Ekosofie

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Pojem ekosofie zavedl společně s pojmem hluboká (resp. hlubinná) ekologie v 70. letech 20. do pojmosloví environmentální etiky norský filosof Arne Naess. V jeho pojetí je ekosofie osobní filosofický systém vztažený k přírodě a životnímu prostředí. Osobní systém však nemusí znamenat systém zcela původní, jednotlivé ekosofie mohou vycházet ze stávajících etických či náboženských směrů.[1][2]

Naessova definice ekosofie[editovat | editovat zdroj]

V knize Ekologie, pospolitost a životní styl[2] podává Naess tuto definici:

Ekosofie je ... životním filosofickým světonázorem inspirovaným podmínkami v ekosféře.

Jinou Naessovu definici cituje Drengson[3] :

Ekosofií myslím filosofii ekologické harmonie či rovnováhy (equilibirium). Filosofii jakožto druh moudrosti, jež je otevřeně normativní, obsahuje normy, zákony, postuláty, hodnotové priority a hypotézy a zabývá se stavem věcí v našem universu. Moudrost je moudrostí vůdčí (původně: policy wisdom), která předkládá návod (k jednání), nikoliv pouhé vědecké popisy a předpovědi.

Vztah ekosofie k ekofilosofii a hluboké ekologii[editovat | editovat zdroj]

Ekofilosofie je studijní obor, zabývající se otázkami vlastními jak ekologii, tak filosofii. Měl by být popisný, rozlišování mezi základními hodnotami není jeho úkolem. Ekosofie je naopak do hloubky promyšleným promyšleným žebříčkem těchto hodnot, který z ekofilosofického bádání vychází a kterým je možno se řídit v praktických situacích.[2]

Podle Naesse je ekosofie k hluboké ekologii vztažena jako:

filosofický základ na němž jsme schopni přijmout zásady hluboké ekologie.[2]

Normativní struktura ekosofie[editovat | editovat zdroj]

Ekosofie je systémem výroků, které by měly být provizorní a modifikovatelné dle měnící se situace na niž ekosofie reaguje.[2] Výroky v systému se pak člení na jednoduché výroky, které jsou důvodem či pobídkou k nějakému druhu akce – normy, a výroky, které slouží k odvozování norem – hypotézy. Normy lze obrazně uspořádat do tvaru komolé pyramidy, kde vrchol tvoří normy, které jsou obecné a nekonkrétní, které již nelze z ničeho odvodit a které byly postulovány intuitivně. Tyto základní normy jsou dále za pomocí hypotéz zpřesňovány odvozením. Odvození ovšem podle Naesse nemusí nutně snižovat etickou hodnotu normy. Naess dále dělí normy na ryzí, které platí bez ohledu na cíle a prostředky, a pomocné, které slouží jako prostředek k dosažení předešlých. Pro environmentální hnutí je výhodné, aby pomocných norem bylo co nejméně.[2]

Ekosofie T[editovat | editovat zdroj]

Coby příklad může posloužit Naessova vlastní ekosofie. Svůj filosofický systém nazývá Naess ekosofií T (písmeno T upomíná na Tvergastein, horský srub, kde Naess na své filosofii pracoval) Klíčovým pojemem ekosofie T je Seberealizace (uváděno i jako Sebe-realizace), a to taková seberealizace, která není pouhou realizací omezeného ega (seberealizací s malým s), nýbrž realizací univerzálního Já (Naess používá též výraz átman). Pro ni je podstatné pochopení zásadní souvislosti sebe s okolním světem.[1][2]

Zákládními normami a hypotézami ekosofie T jsou
N1 (první norma): Seberealizace!
H1(první hypotéza): Čím vyšší Seberealizace kdokoliv dosáhne, tím více a hlouběji se stotožní s ostaními
H2: Čím vyšší Seberealizace kdokoliv dosáhne, tím více bude její další prohlubování záviset na seberealizaci ostatních.
H3: Naprostá Seberealizace kohokoliv závisí na Seberealizaci všech ostatních

Odtud odvozuje kupříkladu N2: Seberealizace všech živých bytostí!, N4: Komplexnost života! , N7: Místní autonomie! nebo N9: Zrušení třídní společnosti! atd.[2]

Někteří - ne však všichni - z autorů rozvíjejících podle Naessova vzoru vlastní ekosofie přijali i Naessovu základní tezi Seberealizace širšího ekologického Já. Pro takové ekosofie zavádí Fox[3] pojem ekosofie transpersonální.

Témata[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. 1,0 1,1 KOHÁK, E. 'Zelená svatozář.' Praha: Slon, 2000 ISBN 80-85850-86-9
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 NAESS, A. 'Ekologie, pospolitost a životní styl.' Tulčík: Abies, 1993 ISBN 80-88699-09-6
  3. 3,0 3,1 DRENGSON, A. An ecophilosophy approach, the deep ecology movement and diverse ecosophies. 'Trumpeter: The Journal of Ecosophy' 1997. vol. 14, no. 3, s. 101 – 111 Dostupný z WWW <http://trumpeter.athabascau.ca/index.php/trumpet/article/view/213/295>

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRENGSON, A. An ecophilosophy approach, the deep ecology movement and diverse ecosophies. 'Trumpeter: The Journal of Ecosophy' 1997. vol. 14, no. 3, s. 101 – 111 Dostupný z WWW <http://trumpeter.athabascau.ca/index.php/trumpet/article/view/213/295>
  • KOHÁK, E. 'Zelená svatozář.' Praha: Slon, 2000 ISBN 80-85850-86-9
  • NAESS, A. 'Ekologie, pospolitost a životní styl.' Tulčík: Abies, 1993 ISBN 80-88699-09-6