Obchodovatelná práva na znečištění

Obchodovatelná práva na znečištění (tradable allowances, tradable permits) jsou ekonomickým nástrojem, jehož cílem je kontrola množství znečištění a s pomocí ekonomické pobídky snížení množství znečišťujících látek (nejčastěji skleníkových plynů). [1] Za skleníkové plyny se považují oxid uhličitý (CO2), oxid dusný (N20), vodní páry (H2O), methan (CH4), ozon (O3) a freony.

Systému obchodování s právy na znečištění byl zaveden na počátku 70. let 20. století v USA a poprvé jej formuloval J. H. Dales. [1] Obchodovatelných práv na znečištění se využívá nejen při ochraně ovzduší, ale i při znečišťování vody (určování maximálního množství znečišťujících látek), dokonce i při rybaření (stanovování celkového přípustného množství vylovených ryb). V mezinárodním měřítku se v současné době využívá v oblasti ochrany ovzduší (obchodování s emisemi CO2). [2]

Základní rysy systému obchodovatelných emisních povolení

Abychom mohli využívat tento systém, je nutné, aby nějaká vyšší autorita stanovila cíl. Tento cíl může být ve formě buď celkového přípustného množství emisí, které lze emitovat za určitou dobu na určitém území nebo intenzity výstupu, snížení emisí na obyvatele. [3] Dále je nutné určit pravidla pro rozdělení emisních práv a následný proces obchodu s nimi mezi jednotlivými znečišťovateli. [1] V případě, že dojde k porušení pravidel - např. znečišťovatelé, kteří překročí určené limity bez vlastnictví příslušného počtu povolenek jsou povinni zaplatit pokutu jejíž výše by převyšovala tržní hodnotu emisních práv. Svého závazku se ovšem nezbaví a převede se mu do dalšího období, kdy má možnost nakoupit emisní povolenky od subjektů, kteří jich mají více než sami potřebují. [2] a zároveň ztratí právo účastnit se dalšího obchodování s právy??? Předmětem obchodování nejsou emisní látky jako takové, ale právo emitovat určité látky. Vzhledem k tomu, že se jedná o ekonomicky orientovaný nástroj, cena těchto emisních povolenek není stanovena direktivně, ale vychází z nabídky a poptávky na trhu. Znečišťovatel pak porovnává cenu emisního práva s výší mezních nákladů, které by musel vynaložit na snížení znečištění (mezní náklady na zamezení) Tím, že dochází k porovnání jednotlivých variant, dojde k efektivní alokaci (ke snížení znečištění dojde s nejnižšími možnými náklady). Aby bylo snižování znečištění co nejefektivnější, je třeba aby do obchodu s emisními povoleními bylo zařazeno co nejvíce znečišťovatelů. [1]

Obchodovatelná práva na znečištění je možné použít v případě, kdy lze určit původce znečištění a množství daného znečištění. Tento nástroj má tím větší smysl, čím více subjektů (např. států, regionů, firem) je do systému zapojeno. Aby systém obchodování s emisními právy fungoval, je třeba, aby existoval důsledný a věrohodný monitorovací systém. (emisní audit = verifikace). Pokud jde o rozsah ve kterém lze tento nástroj použít, tak nachází využití jak na světové úrovni, tak i lokální či podnikové úrovni. Definování programu může být buď pomocí jednodušeji a často využívaných emisních ukazatelů (např. ETS v EU) nebo pomocí imisních ukazatelů (je potřeba odhadnout vztah mezi emisemi zdrojů a imisním zatížením území). [3]


Princip fungování systému obchodovatelných povolení

Na následujícím grafu máme názorně ukázaný princip fungování systému obchodovatelných povolení na emise. Na ose y je vyjádřené množství emisí a osa x znázorňuje časovou osu. Uvažujme 2 firmy A a B. V roce t každá z firem vypustí 20 jednotek škodlivých látek. Na následujícím období (t+1) veřejná autorita stanoví, že každá z firem obdrží polovinu svých historických (předchozích) emisí z prvního období (t) tzn. každá firma 10 jednotek. Těchto 10 jednotek je maximální množství škodlivin, které může jedna firma vypustit. Předpokládejme, že firma B má nižší náklady na zamezení (mezní náklady jsou nižší než je tržní cena povolenky), což znamená, že bude snižovat znečištění více (o 12 jednotek oproti počátečnímu období) než firma A. Firma A, mající vyšší náklady na zamezení sníží pouze o 8 jednotek. Aby došlo ke splnění výchozích podmínek (maximální množství znečištění jednou firmou smí být 10 jednotek), musí firma A dokoupit na trhu povolenku od firmy B, která znečišťuje méně než povolených 10 jednotek. [1]  

Mechanismus úspory nákladů

Následující graf ukazuje, jak mezi dvěma subjekty dochází k minimalizaci celkových nákladů při využití systému obchodovatelných emisních povolení. Osa x představuje jednotlivé zdroje (zleva zdroj 1 a zprava zdroj 2) a osa y mezní náklady na zamezení. Křivka MC1 znázorňuje mezní náklady na zamezení prvního emitenta a MC2 emitenta druhého.

V případě, že nebudou zavedena žádná opatření bude každý zdroj vypouštět maximální množství znečištění, tedy 15 jednotek (v těchto bodech se mezní náklady na zamezení rovnají nule). Dohromady emitují 30 jednotek znečišťujících látek.


 [4]

Pokud bude stanoven cíl snížit celkové množství emisí na 15 jednotek, bude muset každý ze subjektů snížit své emise. Požadovaného snížení emisí je dosahováno v každém bodě na ose x. Nás bude zajímat, kdy dojde k optimálnímu snížení emisí pokud bude možnost obchodovat s povolenkami. Zatímco zdroj 1 sníží znečištění pouze z 15 jednotek na 10 jednotek, zdroj 2 z 15 jednotek na 5 jednotek. Celkové variabilní náklady na snížení znečištění představuje plocha A+B+C, kde plocha A+B jsou celkové variabilní náklady zdroje 1 a plocha C jsou celkové variabilní náklady zdroje 2. Jiná kombinace než 10 a 5 jednotek by znamenala vyšší náklady. Proč tomu tak je? V případě, že by zdroj 1 musel snížit emise z 15 na 8 jednotek, budou náklady na poslední jednotku snížení stát cenu E (vedeme-li kolimici od osy x z 8 jednotek, protne křivku MC1 při ceně E). Zdroj 2 by musel snížit emise z 15 na 7 jednotek, přičemž náklady na poslední jednotku snížení emisí ho budou stát cenu G (vedeme-li kolmici od osy x ze 7 jednotek znečištění, protne křivku MC2 při ceně G). Nyní vidíme, že při kombinaci znečištění 8 (zdroj 1) a 7 (zdroj 2) má zdroj 2 výrazně vyšší mezní náklady (G) než zdroj 1 (E) a tedy je zde zájem obchodovat. První zdroj bude ochoten prodat emisní povolenku na další jednotku znečišťování za cenu vyšší než E. Pro druhý zdroj bude výhodné nakoupit emisní povolenky od prvního zdroje za cenu, která je nižší než G. Cena se potom ustálí mezi G a E (cena P, kdy dojde k efektivní alokaci znečištění na 10 a 5 jednotek) a pro oba zdroje to bude výhodný obchod. Plocha D znázorňuje úsporu nákladů při obchodování s emisními povolenkami. [5]


Formy obchodování

  • Kreditní způsob redukce emisí (Credit programm, baseline and credit, emissions reduction credits - ERCs)
Tento systém obchodování je založen na relativním vyjádření, kdy dochází k porovnání určité počáteční úrovně (tzv. baseline) se skutečně dosaženou úrovní znečištění.
V případě, že znečišťovatel dosáhne hodnot, které jsou nižší než základní úroveň, získá kredit.
Tento kredit pak může využít později pro svou potřebu nebo ho může prodat jinému subjektu. [1]
Pokud znečišťovatel přesáhne stanovenou základní úroveň (baseline) musí si dokoupit příslušný počet kreditů od subjektů, kteří mají kredity navíc

http://ec.europa.eu/environment/climat/emission/pdf/harmonisation/4g.pdf

  [6]


  • Obchodování s ex-ante rozdělenými právy (cap and trade system)

- absolutní vyjádření baseline - nejprve je stanovený limit (celkové možné znečištění) tzv. cap a pak dojde k přerozdělení emisních práv podle určitého klíce mezi znečišťovatele - v případě, že subjekt znečišťuje méně než vlastní emisních práv, má možnost tato přebytečná práva prodat   [6]

Princip přidělování

Zákon č. 695/2004 Sb. o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů



Zdroje

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 Jílková, J.: Daně, dotace a obchodovatelná povolení - nástroje ochrany ovzduší a klimatu, Praha : IREAS, 2003, ISBN 80-86684-04-0
  2. 2,0 2,1 Tietenberg, T.: The Tradable Permits Approach to Protecting the Commons: What Have We Learned?, FEEM Working Paper [online]. 2002, 36, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: <http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.18.3071&rep=rep1&type=pdf>
  3. 3,0 3,1 Kreuz, J., Vojáček, O.: Firma a životní prostředí, Praha : Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1254-9
  4. Tietenberg, T.H.: Emissions trading an exercise in reforming pollution policy, Resources for the future, Washington D. C., [online]. 1985, [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: http://www.udel.edu/MAST/676/Fall%202008/EmissionsTrading.pdf
  5. Tietenberg, T.H.: Emissions trading an exercise in reforming pollution policy, Resources for the future, Washington D. C., [online]. 1985, [cit. 2010-04-10]. Dostupný z WWW: http://www.udel.edu/MAST/676/Fall%202008/EmissionsTrading.pdf
  6. 6,0 6,1 Janssen, J.: Will Joint Implementation Survive International Emissions Trading? Distinguishing the Kyoto Mechanisms, FEEM Working Paper [online]. 2000, [cit. 2010-04-04]. Dostupný z WWW: http://www.feem.it/userfiles/attach/Publication/NDL2000/NDL2000-060.pdf