2 625
editací
Globalizmus: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
bez shrnutí editace
(Nová stránka: Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalist...) |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Globalismus je v podstatě způsob myšlení sociálně jednajících a rozhodujících jednotlivců a skupin, organizací či institucí, který je doprovázen úsilím reflektovat vlastní možnosti, prostředky a cíle – jako rostoucí měrou ovlivněné globalizační vzájemnou závislostí. Globální vzájemné ovlivňování, směna informací a hodnot způsobují reakce v podobě různých forem reflexivity. „Globalismus“ – jako lidské uvědomování a zobrazování globalizace – může být pozitivně například vědomím globální sounáležitosti a solidarity i odpovědnosti. Může být také zkreslenou ideologickou konstrukcí a vyprávěním o tom, co je to globalizace a jakou roli mají její aktéři. | |||
Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalistické podniky. Byly reflektovány intenzivnější kontakty lidí a myšlenek, stoupající objemy celosvětového obchodu, nadnárodní rozšiřování výrobních systémů a industrializace, vývoj mezinárodního společenství států, rozšiřování nadnárodních organizací, globalizace finančních toků. Růst nadnárodní mobility kapitálových operací, spolu s ukončením studené války, a soustavy bipolárních mezinárodních vztahů inspirovaly také vznik globalistické neoliberální ideologie „kapitalismu bez hranic“ směřujícího k transformacím na předpis s pomocí léčebných kůr pro periferie a poloperiferie méně rozvinutých a rozvojových společností, zemí, regionů, přičemž deset let transformace skýtá naději na vstupenku do klubu „vyspělých společností“. Po deseti letech, po roce 2000, se toto vyprávění o globalizaci dostalo do krize. Proti této verzi globalismu a v konfrontaci s praktickými problémy a sociálními důsledky reálných transformací se zformovala globální rezistence volající po alternativní konstrukci. Antiglobalistické protesty se mohou jevit jako odmítání praxe zdánlivě svobodné soutěže, za kterou se však ukrývají nejrůznější motivy a mocenské zájmy. Protesty proti globalismu mohou také odrážet širší nespokojenost občanů a voličů, které znepokojují takové sociální jevy jako rostoucí asymetrie moci mezi globálními menšinami a lokálními většinami, neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních aktérů s globálními a lokálními dopady, korupce či omezená suverenita vlád národních států. Informační, ekonomické i kulturní interakce soudobé globality vytvářejí pro politické rozhodování i pro demokratický proces nové situace nejistot a rizik. | Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalistické podniky. Byly reflektovány intenzivnější kontakty lidí a myšlenek, stoupající objemy celosvětového obchodu, nadnárodní rozšiřování výrobních systémů a industrializace, vývoj mezinárodního společenství států, rozšiřování nadnárodních organizací, globalizace finančních toků. Růst nadnárodní mobility kapitálových operací, spolu s ukončením studené války, a soustavy bipolárních mezinárodních vztahů inspirovaly také vznik globalistické neoliberální ideologie „kapitalismu bez hranic“ směřujícího k transformacím na předpis s pomocí léčebných kůr pro periferie a poloperiferie méně rozvinutých a rozvojových společností, zemí, regionů, přičemž deset let transformace skýtá naději na vstupenku do klubu „vyspělých společností“. Po deseti letech, po roce 2000, se toto vyprávění o globalizaci dostalo do krize. Proti této verzi globalismu a v konfrontaci s praktickými problémy a sociálními důsledky reálných transformací se zformovala globální rezistence volající po alternativní konstrukci. Antiglobalistické protesty se mohou jevit jako odmítání praxe zdánlivě svobodné soutěže, za kterou se však ukrývají nejrůznější motivy a mocenské zájmy. Protesty proti globalismu mohou také odrážet širší nespokojenost občanů a voličů, které znepokojují takové sociální jevy jako rostoucí asymetrie moci mezi globálními menšinami a lokálními většinami, neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních aktérů s globálními a lokálními dopady, korupce či omezená suverenita vlád národních států. Informační, ekonomické i kulturní interakce soudobé globality vytvářejí pro politické rozhodování i pro demokratický proces nové situace nejistot a rizik. | ||
| Řádek 12: | Řádek 14: | ||
Jak ukazují například U. Beck a Z. Bauman, mobilní kapitál se stává globálním vítězem; lokální podniky, občané – obyvatelé národních států – musí platit vše a nést náklady tzv. externalit – musí hradit sociální stát i fungující demokracii. Globální vítězové unikají daním a odpovědnosti za budoucnost demokracie – to je rubem globalismu. Přitom však manažeři nadnárodních podniků žijí hlavně tam, kde fungují sociální infrastruktury, vzdělání, zdravotnictví, chtějí, aby jejich děti studovaly na špičkových univerzitách podporovaných z veřejných prostředků. Pro sebe požadují vysoce nákladná politická, občanská a sociální práva – ale přitom torpedují veřejné finance. V těchto podmínkách nemá sociální stát dostatek prostředků (zvětšuje se propast mezi bohatými a chudými). Neexistuje však nadnárodní rámec pro řešení tohoto vše pronikajícího konfliktu globální spravedlnosti. U. Beck k této situaci konstatuje – „Diagnóza zní: kapitalismus bez práce jen vytvoří obrovskou nezaměstnanost a historické spojení tržního hospodářství, demokracie a sociálního státu bude rozbito.“ (Beck, 2000, str. 8). | Jak ukazují například U. Beck a Z. Bauman, mobilní kapitál se stává globálním vítězem; lokální podniky, občané – obyvatelé národních států – musí platit vše a nést náklady tzv. externalit – musí hradit sociální stát i fungující demokracii. Globální vítězové unikají daním a odpovědnosti za budoucnost demokracie – to je rubem globalismu. Přitom však manažeři nadnárodních podniků žijí hlavně tam, kde fungují sociální infrastruktury, vzdělání, zdravotnictví, chtějí, aby jejich děti studovaly na špičkových univerzitách podporovaných z veřejných prostředků. Pro sebe požadují vysoce nákladná politická, občanská a sociální práva – ale přitom torpedují veřejné finance. V těchto podmínkách nemá sociální stát dostatek prostředků (zvětšuje se propast mezi bohatými a chudými). Neexistuje však nadnárodní rámec pro řešení tohoto vše pronikajícího konfliktu globální spravedlnosti. U. Beck k této situaci konstatuje – „Diagnóza zní: kapitalismus bez práce jen vytvoří obrovskou nezaměstnanost a historické spojení tržního hospodářství, demokracie a sociálního státu bude rozbito.“ (Beck, 2000, str. 8). | ||
{{upravit}} | |||
{{upravit Jana}} | |||