Organizace spojených národů

Flag of the United Nations.svg

Klíčové instituceEditovat

organizační struktura OSN:

  • Rada bezpečnosti – klíčový orgán OSN. Je složena z pěti stálých členů s právem veta a deseti nestálých členů volených na dva roky. Volí soudce MSD (společně s Valným shromážděním) a navrhuje kandidáty na generálního tajemníka OSN.
  • Valné shromáždění – složeno na principu „jeden stát – jeden zástupce/jeden hlas). Volí nestálé členy Rady bezpečnosti, generálního tajemníka OSN. Volí soudce MSD (společně s Radou bezpečnosti).
  • Generální tajemník a Sekretariát OSN – generální tajemník je jmenován Valným shromážděním. Kromě rozhodování o interních záležitostech může konzultovat a upozorňovat Radu bezpečnosti a Valné shromáždění na problémy hodné jejich zřetele; může být rovněž pověřen diplomatickým jednáním nebo může poskytnout stranám mezinárodního sporu „dobré služby“(„good services“).
  • Mezinárodní soudní dvůr MSD – viz dále v bodě 2. Z iniciativy OSN rovněž vznikly mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu.
  • Specializované agentury a programy OSN- UNESCO, UNDP, UNEP – členství v OSN neznamená automatické členství ve všech agenturách (např. vystoupení USA z UNESCO, selektivní členství ve WTO).

Pokusy vybudovat globální organizaci zajišťující mezinárodní bezpečnost lze vystopovat po celou historii mezinárodních vztahů (stačí jen zmínit Ligu národů v meziválečném období). Po II. světové válce se v pozici hlavního adepta na zajištění mezinárodní bezpečnosti ocitla Organizace spojených národů (mezi cíle OSN dle Charty této organizace patří: „udržovat mezinárodní mír a bezpečnost; rozvíjet přátelské vztahy mezi národy založené na respektování zásad rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů; spolupracovat při řešení mezinárodních ekonomických, sociálních, kulturních a humanitárních otázek a podpoře základních lidských práv a svobod; být centrem pro koordinaci kroků, které národy podnikají v zájmu dosažení těchto společných cílů.“). Je ale nutné konstatovat, že při dosahování těchto úkolů bylo OSN úspěšné jen velmi omezeně. Jako prvotní důvod je obvykle uváděno paralyzovaní OSN ve studené válce, kdy byl rozhodovací proces v Radě bezpečnosti blokován právem veta jejích stálých členů. Rada bezpečnosti proto nikdy nesankcionovala např. sovětské invaze do Maďarska, Československa a Afganistánu, vojenské operace ve Vietnamu, konflikt v Severním Irsku nebo obsazení Tibetu Čínskou lidovou republikou. Výjimkami z této situace byla „taktická“ chyba jedné ze supervelmocí (např. neúčast Sovětského svazu v Radě bezpečnosti na protest proti zastoupení (nekomunistické) Čínské republiky, která umožnila reakci OSN na severokorejský útok v roce 1950). Rada bezpečnosti rovněž zablokovala snahu Valného shromáždění nahradit ve vnitřním systému OSN institucionální roli Rady bezpečnosti v případě, když byla Rada bezpečnosti paralyzována.

Krátký okamžik (či „okno“) naděje v obnovení role OSN při správě mezinárodní komunity nastal po skončení studené války. Zřejmě nejviditelnějším vyjádřením tohoto optimismu byla vojenská operace pod záštitou OSN, která reagovala na okupaci Kuvajtu armádou Irácké republiky na začátku 90. let. Tento okamžik naděje nicméně nebyl využit a na přelomu XX. a XXI. století se OSN opět stává cílem kritiky pro svou neschopnost reagovat na genocidu v Africe a na Balkáně, na finanční skandály spojené s operacemi OSN a také pro neschopnost zaštítit klíčové operace v boji proti terorismu.

Mnohostranné mezinárodní smlouvy sjednané v rámci OSN v oblasti životního prostředíEditovat

Kritika OSNEditovat

se soustřeďuje zejména na následující tvrzení (některá se nicméně vzájemně popírají):

  • Nespravedlivé zastoupení států v Radě bezpečnosti, zejména existence stálého členství Rady bezpečnosti s právem veta. Toto stálé členství je kritizováno jako příliš elitářské, odrážející již neaktuální výsledky II. světové války, neodrážející současnou ekonomickou a politickou situaci na světě, a rovněž v podstatě reprezentující pouze „Sever“ planety.
  • Složení Valného shromáždění, které je pro změnu kritizováno jako příliš rovnostářské. Zastoupení a hlasování ve Valném shromážděním se řídí principem „jeden stát = jeden hlas“, bez ohledu na demografickou nebo ekonomickou sílu příslušného státu, nebo (ne)demokratičnost jeho režimu. Na počátku existence OSN ještě existovaly poměrně přísná omezení pro členství v OSN – např. snaha zachovat vyrovnané zastoupení západního a východního bloku, dále odmítnutí členství tzv. „mikrostátů“, které dle názoru OSN nebyly schopné účinně přispět k úkolům OSN v oblasti kolektivní bezpečnosti. Po vlně dekolonizace byla tato omezení opuštěna a pro členství v OSN v podstatě postačilo uznání příslušného státu alespoň části světové komunity. Proto bylo (a omezeně stále je) Valné shromáždění kritizováno jako sbor ovládaný nedemokratickými režimy. Fakticky malé pravomoci svěřené v rámci OSN Valnému shromáždění (klíčovou úlohu hraje Rada bezpečnosti) jsou také důvodem relativně vysoké ochoty této instituce přijímat radikální stanoviska – která většinou nejsou realizována, ale pomáhají vytvářet negativní obraz této instituce.
  • Přílišná byrokratičnost vnitřních struktur OSN a jejich náchylnost ke korupci – např. neschopnost pružně reagovat na krize v bývalé Jugoslávii (Srebrenica) nebo ve Rwandě. Mimořádně nepříznivý obraz pak OSN přinesly nedávné skandály spojené s financováním programu „Ropa za potraviny“.
  • Kritizovaným prvkem OSN se také skutečnost, že nedisponuje vlastním stálým ozbrojeným sborem, ale zasahující „mírové síly OSN“ jsou vytvářeny vždy pouze ad hoc pro řešení konkrétního problému (Charta OSN s vytvořením stálých sil OSN počítá, ale nikdy nebyly vytvořeny).

Mezi hlavními návrhy na reformu OSN se objevují následující body:

  • Reforma Rady bezpečnosti – aby více odrážela rozložení politických a ekonomických sil na počátku XXI. století. Zřejmě nejnadějnější plán reformy počítá s rozšířením Rady bezpečnosti o několik nových stálých členů, kteří ale nebudou mít právo veta. V Radě bezpečnosti by se tak vytvořily tři kategorie členství (stálé s právem veta, stálé bez práva veta a nestálé/rotující). Mezi hlavními kandidáty na stálé členy OSN bez práva veta jsou Indie, Brazílie a některé africké státy (JAR/Nigérie/Egypt). Proti tomuto plánu ale stojí skupina států označovaná jako „kávový“ klub, tvořená regionálními soupeři kandidátů (Pákistán, Argentina).
  • Přetvoření Valného shromáždění na dvojkomorovou strukturu, např. jednu komoru složenou podle principu „jeden stát = jeden zástupce“ a druhou v závislosti na velikosti států. Tento plán je ale velmi málo propracován.

ZdrojeEditovat

OdkazyEditovat

Externí odkazyEditovat