Autarkie (Soběstačnost)

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Autarkie (anglicky: autarky) pochází z řeckého slova autarkeiá (autos „sám“, arché, „vláda, síla“) a znamená soběstačnost, nezávislost, sebeovládání. Jednalo se o ideál antické filozofie epikureismu, kynismu a stoicismu v novodobém chápání pak vyjadřuje především systém hospodářské politiky, jehož cílem je vytvoření relativně uzavřeného a ekonomicky nezávislého celku.[1] Termín se používá převážně v ekonomické a politické rovině, ale může být uplatněn i v řadě dalších oblastí (např. v obraně - obranná soběstačnost).

Problematika soběstačnosti je předmětem odborných i laických diskuzí. Na individuální úrovni je obtížně proveditelná (zcela soběstačný jedinec nemívá naději na dlouhý život ani předání genů). Drobná soběstačná společenství ale již mohou přežívat. Dokonalá lokální autarkie existovala v počátcích lidských dějin, v hermeticky uzavřených komunitách před rozvojem obchodu a směny. S postupným kulturním rozmachem dělbou prácea s ním spojeným vznikajícím přebytkem a jeho následným uchováváním, přerozdělováním a směňováním mizela soběstačnost a narůstala závislost; dochází ke komplexitě daných společenství a kulturních systémů. V raných městských státech a zejména pak v prvních civilizacích pozorujeme první zásadní narušení soběstačných společenství.

Od počátků industriální revoluce se tato krize prohlubuje a v současné době globálního propojení již o nějaké větší míře lokální soběstačnosti ve většině společenství nemůžeme hovořit. Kritika globalismu a s ním souvisejícího postupu celkové provázanosti (a ztráty lokální nezávislosti) je patrná na odlišných stranách politického spektra, přičemž se objevuje v jeho různých barvách – od ultralevice k ultrapravici, zaznívá z úst konzervativců i liberálů, anarchistů ale i zastánců silného státu, a často se na ní shodne řada environmentalistů a zároveň i antienvironmentalistů.

V této kritice se často reflektuje ideál harmonické společnosti prvotní pospolitosti propojené právě s lokální autarkií. Idea návratu k blaženým počátkům lidství (který je tak často spojován právě s nezávislostí a soběstačností) je patrná již od starověku (nalezneme ji v geneis v podobě zahrady Edenu či v antice - viz Hésiodovo období Zlatého věku). Určitou úlohu v tomto sehrálo i osvícenství, konkrétně Rousseauův ideál vznešeného divocha a vidina svobody, která byla vnímána jako individuální i společenská nezávislost (na feudálním státu, náboženství a jim sloužících institucích); jejím kontrastem pak byla vynucená poslušnost a závislost, kterou představoval totalitarismus. Na druhé straně důraz, který osvícenství kladlo na racionální poznání a pokrok, umožnil vznik industriální společnosti a odklon od soběstačnosti. Ideál soběstačného společenství pak plně vyniká v romantických představách romantismu a odtud plynule přechází do dnešní doby.

Ve světle současné ekonomické teorie a statistických dat se ovšem jeví snaha o úplnou či téměř úplnou soběstačnost jako velmi problematická. Státy, které se snaží o větší míru hospodářské nezávislosti, se zpravidla vyznačují autoritativní (až totalitní) politikou, nízkým stupněm rozvoje a životní úrovně (např. Severní Korea, Kuba). Naopak země, které podporují mezinárodní obchod a směnu, ač jsou v mnoha produktech závislé na dovozu, patří mezi bohaté demokracie (např. Norsko, Japonsko, Velká Británie).

Diskuze o soběstačnosti ale nabývá nových rozměrů vzhledem k problémům spojeným s globální změnou klimatu. Přeprava surovin napříč regiony i světadíly, spojená s nadměrnou těžbou v rozvojových oblastech kvůli uspokojování potřeb v zemích post-rozvojových a degradací životního prostředí,je důstojným argumentem proti závislosti a nesoběstačnosti stávajících geopolitických celků. Prosazují se názory, že určitá forma energetické a potravinové soběstačnosti by měla být zásadou aktivní politiky zodpovědného státu. Snahu o vytvoření určitého stupně lokální autarkie deklarují i různé organizace v rámci environmentálního hnutí. Vzrůstající obliba farmářských trhů a regionálních výrobků provázaná rostoucí nedůvěrou ve velké obchodní řetězce svědčí o poptávce po určité spotřební nezávislosti na mezinárodním dovozu; stejně tak vznik ekologické architektury a stoupající počet pasivních domů a využívání místních obnovitelných zdrojů. Jakkoli je určitá forma nezávislosti (myšleno uspokojování potřeb pouze v rámci regionu nebo státu) vhodná (obzvláště pokud je spojena s environmentální šetrností, např. v oblasti potravin, energie), v jiných oblastech je v současné době stěží realizovatelná a je i nevýhodná (výměna informací, studium, zdravotní péče, věda a výzkum). V České republice se problematikou soběstačnosti zabývá sociolog Jan Keller.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku autarky na anglické Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Další literatura ke studiu[editovat | editovat zdroj]

  • RIDLEY, Matt. Racionální optimista. o evoluci prosperity. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Argo, 2013. 375 s. Zip; sv. 37. ISBN 978-80-257-0931-3.
  • DOERNACH, Rudolf a FIALOVÁ, Namu, ed. Příručka pro život, aneb, Zachraň se, kdo můžeš: výživa, zvířata, soběstačnost, biohybadla. Vyd. 1. Ústí nad Labem: Paprsky, 2011. 163 s. ISBN 978-80-904552-0-7.
  • SUNDEEN, Mark. Život bez peněz. 1. vyd. V Praze: Triton, 2014. 223 s. ISBN 978-80-7387-683-8.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]



Tato stránka vznikla za podpory projektu OP VK CZ.1.07/2.4.00/17.0130 - Mezioborová síť udržitelného rozvoje

MOSUR.jpeg

<!dočasně deaktivováno </noinclude> -->