Společná znalost

Článek v přípravě - zatím není určen pro jakékoliv využívání.

Společná znalost (anglicky: common knowledge) se používá jako označení pro znalost, která je všeobecně známá v rámci určitého společenství.

Pojem

Etymologicky je pojem vymezen dvěma slovy ,,společná" a ,,znalost". Znalost můžeme chápat jako praktické osvojení a pochopení nějaké informace v určitém myšlenkovém kontextu. Zatímco vymezení "společná" závisí vždy na otázce: ,,Komu (je tato znalost společná)?". Může být společná jak téměř celému lidstvu, např. že na obloze je velký žlutý kotouč, z kterého pochází teplo a světlo (i když ani tato znalost není společná nevidomým, pokud neuvěří někomu, kdo jim ji řekne) či znalost společnou jen velice úzkému okruhu jednotlivců, např. vědců zabývající se určitým odvětvím kvantové fyziky nebo jednoduše v rámci rodiny, v níž má každý člen s ostatními společnou znalost o chodu domácnosti, např. kdo má kdy vynést koš.

Pro společnou znalost se v angličtině používá jak pojem conventional wisdom, tak common knowledge, přičemž druhý je častější. Cambridge Dictionary definuje common knowledge jak jako: ,,něco, co je známo mnoha lidem, ale často se oficiálně neoznámilo”, tak v jiném hesle: ,,fakt, který každý ví.”, ke druhé možnosti se kloní i definice na Wikipedii: ,,Společná znalost je znalost, která je známa všem nebo téměř všem, obvykle s odkazem na komunitu, ve které je termín používán” a jako taková je v angličtině většinou chápaná. Její podstatu ale vyjadřuje již řecký pojem axióm, který označuje to, co se považuje za obecně platné a není třeba to dokazovat. S tímto pojmem se pracuje ve filozofii a v logice, např.: a + b = b + a. Společnou znalost můžeme chápat jak jako znalost konkrétního axiómu, tak množinu obecně známých axiómů.

Axióm je základní kámen pro jakékoliv uvažování. Pokud se ukáže, že výchozí axióm neplatí, vše na něm postavené se zhroutí. Vyvrácení axiómů může mít závažné společenské důsledky. Například za tvrzení, že země obíhá kolem slunce dříve hrozila smrt, protože se církevní autority obávaly důsledků, které by dekonstrukce axiómu mohla přinést. Společenské rozpaky vzbuzovalo i přijetí Darwinovy koncepce evoluce. Dějiny lidského rodu se dají chápat do určité míry jako dějiny víry v různé axiómy. Společenské změny často souvisí s opuštěním starých axiómů a nalezení nových – ať již v náboženství, politice či ve vědě. Prosazení nového myšlení ale nebývá lehké. Podle vědce Maxe Plancka: Nová vědecká pravda nevítězí díky tomu, že přesvědčí své oponenty a přiměje je vidět světlo, ale spíše proto, že její oponenti zemřou a vyroste nová generace, které je už blízká. Etablování nových axiómů trvá často dlouho. Ještě Masaryk vzpomíná v Hovorech s T. G. M. jak si na něj matky stěžovaly, když učil jejich děti, že Země obíhá kolem Slunce.

Problematika společné znalosti

Na určitém stupni poznání zpravidla začínáme chápat, že toho, co nevíme je mnohem více než toho, co víme. Věda hledá odpovědi na různé otázky ale paradoxně čím více jich zodpovídá, tím více nalézá nových. Vědec, který nalezne odpověď na otázku, tak připomíná Hérakla, který sice usekne hydře hlavu, vzápětí ale zjistí, že jí narostly dvě nové. Dějiny nám také ukazují jak se dřívější ,,pravdy" v průběhu času ukázaly směšnými (jako zmíněné dogma, že se Slunce točí kolem země či že Země je placatá). Znalost se proto vyvíjí a je možné si proto položit otázku, zda se vůbec snažit na nějakém znalostním kánonu společensky shodnout a raději nepřijmout fakt, že každý může mít ,,svoji pravdu". Otázka zda je pravda objektivní (něco, co je skutečně poznatelné) či subjektivní (věcí konsensu a úhlu pohledu) zaměstnává filozofy od dávných dob. Tento problém a relativizaci možnosti nalezené pravdy vystihuje známá Pilátova otázka: ,,Co je pravda?"

Sokratés na otázku: ,,(...) Jest něco, co znáš?” odpovídá: ,,Ovšem (...) a to mnoho věcí, arci malých.” Relativizovat je možné vše. Napříč dějinami se objevují úvahy o tom, že náš svět není skutečný. Jeden z prvních popisů této myšlenky pochází od čínského filozofa Čuang-c’. V argumentu snícího motýla, konstatuje, že pokud Čuang-c’ spí a má sen, v němž je motýlem, je v něm opravdu motýlem, který si neuvědomuje, že je ve skutečnosti Čuang-c’. Pokud si ale myslí, že bdí a je Čuang-c’, může to znamenat, že je ve skutečnosti motýlem, který má sen, v němž figuruje jako Čuang-c’. Tezi, že je možné, že žijeme v počítačové simulaci propaguje i jeden z nejznámějších filozofů současnosti Nick Bostrom. Pokud by tyto spekulace byly pravdivé nemusí být pravda nic z toho, co si myslíme a veškeré axiómy mohou být uměle vytvořené.

Pilát kladoucí Ježíši otázku: ,,Co je pravda?" (Nikolaj Ge. What is truth?)

I přes uvědomění, že určité axiómy nemusí vůbec platit či mohou být časem zpochybněny či vyvráceny, je potřeba nějaké mít a shodnout se na nich. Jsou klíčové nejen pro vědecké poznání ale i pro fungování společnosti. Bez základní shody na tom, co je obecně platné, není možné ani učit děti ve škole číst, psát a počítat. Můžeme si například představit, že nějaká ideologie prohlásí, že jazyk i matematika jsou pouze sociální konstrukt, který ospravedlňuje formy útlaku určitých skupin (např. těch, co jazyk dobře neovládají a neumí počítat). Na základě toho vyhlásí, že psaní i či y je pouze věc názoru, stejně jako celá gramatika. A pokud si někdo myslí, že jedna plus jedna jsou tři, je to jeho názor, který je stejně správný jako názor významného matematika. Tato ideologie by možná mnohé svedla, ale vedla by k anarchii. Na základě ní by vyvstala poptávka po silném systému, který by lidem nabídl, že zavede znovu pevné axiómy. Tedy například že všichni budou muset uznat, že jedna plus jedna rovná se tři. Podobně absurdní tvrzení razil např. komunistický režim. Ale podobný totalitní režim se také zhroutí, protože je založen na špatném axiómu. Náročný společenský experiment proto znovu etabluje původní axióm, že jedna a jedna jsou dvě.

Určitá společná znalost, tvořená z konkrétních všeobecně uznávaných axiómů, je tedy pro normální život nezbytná. Tato znalost je pak něčím, o čem se předpokládá, že se na tom všichni zúčastnění shodnou. Je to společný jazyk dané skupiny (na pozdrav dobrý den každý Čech ví, že se dá odpovědět také slovy dobrý den). Společná znalost se ale mění a vyvíjí. A již určitá nejasnost v její definici ilustruje mnohem závažnější otázku, která spočívá v tom, co můžeme v současném informačním chaosu a rozpadu znalostních kánonů v různých odvětvích považovat za společnou znalost dané skupiny a co ne.

Otázka co citovat

Otázka: ,,Co je společná znalost?" úzce souvisí s otázkou: ,,Co citovat a co ne?", která se často řeší v akademickém prostředí. Za opsání cizích myšlenek bez uvedení původu hrozí studentům vyhození ze studia a akademikům zničení kariéry. Přičemž není možné vytvořit žádné závazné pravidlo, kterého by se mělo držet. Každou citaci je třeba posuzovat subjektivně s přihlédnutím k danému žánru, dílu a kontextu. Základní pravidlo, které razí přední světové univerzity jako MIT či Princeton je, že pokud se vyskytnou pochyby, zda zdroj citovat, má se citovat. Toto pravidlo ale předpokládá určitou integritu osobnosti, která si klade otázky a pochybuje. Řada studentů ale nemusí pochybovat nikdy a bezskrupulózně opisovat cizí práce.

Více o problematice citování v článcích:

• Co citovat a co ne?

• Co citovat v odborné literatuře

• Co citovat v anonymním zdroji

Společenské důsledky rozpadu společné znalosti

Žijeme v období, kdy se rozpadají dřívější pevné celky (rodina, národ, profesní komunity) a všemi oblastmi prostupuje individualizace. S tím se pojí rozpad dřívější obecně sdílené společné znalosti. Digitální období přináší další možnosti pro růst individualizace. Jedinec již nemusí koukat na seriály v televizi či číst noviny, co všichni ale může si vybírat z ohromného množství YouTube kanálů či internetových blogů. Roste tak diverzita, každý, kdo surfuje na internetu konzumuje trochu něco jiného, protože je trochu jiný. To ale vede také k tomu, že se vytrácí společná řeč, protože narážíme na to, že kamarádi neviděli videa či nečetli články jako my. Nemáme proto často společné téma k hovoru, každý chceme mluvit o tom našem, přičemž toho druhého to často nezajímá, protože chce mluvit o tom svém. Rozpad společné znalosti má důsledky napříč společností, např. ve vzdělávání (učitel neví, co jeho žáci ví a co ne, ve třídách roste diverzita znalostí a internet může posílit Matoušův efekt, tedy, že nejnadanější žáci vědí díky samostudiu mnohem více a ve třídě se nudí); v politice (politik neví o jaké témata mají jeho voliči zájem, co je jejich problém a jakým jazykem k nim mluvit) či v každodenní komunikaci s lidmi z odlišných sociálních sféry, kdy mladí lidé pracující na internetu nejsou třeba již vůbec schopni vysvětlit prarodičům, co že to vlastně dělají, protože s nimi postrádají společnou znalost nejen sociálních sítí ale často také internetu a vůbec počítačů.

Více v hlavním článku

• Důsledky rozpadu společné znalosti

Související články

• Co citovat a co ne?
• Co citovat v odborné literatuře
• Co citovat v anonymním zdroji
• Důsledky rozpadu společné znalosti (Digitalni revoluce prispela, ale muze pomoci).

Zdroje k dalšímu studiu problematiky

• Massachusetts Institute of Technology. What is Common Knowledge?
• Princeton University. Not-So-Common Knowledge
• Common knowledge na anglické Wikipedii
• Conventional wisdom na anglické Wikipedii

(možno nainstalovat google translator do chromu a jeho pomocí anglické stránky přeložit).

Afiliace

Tento výstup vznikl na Univerzitě Karlově v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2018 – 260 471.