Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Milgramovy experimenty – modelový příklad výzkumného nástroje: Porovnání verzí

Psycholog Stanley Milgram (2005<ref>MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.

</ref> a 2008<ref>MILGRAM, S.  The Perils of Obedience. [on-line]. 2008. [Cit. 12. 9. 2008]. Dostupné na http://www.age-of-the-sage.org/psychology/milgram_perils_authority_1974.html</ref>) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. Milgramův experiment (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50 – 65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005)<ref>

MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.</ref>.

Obrázek 1. Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. (Zdroj obrázku http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Milgram_Experiment_v2.png. [Citace 10. 1. 2006])

S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005). Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz viz Jančaříková, 2008).

Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.<ref>Toto téma doplňuje rozbor vybraných biblických příběhů Purim, pijme do němoty! (Jančaříková, 2006).</ref><ref></ref>

Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT (Defining Issues Test, Rest 1979)<ref></ref>. Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI (Moral Judgement Interwiev, Colby et al. 1987)<ref></ref> a jeho modifikace, Gibbsův test SRM (Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992)<ref></ref>. V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT (Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995)<ref></ref>. Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001)<ref>SLOVÁČKOVÁ, B. Morální kompetence a morální postoje u studentů lékařské fakulty