Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Formování české environmentální výchovy: Porovnání verzí

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 1: Řádek 1:
Česká environmentální výchova nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ – má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost (Činčera, 2007). Její vlastní vývoj, a především významné společenské změny, ke kterým v posledních desetiletích u nás i ve světě došlo, podpořily proces směřující od hnutí nebo dobré školy k etablování nového vědeckého oboru – k etablování oboru environmentální výchova.
'''Česká environmentální výchova''' nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ – má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost (Činčera, 2007). Její vlastní vývoj, a především významné společenské změny, ke kterým v posledních desetiletích u nás i ve světě došlo, podpořily proces směřující od hnutí nebo dobré školy k etablování nového vědeckého oboru – k etablování oboru environmentální výchova.
 
Kontext
Kontext
Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), environmentální výchova zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1998, Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97).
Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), '''environmentální výchova''' zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1998, Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97).
 
Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi (viz kapitola 1.5.), začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991), přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988, Durrell, Durrellová, 1997) i filosofové (např. Naess, 1994, Leopold, 1999), psychologové (např. Schultz, 2007, Kellert, Felthous, 1985), sociologové (např. Liedloffová, 2007), spisovatelé (např. Undstetová, 1990) aj.
Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi (viz kapitola 1.5.), začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991), přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988, Durrell, Durrellová, 1997) i filosofové (např. Naess, 1994, Leopold, 1999), psychologové (např. Schultz, 2007, Kellert, Felthous, 1985), sociologové (např. Liedloffová, 2007), spisovatelé (např. Undstetová, 1990) aj.
Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN (Palmer, 2003: str. 6, cit. z Činčera, 2007: str. 12). Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.).
Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN (Palmer, 2003: str. 6, cit. z Činčera, 2007: str. 12). Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.).
V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000).  Vzhledem k tomu, že realizace environmentální výchovy je velmi závislá na historickokulturním kontextu (např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“, která by v českém kontextu neměla příliš smysl), nebylo výzkumným cílem práce studovat situaci v zahraničí. V komparaci se zahraničím je tudíž vhodné sledovat jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy. Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto:
V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci ''Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice'' (2000).   
 
Vzhledem k tomu, že realizace environmentální výchovy je velmi závislá na historickokulturním kontextu (např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“, která by v českém kontextu neměla příliš smysl), nebylo výzkumným cílem práce studovat situaci v zahraničí. V komparaci se zahraničím je tudíž vhodné sledovat jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy. Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto:
1. Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině).
1. Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině).
2. Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě.
2. Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě.
993

editací

Tyto webové stránky vyžadují pro svou funkci cookies. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie

Navigační menu