Obchodovatelná povolení v dopravě

Z Enviwiki
Přejít na: navigace, hledání

V dopravním sektoru (kde je velké množství malých mobilních zdrojů znečištění) může být vhodnější než obchodovat s povolenkami či kredity skutečně vypuštěných emisí povolenky alokovat podle potenciálu znečištění z výrobku (tedy vozidla nebo paliva), tedy využít tzv. „down-stream“ přístup. Jinou možností je zvolit tzv. systém „průměrování“ („averaging“), ve kterém hospodářská autorita (např. vláda) stanoví hodnotu průměrného limitu pro veškeré výrobky (auta, stroje) pro firmy ze stejného odvětví; firmy mají možnost přesáhnout limit pro určitý výrobek pouze tehdy, když sníží emise oproti průměrnému limitu pro jiné výrobky. V opačném případě platí pokutu [1].

Jedním z konkrétních příkladů použití flexibilních tržních mechanismů v dopravě v praxi jsou kontrakty na práva znečištění v USA. Firmy s omezením rozsahu znečištění mohou svá práva znečištění rozdělit mezi svá vozidla a ostatní aktivity, dokonce prodat nepoužitá práva.

Další příklad z USA představuje prodej práv na olovo v benzínu u rafinérií v období 1983–1987 nebo emisní práva k NOx a uhlovodíkům pro každý motor modelu výrobce (systém ABT - Averaging, Banking and Trading) obchodovaný mezi výrobci motorů.

Kromě emisí mohou obchodovatelná povolení regulovat také množství vlastněných vozidel nebo objem dopravy. Například v Singapuru byl zaveden systém prodeje licencí (povolení) k nákupu automobilu.

V současné době se dále na evropské úrovni diskutuje dále o zahrnutí letecké dopravy do evropského systému emisního obchodování.


Zdroje a poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. OECD (2001): Domestic Transferable Permits for Environmental Management: Design and Implementation. Paris

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Obchodovatelná povolení