Autarkie (Soběstačnost)

Autarkie (anglicky: autarky) pochází z řeckého slova autarkeiá (autos „sám“, arché, „vláda, síla“) a znamená soběstačnosti, nezávislost, sebeovládání. Jednalo se o ideál antické filozofie epikureismu, kynismu a stoicismu v novodobém chápání pak vyjadřuje především systém hospodářské politiky, jehož cílem je vytvoření relativně uzavřeného a ekonomicky nezávislého celku.[1] Termín se používá především v ekonomické a politické rovině, ale může být uplatněn i v řadě dalších oblastí (např. obrany - obranná soběstačnost).

Problematika soběstačnosti je předmětem odborných i laických diskuzí. Na individuální úrovni je nemožná (zcela soběstačný jedinec nemívá naději na soběstačný život ani předání genů). Drobná soběstačná společenství ale již mohou přežívat. Dokonalá lokální autarkie existovala v počátcích lidských dějin, v hermeticky uzavřených komunitách, před rozvojem obchodu a směny. S kulturním rozvojem, provázaným dělbou práce, s ním spojeným vznikajícím přebytkem a jeho následným uchováváním, přerozdělováním a směňováním, mizela soběstačnost a narůstala závislost a komplexita daných společenství a kulturních systémů. V ranných městských státech a zejména pak v prvních civilizacích dochází k prvnímu zásadnímu narušení soběstačných společenství.

Od počátků industriální revoluce se tato krize prohlubuje a v současné době globálního propojení již o nějaké větší míře lokální soběstačnosti ve většině společenství nemůžeme hovořit. Kritika globalismu a s ním souvisejícího postupu celkové provázanosti (a ztrátě lokální nezávislosti) je slyšet na odlišných stranách (a objevuje se v různých barvách) politického spektra, od ultralevice k ultrapravici, zaznívá z úst konzervativců i liberálů, anarchistů ale i zastánců silného státu a často se na ní shodne dokonce řada environmentalistů a zároveň i antienvironmentalistů.

V této kritice se reflektuje imaginace ideálu harmonické společnosti, prvotní pospolitosti propojené právě s místní soběstačností. Určitou úlohu v tom sehrálo osvícenství, Rousseauův ideál vznešeného divocha a vidina svodbody, která byla vnímána jako individuální i společenská nezávislost; jejím kontrastem pak byla vynucená poslušnost a závislost, kterou představoval totalitarismus.

Ve světle současné ekonomické teorie a statistických dat se ovšem jeví snaha o soběstačnost velmi problematickou. Státy, které se snaží o větší míru soběstačnosti, se zpravidla vyznačují autoritativní (až totalitní) politikou, nízkým stupňem rozvoje a životní úrovně (např. Severní Korea, Kuba). Naopak země, které podporují mezinárodní obchod a směnu patří mezi bohaté demokracie (Norsko, Japonsko, Velká Británie).

Problematika soběstačnosti ale nabývá nových rozměrů, vzhledem ke globální změně klimatu. Přeprava surovin napříč regiony i světadíly, spojená s nadměrnou těžbou v rozvojových oblastech kvůli uspokojování nadměrných potřeb v zemích post-rozvojových a degradací životního prostředí je důstojným argumentem proti závislosti a nesamostatnosti stávajících geopolitických celků. Prosazují se názory, že určitá forma energetické a potravinové soběstačnosti by měla být zásadou aktivní politiky zodpovědného státu. Snahu o prosazení určitého stupně lokální autarkie deklarují i různé organizace v rámci environmentálního hnutí. Vzrůstající obliba farmářských trhů, regionálních výrobků provázaná s rostoucí nedůvěrou ve velké obchodní řetězce, v západní společnosti svědčí o potřebě určité spotřební nezávislosti; stejně tak vznik ekologické architektury a stoupající obliba pasivních domů. Jakkoli je určitá forma nezávislosti vhodná (např. v oblasti potravin, energií, která je spojena s environmentální šetrností), v jiných oblastech je stěží představitelná (studium, zdravotní péče, věda a výzkum).

Odkazy

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku autarky na anglické Wikipedii.

Reference

Použité zdroje

  • RIDLEY, Matt. Racionální optimista. o evoluci prosperity. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Argo, 2013. 375 s. Zip; sv. 37. ISBN 978-80-257-0931-3.

Externí odkazy