Konference členských států Rámcové úmluvy o změně klimatu v Kjótu: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Nová stránka: Byla třetí konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy o změně klimatu, jež byla uzavřena v roce 1992 v Riu de Janeiro....)
(Žádný rozdíl)

Verze z 30. 1. 2008, 23:10

Byla třetí konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy o změně klimatu, jež byla uzavřena v roce 1992 v Riu de Janeiro.

Doba, která uplynula mezi konferencí v Berlíně a v Kjótu, byla využita pro intenzívní jednání o podobě předpokládaných závazků. Návrhů bylo mnoho. Nejradikálnější byla Asociace malých ostrovních států (sdružující přibližně 50 členských států OSN), které požadovaly, aby byly emise zredukovány o 20 % (ve srovnání s rokem 1990) do roku 2005. Méně ambiciózní, ale reálný závazek přijala v březnu 1997 Evropská unie, která předpokládala vytvoření společné „bubliny“ nad Evropou, kde by se celkově snížily emise o 15 % do roku 2010. Některé země by přitom dosáhly radikálnějšího snížení (například Německo a Rakousko se zavázaly k 25 procentnímu snížení), zatímco jiným by bylo dokonce dovoleno emise zvýšit (například Portugalsko a Řecko). Naproti tomu Spojené státy, podporovány některými dalšími zeměmi (Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Japonsko), soudily, že žádné konkrétní závazky nemají být uzavřeny. Tyto postoje do velké míry vyjadřují zájmy mocných lobbystických skupin. Nejvíce to platí pro "nesvatou alianci" mezi velkými ropnými společnostmi, jež většinou sídlí v USA, a automobilovým průmyslem, která má evidentní zájem na zachování statu quo. Bylo nejvýše pravděpodobné, že také těmto lidem je zřejmé, že světové veřejné mínění je nakloněno přijmout poměrně radikální opatření s cílem zabránit v co největší míře změně klimatu. Zároveň však bylo jasné, že co nejzazší odsunutí konkrétních závazků může znamenat jenom prodloužení pro ně výhodné situace. Obrazně řečeno, každý den navíc je dobrý. Paradoxem je, že nejvýraznějším advokátem těchto zájmů se stala skupina s nenápadným názvem Global Climate Coalition. V řadě sdělovacích prostředků jsme pak mohli najít citáty reprezentantů této skupiny, vydávané za objektivní soudy. Přitom šlo o názory tendenční.

Průběh konference v Kjótu byl odrazem této velice složité situace. Redukce emisí skleníkových plynů znamená radikální zásah do jednoho z nejzákladnějších odvětví lidské činnosti: hospodaření s energií. Tato oblast je průsečíkem nejrůznějších zájmů, politických, hospodářských, morálních. Výsledek vyjednávání odpovídá rozložení světových zájmů a vyjadřuje soudobou rovnováhu sil. Z tohoto hlediska je pak jasné, že nemohlo dojít k ničemu jinému než ke kompromisu. Kompromis je v každém případě někde uprostřed mezi jednotlivými krajními stanovisky, a není tedy divu, že je ze všech stran napadán. Tak tomu je i v případě protokolu uzavřeném v Kjótu.

Kompromisní výsledek z Kjóta uvítala "umírněná" světová veřejnost včetně realisticky uvažujících ekologů. Byl napaden ze strany radikálnějších zelených skupin, jako je například Greenpeace, které tvrdí, že takovéto měkké závazky světové klima nezachrání. Není sporu o tom, že tato kritika platí. Zároveň však je třeba vidět, že konference v Kjótu učinila nutný první krok a otevřela dveře dalšímu vývoji. Charakteristické však je, že ještě daleko hlasitěji a silnějšími slovy kritizují uzavřenou dohodu reprezentanti skupin, jako je Global Climate Coalition. Ti hovoří o katastrofě pro světovou a zvláště americkou ekonomiku, o útoku na ekonomický rozvoj a podobně.

Výsledek z Kjóta je třeba vidět nejen jako vyvrcholení určitého procesu, ale naopak jako začátek procesu nového. Vůbec nejdůležitější je, že tento proces úspěšně začal. Dveře pro další vývoj byly otevřeny. V současné době se nedá říci, zda bude postup vpřed pomalý nebo rychlý a dokonce ani to, zda vůbec bude úspěšný. Protokol Úmluvy, tak jak byl uzavřen, je dlouhým a komplikovaným textem, přesto však zdaleka neřeší všechny otázky. Na detailním technickém a mezinárodně-legislativním řešení vše záleží.