednou firmou smí být 10 jednotek), musí firma A dokoupit na trhu povolenku od firmy B, která znečišťuje méně než povolených 10 jednotek. [1] Graf1 princip.jpg[1]

Mechanismus úspory nákladů[editovat | editovat zdroj]

Následující graf ukazuje, jak mezi dvěma subjekty dochází k minimalizaci celkových nákladů při využití systému obchodovatelných emisních povolení. Osa x představuje jednotlivé zdroje (zleva zdroj 1 a zprava zdroj 2) a osa y mezní náklady na zamezení. Křivka MC1 znázorňuje mezní náklady na zamezení prvního emitenta a MC2 emitenta druhého.

V případě, že nebudou zavedena žádná opatření bude každý zdroj vypouštět maximální množství znečištění, tedy 15 jednotek (v těchto bodech se mezní náklady na zamezení rovnají nule). Dohromady emitují 30 jednotek znečišťujících látek.

Graf2 uspora nakladu.jpg[2]

Pokud bude stanoven cíl snížit celkové množství emisí na 15 jednotek, bude muset každý ze subjektů snížit své emise. Požadovaného snížení emisí je dosahováno v každém bodě na ose x. Nás bude zajímat, kdy dojde k optimálnímu snížení emisí pokud bude možnost obchodovat s povolenkami. Zatímco zdroj 1 sníží znečištění pouze z 15 jednotek na 10 jednotek, zdroj 2 z 15 jednotek na 5 jednotek. Celkové variabilní náklady na snížení znečištění představuje plocha A+B+C, kde plocha A+B jsou celkové variabilní náklady zdroje 1 a plocha C jsou celkové variabilní náklady zdroje 2. Jiná kombinace než 10 a 5 jednotek by znamenala vyšší náklady. Proč tomu tak je? V případě, že by zdroj 1 musel snížit emise z 15 na 8 jednotek, budou náklady na poslední jednotku snížení stát cenu E (vedeme-li kolimici od osy x z 8 jednotek, protne křivku MC1 při ceně E). Zdroj 2 by musel snížit emise z 15 na 7 jednotek, přičemž náklady na poslední jednotku snížení emisí ho budou stát cenu G (vedeme-li kolmici od osy x ze 7 jednotek znečištění, protne křivku MC2 při ceně G). Nyní vidíme, že při kombinaci znečištění 8 (zdroj 1) a 7 (zdroj 2) má zdroj 2 výrazně vyšší mezní náklady (G) než zdroj 1 (E) a tedy je zde zájem obchodovat. První zdroj bude ochoten prodat emisní povolenku na další jednotku znečišťování za cenu vyšší než E. Pro druhý zdroj bude výhodné nakoupit emisní povolenky od prvního zdroje za cenu, která je nižší než G. Cena se potom ustálí mezi G a E (cena P, kdy dojde k efektivní alokaci znečištění na 10 a 5 jednotek) a pro oba zdroje to bude výhodný obchod. Plocha D znázorňuje úsporu nákladů při obchodování s emisními povolenkami. [2]

Formy obchodování[editovat | editovat zdroj]

  • Kreditní způsob redukce emisí (Credit programm, baseline and credit, emissions reduction credits - ERCs)
  • Tento systém obchodování je založen na relativním vyjádření, kdy dochází k porovnání určité počáteční úrovně (tzv. baseline) se skutečně dosaženou úrovní znečištění. [1]
  • Počáteční úroveň (baseline) bývá určena buď na základě historických emisí nebo podle poměru emisí vůči výstupu (např. CO2 na obyvatele, CO2 na HDP) [2]
  • V případě, že znečišťovatel dosáhne hodnot, které jsou nižší než základní úroveň, získá kredit (viz grafické znázornění).
  • Tento kredit pak může využít pro svou potřebu nebo ho může prodat jinému subjektu, který přesáhl stanovenou úroveň. [1]
  • Pokud znečišťovatel přesáhne stanovenou základní úroveň (baseline) musí si dokoupit příslušný počet kreditů od subjektů, kteří mají kredity navíc
  • Obchoduje se jen s vytvořenými kredity
  • Podporuje investice díky kterým může dojít ke snížení znečištění [2]

Graf3 kreditni zpusob.jpg [5]

  • Obchodování s ex-ante rozdělenými právy (cap and trade system)
  • Systém, kdy ještě před zahájením samotného obchodování stanoví veřejná autorita (regulátor) limit (celkové možné znečištění, které smí být vypuštěno nad daným územím za určitou dobu znečišťovateli, kteří jsou součástí systému) tzv. cap
  • Následně dojde k přerozdělení emisních práv podle určitého klíce mezi znečišťovatele.
  • V případě, že se subjekt rozhodne znečišťovat méně než vlastní emisních práv, má možnost tato přebytečná práva prodat subjektům, které překračují přidělené množství emisních práv.
  • Pokud znečišťovatel emituje víc než má dostupných emisních povolenek, musí dodatečná práva odkoupit od těch, kteří snížili své emise více a mají tedy přebytek emisních práv [4]

Graf4 cap and trade.jpg [5]

Princip přidělování emisních práv[editovat | editovat zdroj]

Vlastní alokace emisních povolenek je důležitá i z hlediska přerozdělování bohatství ve společnosti a konkurenceschopnost jednotlivých subjektů v rámci systému. V praxi se používají dva typy rozdělování emisních práv:

  • Grandfathering
  • Tento systém je založen na principu minulých emisí, kdy účastník obchodování musí tyto emise doložit (může se jednat o průměrné emise za určité období, rok s nejvyššími emisemi atp.)
  • Na základě doložených historických emisí pak obdrží povolenky na období následující [4]
  • Ve většině případů probíhá tato alokace zdarma
  • Nevýhoda tohoto způsobu alokace emisních práv spočívá v možnosti nadhodnocení minulých emisí a tím získání většího počtu emisních práv, které znečišťovatel může prodat. Takto se dostane do systému velké množství (přebytečných) nabízených emisních práv, což způsobí výrazný pokles ceny a systém se mine účinkem (znečišťovatel porovnává cenu povolenky s mezními náklady na zamezení znečištění a je-li cena povolenky nízká, nevyplatí se emise snižovat, ale nakupovat povolenky).
  • Nevýhodou je i možnost velká zainteresovanosti politických subjektů a k růstu cen výstupů.
  • Aukce
  • Prvotní množství emisních práv se draží, je určena vyvolávací cena
  • Znečišťovatel nemusí dokládat své emise
  • Povolenky si znečišťovatel nakupuje dle svých předpokládaných potřeb
  • Vydražené finanční prostředky mohou být příjmem státního rozpočtu
  • V praxi není zatím příliš oblíbená (hlavním důvodem je obava, že větší znečišťovatelé mají mnohonásobně vyšší finanční prostředky a tím mají větší šanci nakoupit více emisních povolenek) [4]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 JÍLKOVÁ, J.: Daně, dotace a obchodovatelná povolení - nástroje ochrany ovzduší a klimatu, Praha : IREAS, 2003, ISBN 80-86684-04-0
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 Zákon č. 695/2008 Sb. [online].[cit. 2010-04-05]. Dostupný z www: http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/aktualizovane_zneni_zakona_podminky_emise/$FILE/OZK-Zakon_695-20081022.pdf Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „“ použit vícekrát s různým obsahem Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „“ použit vícekrát s různým obsahem Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „“ použit vícekrát s různým obsahem Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „“ použit vícekrát s různým obsahem
  3. 3,0 3,1 TIETENBERG, T.: The Tradable Permits Approach to Protecting the Commons: What Have We Learned?, FEEM Working Paper [online]. 2002, 36, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z www: <http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.18.3071&rep=rep1&type=pdf>
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 KREUZ, J., VOJÁČEK, O.: Firma a životní prostředí, Praha : Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1254-9
  5. 5,0 5,1 JANSSEN, J.: Will Joint Implementation Survive International Emissions Trading? Distinguishing the Kyoto Mechanisms, FEEM Working Paper [online]. 2000, [cit. 2010-04-04]. Dostupný z www: http://www.feem.it/userfiles/attach/Publication/NDL2000/NDL2000-060.pdf

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

¨