Postsuverenita států
Za jeden z podstatných rysů globalizace v politicko-ekonomickém smyslu je považována „oslabená“ suverenita národních států ve světovém měřítku, a to i těch nejmocnějších. Klasický suverénní teritoriální stát či „národní stát“ byl od konce 18. století prakticky univerzálním rámcem pro rozvoj a pokrok. Ve 20. století bytnění státu rychle rostlo a dosáhlo svého vrcholu v 80. letech, kdy „stát blahobytu“ či „sociální stát“ svým vlivem obchvacoval v některých zemích více než polovinu vytvářeného národního důchodu (a v zemích „reálného socialismu“ dominoval zcela). Od té doby vliv státu slábne, přestává mít často monopol na tvorbu zákonů a donucení (koerci): musí brát ohled na celosvětové instituce či na integrační seskupení (jako je EU, ale i NAFTA, atd.). Mezi vlivy oslabující ekonomickou moc vlád teritoriálních států patří vzestup ekonomické moci a síly nadnárodních korporací, které fungují „napříč“ teritorii a kontinenty.