Metoda podmíněného hodnocení

Definice

Metoda podmíněného hodnocení (CVM = contingent valuation method) je jednou z metod mimotržního hodnocení a oceňování přírodních statků, která pomocí dotazníkového šetření zjišťuje u respondentů hypotetickou ochotu platit (WTP = willingness to pay) za nějaký environmentální statek, popř. hypotetickou ochotu přijímat kompenzaci (WTA = willingness to accept) za jeho poškození. [1]

Metoda podmíněného hodnocení pracuje s informacemi z tzv. hypotetických trhů a usiluje o nalezení hodnoty těch statků, pro které neexistuje reálný ani zástupný trh (např. výhled po krajině). [2] Jedná se tedy o „zjišťování toho, jak by se lidé chovali, kdyby si mohli určitý produkt koupit na trhu, resp. o predikci skutečného chování na základě výroku o hypotetickém chování“. [4] Metoda podmíněného hodnocení vychází z neoklasické ekonomie a ekonomie blahobytu [12] a je řazena mezi metody vyjádřených preferencí (stated preferences). [3]

Použití

Metoda podmíněného hodnocení je hojně využívána pro vyjádření ekologických přínosů nějaké aktivity na ochranu životního prostředí a její výsledky jsou často vstupem pro analýzu nákladů a přínosů (CBA = cost-benefit analysis) veřejných projektů na ochranu životního prostředí. Tato metoda rovněž slouží pro vyjádření Ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí v peněžních jednotkách a v neposlední řadě také pro oceňování přírodních statků. [2]

Postup

Při praktické aplikaci metody podmíněného hodnocení je nutné nejprve vytvořit dotazník, poté realizovat dotazníkové šetření a nakonec interpretovat výsledky. Používaný dotazník má obvykle tři základní části:

1. popis environmentálního statku, resp. nějaké zkoumané situace;
2. otázky na zjištění ochoty platit, popř. ochoty přijímat kompenzaci za změnu kvality či množství environmentálního statku (existují různé Techniky dotazování např. otevřená otázka, licitační hra, platební karta či dichotomická volba, přičemž svoji důležitost zde hraje i tzv. zvolený Platební prostředek);
3. otázky na určení socio-ekonomických charakteristik respondenta (např. věk, vzdělání, příjmy, názory a postoje respondenta apod.). [3]

Podrobnější popis postupu aplikace metody podmíněného hodnocení lze nalézt např. v práci Boylea (2003) [16], popř. v textu Melichara a kol. (2008) [17].

Aplikace metody

První praktická aplikace metody podmíněného hodnocení byla uskutečněna R. K. Davisem roku 1963 v USA, který se pomocí ní snažil nalézt hodnotu, kterou přisuzují lidé rekreaci v lesích v Maine. [8] Dále byla využita např. A. Randallem a kol., jenž zjišťoval ochotu lidí platit za zlepšení vyhlídky do krajiny. [5]

Doposud byla metoda podmíněného hodnocení použita v několika tisících studií ve více než 50 zemích světa. Tyto studie např. zjišťovaly ochotu platit za zlepšení kvality ovzduší a vody, za zachování deštných pralesů a ohrožených živočišných druhů nebo za zvýšení dopravní a potravinové bezpečnosti apod. [18] Detailnější popis jednotlivých praktických aplikací metody podmíněného hodnocení je možné najít např. v práci Carsona (1995) [13] nebo v publikaci Smitha (2004) [14], popř. v kanadské databázi odborných studií. [15]

Aplikace metody v České republice

V České republice byla metoda podmíněného hodnocení poprvé aplikována v 90. letech minulého století. Pomocí této metody byla např. zjišťována ochota platit za snížení rizika záplav [6] nebo ochota platit za snížení rizika respiračních onemocnění u dětí [9] či ochota platit za snížení rizika úmrtí. [7] Další aplikace této metody, které proběhly v České republice včetně jejich výsledků, je možné najít v práci Melichara a Ščasného. [10]

Problémy metody

Metoda podmíněného hodnocení je velmi diskutovanou metodou. Někteří odborníci ji zcela odmítají, a to především díky její hypotetičnosti. Největším problémem této metody je, že při její praktické aplikaci může dojít k různým druhům zkreslení, které mohou vést ke značnému odchýlení od skutečného ocenění. Nejčastěji jsou uváděna následující zkreslení:

1. hypotetické zkreslení, které plyne ze skutečnosti, že respondent reálně nevynakládá své zdroje a nebere v úvahu své rozpočtové omezení;
2. strategické zkreslení – respondent záměrně nadhodnocuje, popř. podhodnocuje svoji ochotu platit, aby dosáhl nějakého svého cíle;
3. informační zkreslení – respondentovi je zkoumaná situace popsána nepravdivě, neúplně či chybně;
4. přecenění dílčího problému v danou chvíli – respondent přecení svoji ochotu platit, jelikož si neuvědomí celý rozsah daného problému. [2]

Více k problémům metody podmíněného hodnocení je možné nalézt např. v práci Scotta (1965) [20], popř. v práci Batea (1994) [21] či v textu Diamonda a Hausmana (1994). [22]