Soukromé pískoviště uživatele Eduard sloužící pro tvorbu článků

			Neaktuální!
			Tato stránka není aktuální. Needitujte ji a neřiďte se, prosím, informacemi zde obsaženými .

V přípravě

W.B. Foundations of futures studies I.

Studia budoucností Školství ČR

Ekologie - na wikipedii

SEA

EIA

--- Dějiny ekologie

Studia budoucností (anglicky: futures studies) jsou transdisciplinárním oborem zkoumající scénáře alternativních budoucností (možných, pravděpodobných a preferovaných či naopak obávaných). Nepredikují budoucnost, studují možné varianty budoucnosti, nezabývají se tedy jednou konkrétní budoucností - toto základní paradigma je obsaženo i v názvu (studia budoucností - ne budoucnosti).

Studia budoucností nacházejí uplatnění při řešení mnoha problémů od socioekonomických až po ty environmentální, je možno je aplikovat na různých analytických úrovních, přičemž je však vždy třeba zasadit zkoumaný fenomén do širšího kontextu. Na rozdíl od přírodních věd, kde je kladen důraz na užší a detailnější studium jednoho systému, se studia budoucností zaměřují na interakce v prostředí většího a komplexnějšího globálního systému.

Základní shrnutí

Studia budoucností studují včerejší a dnešní změny a analyzující laické i odborné záměry a názory na příští vývoj. Zahrnují analýzu zdrojů, zvyků a hybných příčin změny a stability, přičemž usilují o rozvinutí předvídání a mapování možných budoucností. V angličtině se kromě pojmu futures studies používá také spojení strategické předvídání (strategic foresight), obojí se používá v odborném akademickém diskurzu pro název vědní disciplíny (v laických kruzích bývají občas nazývány také jako futuristics, futures thinking, futuring, futurology and futurism). V ekonomickém kotextu se pro sestavování prognóz, především matematickými metodami, používá pojem prognostika (forecasting). Pojem prognostika užíváný v zemích bývalého SSSR byl částečně zdevalvován, částečně pro to, že tento obor byl využíván stranickým aparátem a dostal ideologický nádech. Prognózy bývaly deterministické a využívaly se v centrálním plánování, které nebralo v potaz možné změny (tzv. pětiletky). Oba pojmy jak futurologie (převážně v západních zemích), tak prognostika se v minulosti užívali jako označení pro odvětví zabývající se budoucností. Jisté zdiskreditování pojmů je pak možné snaze některých jejích představitelů o vědecké předvídání budoucnosti spíše než zkoumání jejich pluralit. Studia budoucností vychází ze základního paradigmatu, že budoucnost není vědecky popsatelné a tudíž ani předpověditelná, vědecky se dají zkoumat jen možné eventuality (pro úvod do problematiky terminologie viz Sardar).

Předvídání (Foresight) je původní termín a byl poprvé použit v tematice studií budoucnosností H. G. Wellsem v roce 1932. Futurologie (Futurology) je pak encyklopedický termín, i přes to, že se jedná o pojem používaný laiky pro neodborné úvahy a plánování o budoucnosti (a neuznávající možnou její pluralitu) a často tak diskreditovaný. Futurologie je definována jako studium budoucnosti (ne budoucností v čemž je hlavní rozdíl oproti studiím budoucností). Termín futurologie poprvé použil německý profesor a futurolog Ossip Kurt Flechtheim (1909–1998) v polovině čtyřicátých let, pojmem pak navrhoval označit nový obor, která by v sobě zahrnoval vědecké zkoumání pravděpodobnosti. Termín se pak stával méně favorizovaným vzhledem k tomu, že nov výzkumníci zvýrazňují důležitost alernativních a pluraritních budoucností a scénářů spíš než jedné monolitické budoucnosti a paradigmatická omezení, která s sebou přináší studium predikcí a pravděpodobností oproti svobodnému bádání nad možnými a preferovanými budoucnostmi.

Tři faktory většinou odlišují studia budoucností od výzkumů prováděných v rámci ostatních disciplín (ačkoli se v určité míře překrývají). Za prvé, studia budoucností často zkoumají nejen možné ale také pravděpodobné preferované a divoké karty (wild cards) budoucností. Za druhé studia budoucností jsou ze své podstaty zaměřena na získání holistického nebo systematického pohledu založeného na poznatcích z řady ostatních vědních disciplín. Za třetí studia budoucností se pokouší zkoumat a objevit domněnky ležící za dominantním a převládajícím pohledem na budoucnost. Budoucnost není prázdná ale plná skrytých domněnek, které mají často emergentní původ, který se nachází ukryt v sociokulturním kontextu. Například množství lidí očekává kolaps planetárního ekosystému v blízé budoucnosti zatímco jiní věří, že současný stav může přetrvat neomezeně dlouho. Studia budoucností se pak snaží analyzovat a osvětlit domněnky, které podporují konkrétní názory a imaginace.

Studia budoucností se většinou nezaměřují na krátkodobé predikce jako jsou ekonomické prognózy. Většina strategického plánování, která rozvijí operační plány pro preferované budoucnosti v časovém horizontu od jednoho do tří let nebývá předmětem zájmu oboru. Dlouhodobější plány a strategie, které se zaměřují na možnosti předvídání možných budoucích událostí jsou naopak zcela jistě předmětem zájmů.

Studia budoucností také nezahrnují ty, kdo tvrdí, že dosahují svých predikcí skrze nadpřirozené síly. Zároveň jsou však předmětem jejich studia modely, které tito lidé užívají a interpretace, které jim přisuzují.

Historie

Johan Galtung a Sohail Inayatullah tvrdí ve svém díle Makrohistory a Makrohistorici (Macrohistory and Macrohistorians), že hledání základních vzorců sociální změny sahá do doby Ssu-Ma Chiena (145-90 př.n.l.) k jeho teorii cyklů ctnosti, ačkoli práce Ibn Khalduna (1332-1406) jakou je The Muqaddimah je příklad, který je preferovaný moderní soicologií. Některé intelektuální základy studií budoucností se objevují v první polovině 19. století, podle Wendella Bella Comtova diskuze metavzorců sociální změny předznamenává studia budoucností jako vědecký diskurz.

První práce jenž se pokouší vnést systematičnost do predikcí budoucnosti byly napsány v 18 století. Vzpomínky ze dvacátého století (Memoirs of the Twentieth Century) napsány Samuelem Maddenem v roce 1733 ve formě vážných diplomatických dopisů od Britských představitelů v zahraničních metropolích (Konstantinopol, Řím, Paříž, Moskva). Technologie dvacátého století se v Maddenově podání neliší od těch, které byly známé v jeho době, zaměřuje se namísto toho na politický a náboženský stát v budoucnosti.

Madden popisuje vládu Jiřího VI (1900 - 1925), (kde díky rozmachu v konstrukci průplavů) předpovídá velkou síť vodních cest, které radikálně mění czorce života - ,,Vesnice rostou do měst a města se stávájí velkoměsty". Žánr science fiction pak vzniká na konci 19 století, kdy spisovatelé jako Jules Verne a H. G. Wells píší příběhy, které se odehrávají v imaginativním světě budoucnosti.

Začátek

W. Warren Wagar prohlašuje za zakladatele studií budoucností H. G. Wellse. Jeho Anticipace reakce na mechanický a vědecký pokrok nad lidským životem a myšlením: experiment v proroctví (Anticipations of the Reaction of Mechanical and Scientific Progress Upon Human Life and Thought: An Experiment in Prophecy) byla první sériově publikována v The Fortinghtly Review v roce 1901. Předvídá jaký by svět mohl být v roce 2000, kniha je zajímavá jak pro naplněné předpovědi (rozmach automobilů a vlaků, který se odrazí v odlivu obyvatel z měst na předměstí; odstranění morálních omezení jako důsledek mužského a ženského úsilí o sexuální svobodu; porážka německého militarismu a existence Evropské unie), tak i pro chybné předpovědi (neočekávání funkčních letadek před rokem 1950 a tvrzení, že: ,,moje imaginace odmítá vidět jakýkoli druh ponorky, která udělá něco jiného než, že udusí svou posádku a zakladatele na moři).

Kromě technologických predikcí, Wells vizualizoval také možný kolaps kapitalistického uspořádáná po sérii destruktivních masových válek. Po chaosu se pak nakonec objeví svět míru a blahobytu, kontrolovaný kompetentními technokraty.

Dílo se stalo bestsellerem, a Wells byl pozván k přednesení přednášky na Royal Institutu v roce 1902 s názvem Nalezení budoucnosti. Přednášky byla dobře přijata a brzy publikována v knižní podobě. Obhajoval v ní zřízení nového akademického oboru zkoumajícího budoucnost, který by měl zázemí ve vědecké metodologii a ne ve spekulacích. Proklamoval, že vědecky poznatelná vize budoucnosti ,,bude stejně přesná věda, a možná stejně detailní jako obraz, který nám poskytují poslední stovky let k pochopení geologické minulosti. Ačkoli si byl vědom obtížnosti v přijetí celkově přesných predikcí, domníval se, že je stále možné zdokonalování na naí práci k poznání věcí budoucnosti.

Ve svých dílech Wells předpověděl vynýlez a užití atomové bomby (The World Set Free, 1914). V The Shape of Things to Come 1933 zase hrozící světovou válku a vylíčil města zničená leteckým bombardováním. Ani později nepřestával obhajovat zřízení vědy zabývající se budoucností. V roce 1933 v rozhlasové stanici BBC požadoval zřízení kateder a profesur zaměřených na předvídání, předešel tak zřízení vědy zabývající se budoucností o přibližně 40 let.

Vznik akademické disciplíny

Studia budoucností vzniká jako akademická disciplína v polovině šedesátých let. První generace vědců zahrnuje Hermana Kahna, amerického stratéga Studené války, budoucím vývojem se zabýval ve svých publikacích (např. On Thermonuclear War (1960), Thinking about the unthinkable (1962) and The Year 2000: a framework for speculation on the next thirty-three years (1967)); mezi další patří např. Bertrand de Jouvenel, francouzský ekonom, který v roce 1962 založil organizaci Futuribles International a Dennis Gabor, maďarsko-britský vědec, který napsal Inventing the Future (1963) a The Mature Society. A View of the Future (1962)

Studia budoucností vznikala pararelně se zrozením systémové vědy a myšlekou národní ekonomiky a politického plánování, především ve Francii a Sovětském svazu. V roce 1950 Francie pokračovala v rekonstrukci válkou poničené země. V tomto období francouzští vědci, filozofové, spisovatelé a další umělci pátrali po tom, co lidstvu pomůže k lepší budoucnosti v níž se nebudou opakovat katastrofy minulosti. Sovětský Svaz se podobně zaobíral poválečnou rekonstrukcí, ale zjeména v kontextu zřizování národních plánovacích procesů (známých jako pětiletky), které také požadovaly dlouhodobější horizont plánování a cílů sociální politiky. Předvídání bylo proto primárně používáno k politickým účelům.

Naproti tomu v USA se studia budoucností jako vědní disciplína etablovala díky aplikaci úspěšných nástrojů a perspektiv systémové analýzy, zejména zabývající se problematikou zásobování během války. Odlišné počátky se odrazily v metodlogickém a teoretickém zázemí, které vyústilo ve schizma mezi americkým a evropským konceptem. Američtí badatelé se zaměřovaly na aplikaci v praxi, kvantitativní nástroje a systémovou analýzu, zatímco evropští preferovali více teoretické zkoumání dlouhodobé budoucnosti pro lidstvo a zemi, kladli důraz na otázky zabývající se elementy konstitujícími budoucnost, symboly a sémantikou.

Do roku 1960 akademici, filozofové a umělci po celém světě začali přicházet s množstvím scénářů budoucího vývoje a započali dialog. Vynalázeci jako Buckminster Fuller také začaly vyzdvihovat roli, kterou v budoucích trendexh může sehrát technologie. Diskrz se zabýval problematikou populačního růstu, dispozicí a využíváním zdrojů, ekonomickým růstem, kvalitou života a environmentální udržitelností, to se začalo označovat jako globální problematika - široké pozornosti se jí dostalo po vydání Limitů růstu, studie sponzorované Římským klubem.

Další rozvoj

Mezinárodní dialog vyústil v roce 1967 ustanovení Světové Federace pro Studium Budoucností - SFSB (World Futures Studies Federation - WFSF) jejím prvním prezidentem se stal uznávaný sociolog Johan Galtung. V USA pak novinář Edward Cornish ze stejných pohnutek založil Světovou Společnost pro Budoucnost - SSB (World Future Society - WFS), jejíž činnost byla zaměřena na laickou veřejnost.

Rok 1975 byl pro další vývoj zlomový, v USA došlo k založení prvního studijního programu studií budoucností, magisterského programu na Univerzitě v Houston-Clear Lake, to bylo následováno o rok později magisterským programem veřejné správy v alternativních budoucnostech na University of Hawaii v Manoe. Havajské studium pak klade patřičný důraz na propojení evropské a americké tradice a přístupu ke studiu. Jeho paradigmatické ukotvení leží jak v neo-marxistické filozofii, kritické politické ekonomické teorii a literární kritice. V následujících letech dochází k nárůstu počtu kurzů studií budoucností napříč akademickým spektrem, ale kompletní studijní programy vznikají jen zřídka.

Jako transdisciplinární obor přitahují studia budoucností generalizace. Tato transdisciplinární povaha může také způsobit problémy, vzhledem k tomu, že občas zadrhává v hranicích mezi disciplínami. Také způsobuje problémy dosažení uznání mezi tradičními vědeckými měřítky používanými na akademické půdě. Oproti studiím budoucností na bakalářském stupni, některé magisterské programy ve strategickém managmentu nabízí magisterské či doktorské tituly ve strategickém předvídání pro odborníky (občas dokonce online). Nicméně, každý rok vychází se objeví jen několik nových doktorů studií budoucností.

Obor v současnosti čelí velké výzvě v podobě vytvoření uceleného koncepčního rámce, kodifikovaného dobře zdokumentované osnovy (nebo osnov) představující široce příjimané a konzistentní koncepty a teoretická paradigmata spojená s kvantitativními a kvalitativními metodami, exempláře těchto výzkumných metod a poky pro jejich etické a vhodné aplikace uvnitř společnosti.

Jako indikátor toho, že předchozí různorodé intelektuální dialogy se opravdu sbíhají do rozpoznatelné vědní disciplíny je možné prezentovat nejméně šest solidních výzkumných a velmi dobře přijatých pokusů o syntézu a soudržný rámec pro obor: Eleonora Masini Why Futures Studies, James Dator Advancing Futures Studies, Ziauddin Sardar Rescuing all of our Futures, Sohail Inayatullah's Questioning the future, Richard A. Slaighter The Knowledge Base of Futures Studies, sbírka esejů praktikantů a Wendell Bell dvousvazkové dílo The Foundations of Futures Studies.

Pravděpodobnost a předvídatelnost

Některé aspekty budoucnosti jako ta, kterými se zabývá nebeská mechanika jsou vysoce pravděpodobné, a mohou být popsány relativně jednoduchými matematickými modely. V současnosti mohou být vědecky predikována pouze malá oblast jevů označených jako jsou fyizciké procesy. Teorie jako jako w:cs:teorie chaosu, nelineární věda a standardní evoluční teorie nám umožňují porozumět mnoha komplexním systémům jako kontingentím (závislým na komplexních environmentálních podmínkách) a stochastický (náhodné v rámci omezení), vytvářející širokou většinu budoucích událostí nepředvítalnými v žádném směru.

Není překvapivé, že rozpor mezi předvídatelností a nepředpověditelností je zdrojem polemik a konfliktů mezi vědci zabývající se studii budoucností a odborníky z praxe. Někteří argumentují, že budoucnost je v podstatě nepředpověditelná a že nejlepší způsob jak ji předpovědět spočívá v jejím vytvoření. Jiní, jako například Flechtheim, věří, že pokrok ve vědě, pravděpodobnosti, modelování a statistice nám umožní pokračovat ve zlepšování našeho chápání možných budoucností, přičemž zdůrazňují, že tato oblast je v současné době mnohem méně rozvinutá než oblasti pro zkoumání možných a preferovaných budoucností.

Jako příklad zvažme proces volení prezidenta Spojených států amerických. Na první pohled vidíme, že každý americký občan starší 35 let může kandidovat na prezidenta, proto se nám tento proces může jevit jako nevhodný pro úspěšné předpovědi. Jenže po podrobnějším prozkoumání se ukazuje, že poze některé veřejné osoby (současní i minulý prezidenti a víceprezidenti, senátoři, státní guvernéři, populární vojenští velitelé, starostové velkých měst atd.) disponují potřebnými druhy kapitálu, které byly v minulosti nutnými předpoklady pro zvolení. Posléze tedy můžeme s minimálním úsilím formulovat problém pro statistickou předpověditelnost, mnohem z úží výběr potenciálních kandidátů zlepšuje naše možnosti předvídání. Aplikováním dalších statistických možností na tento problém, můžeme zjistit, že v určitých predikcích volebních trhů (prediction markets) jako je Iowa Electronic Markets, spolehlivé předpovědi byly získávány v dlouhodobém časovém horizontu a za různých podmínek s dobrými výsledky na straně odborníků i volebních průzkumů. Tyto trhy, které mohou být provozovány veřejně nebo jako vnitřní trh, je jen jednou z několika slibných hranic ve v prediktivních výzkumech budoucnosti.

Takové pokroky v předvídatelnosti jednotlivých událostí nemění nic na nepředpověditlenosti celkových systémů, které vznikají z interakce mezi množstvím individuálních událostí.

Metodologie

Praktická aplikace studií budoucností využívá širokou škálu modelů a metod (teoretických a praktických), mnoho z nich pak pochází z jiných akademických disciplín, zahrnují ekonomii, sociologii, geografii, historii, inženýrství, matematiku, psychologii, technologie, turismus, fyziku, biologii, astronomii, a teologické aspekty (co se týče otázek víry a přesvědčení).

Jedním ze základních předpokladů studií budoucností je chápání budoucnosti v plurálu ne singuláru, to znamená, že alternativy budoucnosti jsou vždy více či méně pravděpodobné ale není možné s určitostí říci, která varianta budoucnosti opravdu nastane. Základním úsilím studií budoucností je pak rozpoznat a popsat alternativní možnoti budoucností. To zahrnuje sběr kvantitativních a kvalitativních dat o možných, pravděpodobných a preferovaných změnách, Plurál budoucností v názvu studií budoucností pak odkazuje k bohatosti možných budoucností, včetně podmnožin preferovaných budoucností (normativních budoucností), které můžou být studovány.

Profesionálové zabývající se studii budoucností se dříve zaměřovali na extrapolaci současných technologických, ekonomických nebo sociálních trendů nebo na snahu o predikci budoucích trendů, ale posléze začali zkoumat sociální systémy a nejistoty, vytvářet scenáře, klást otázky které jdou za tyto scénáře skrze causal layered analysis method (a jiné), vytvářet preferované vize budoucnosti a užívání zpětného chodu (backcasting) k odvození alternativních implementačních strategií. Kromě extrapolace a scénářů, se ve výzkumu budoucností užívá mnoho dalších metod a technik (viz níže).

Studia budoucností také zahrnují normativní nebo preferované budoucnosti, nicméně hlavní přínos plyne z extrapolovaného (extrapolace) a normativního výzkumu, který pomáhá jednotlivcům a organizacím vytvářet lepší budoucnost pro společnost v prostředí - předpokládaných - radikálních sociálních změn. Profesionálové využívají různé kombinace inspirace a výzkumu. Studia budoucností využívají jen vzácně vědecké metody spočívací v kontrolování, opakování a ověřování experimentů s vysoce standardizovanou metodologií, vzhledem k tomu, že jejich prostředí je nestálé pro využití ustálených prediktivních schémat. Nicméně mnoho futuristů je informováno o vědeckých technikách. Někteří historici projektují vzorce, které vypozorovaly v minulých civilizacích na dnešní sociokulturní situaci k tomu aby anticipovali, co se odehraje v budoucnosti. Oswald Spengler ve svém Zániku západu tvrdí, že západní společnost, podobně jako Římské císařství, dosáhla vrcholné fáze kulturního rozkvětu, který nevyhnutelně vede k jasnému, zániku.

Studia budoucností jsou často charakterizováno jako obor zabývající se možnou, pravděpodobnou a preferovanou budoucností a divokou kartou, která je sice málo pravděpodobná, ale pokud nastane, bude mít vysoký dopad na události (ať pozitivní či negativní). Mnoho futuristů nicméně neužívá pojem divoké karty. Preferují metodologii nazvanou Emerging Issues Analysis. Ta pátrá po počátcích změny, po věcech, které ač dnes neznámé, stanou se v budoucnu pravděpodobně známými a budou mít velký vliv.

Odhady pravděpodobnosti jsou zahrnuta do dvou ze čtyř hlavních obav profesionálů předvídání (je to náročné a klasfikuje jak možnou budoucnost tak události vzniklé divokou kartou), zatímco zvažování škály možných budoucností, rozpoznávání plurality ecistujících alternativních budoucností, a představování a vytváření preferovaných budoucností jsou další hlavní oblasti vzdělávání. Nejvíce odhadů pravděpodobnosti ve studiích budoucností je normativních a kvalitativních, ačkoli v minulých letetech bylo zaznamenáno významné zlepšení ve statistických a kvantitativních metodách (křivka technologického a informačního růstu, cliometrika, prediktivní psychologie, prediction markets, atd.).

Techniky výzkumu

Zatímco předvídání - tj. snaha predikovat budoucnost na základě současných trendů - je běžnou metodikou, profesionální scénáře často spoléhají na tzv. zpětný chod (backcasting), zabývání se otázkami, jakých změn je třeba dosáhnout v přítomnosti, aby se dosáhlo požadovaného stavu v budoucnosti. Například, scénáře tzv. Policy Reform a Eco-Communalismus vytvořené Global Scenario Group jsou vystaveny na metodě backcasting. Odborníci zabývající se studii budoucnosti se nazývají futurists (nebo odborníci na předvídání).

Mezi metody používáné při výzkumu patří např.

• Systémová teorie
• Analýza příčinných vrstev (Causal layered analysis (CLA)
• Environmentální analýza
• Plánování na základě scénářů
• Delfská metoda
• Vytváření historie předpokládané budoucnosti
• Monitorování médií
• Backcasting (eco-history)
• Analýza vzájemných dopadů (Cross impact analysis)
• Futures workshops
• Analýza možného výskytu a vlivu vad (Failure Mode and Effects Analysis - FMEA)
• Kola budoucností (The Futures wheel)
• Technologický plán (Technology roadmap)
• Analýza sociálních sítí (Social network analysis)
• Systémové inženýrství (Systems engineering)
• Analýza trendů (Trend analysis)
• Morfologická analýza (Morphological analysis)
• Předvídání technologií (Technology forecasting)

Formování alternativních budoucností

Užívání scénářů - alternativních možných budoucností - je důležitý výzkumný nástroj. V určitém rozsahu lidi můžou ovlivnit, co považují za pravděpodobné nebo preferované užitím kvalitativních a kvantitativních metod. Sledováním variant možností je možné budoucnost lépe tvarovat než ji pouuze předpovídat. Formování alternativních budoucností začíná vytvářením množství scénářů. Vytváření scénářů je několika etapový proces. Jedna z těchto etap zahrnuje studium trendů. Ty dělíme na krátkodobé a dlouhodobé, dlouhodobé mají vliv na mnoho společenských skupin, vznikají pomalu a mají hluboký základ. Naopak trendy krátkodobé trvají kratší časový úsek, ovlivňují pouze určité společenské skupiny, šíří se ryhle a zároveň brzy zanikají (např. módní trendy).

Předvídání budoucností zahrnuje širokou škálu od předívádní ekologických katastrof skrze utopickou literaturu, kde i ti nejchudší žijí v dobrých podmínkách skrze transformaci do post-lidské éry, která povede k zániku všech forem života na Zemi např. při nanotechnologické katastrofě.

Předpovědi budoucností mají rozporuplnou pověst a nezaznemenávají velkou úspěšnost. Často se zabývají pouze extrapolací technických a společenskýc trendů a prohlašují, že se budou v budoucnu vyvíjet podobně. ale technický pokrok a sociokulturní změny se dějí nárazově a posléze se vývoj ubírá jiným směrem a odlišným tempem.

Mnoho předpovědí z poloviny dvacátého století předvídalo vesmírný turismus do roku 2000 ale ignorovaly možnosti všudypřítomných, levných počítačů, zatímco marxistické předpovědi se nevyplnily dodnes. Na druhé straně mnoho předpovědí do určité míry budoucnost předpovědělo. Současní futuristé spíše uvádějí možné scénáře, které mohou nastat než pouhé predikování budoucnost. Tvrdí, že porozumění možným scénářům pomáhá jednotlivcům i organizacím k větší flexibilitě.

Množství korporací využívá teoretických a praktických poznatků studií budoucností jako současát své trategie rizikového managmentu, pro analýzu dlouhodobých i krátkodobých trendů a identifikaci divokých karet (událostí, které mají nízkou pravděpodobnost ale vysoký impakt). Každý úspěšný i neuspěšný byznys se nějakým způsobem potýká s budoucností - například ve výzkumu a rozvoji, inovacích a analýze trhu, očekávání konkurenčního chování, atd.

Slabé signály, budoucí znamení a divoké karty

Pojmem slabé signály ve výzkumu budoucností můžeme chápat jako pokročilé, výrazné a sociálně situované indikátory změn v trendech a systémech, které konstituují základní informační podklady umožňující anticipační aktivity. Definice slabých signálů je předmětem diskuzí mezi různými výzkumníky a konzultanty. Někdy je brána jako informace vztahující se k budoucnosti jindy jako vynořující se problematika. Elina Hiltunen ve svém novém konceptu znaků budoucnosti zkouší překlenout zmatení ohledně definice slabého signálu kombinací problematiky, vysvětlení a znamení budoucnosti, které více holisticky popisují změnu.

Divoké karty odkazují k málo pravděpodobným událostem mající dalekosáhlý dopad, jako například existenciální rizika. Toto pojetí může být začleněné do standardního projektů zaměřených na předvídání a představeno v anticipační aktivitě utvářející rozhodnutí s cílem zvýšit schopnost společenských skupin k adaptování na překvapení, kterí s sebou přináší neustále se měnící tržní prostředí. Takovéto náhlé a jedinečné události mohou představovat body zvratu ve vývoji daných trendů či systémů. Divoké karty mohou nebo nemusí být oznámeny slabými signály, které jsou neúplnými a fragmentovanými daty z kterých je možné vyvodit relevantní informace pro předvídání. Někdy dochází k záměně pojmů, divoké karty a slabé signály jsou považovány za synonyma, což je ale chybná interpretace.

Předpovědi zaměřené na blízkou budoucnost

Dlouhodobá tradice napříč kulturami a obzvláště v médiích zahrnuje množství predikcí pro nadcházející rok na jeho počátku. Tyto predikce jsou občas založeny na aktuálních kulturních trendech (hudba, filmy, móda, politika), občas jsou to jen zbožná přání událostí, které by nastat měly. Některé z těchto predikcí se do konce roku splní, jiné selžou. Když předpovědi selžou, jejich autoři často prohlašují, že se jedná o dezinterpretaci znamení a předzvěstí, která vysvětlují selhání předpovědi. Obchodníci začaly více využívat techniky studií budoucností ve snaze získat výhodu na trhu před zvyšující se konkurencí, přičemž využívají technik jako trendspotting (který popularizovala Faith Popcorn).

Analýza trendů a předvídání

Mega trendy

Trendy se liší ve velikosti. (napsat něco o memech). Mega trend překračuje generační rozpětí a v případě klimatu, mega trendy zahrnují období předcházející lidské existenci. Popisují komplexní interakce mzi mnoha faktory. Příkladem může být populační nárůst od paleolitu do dnešních dnů.

Možné trendy

Možné nové trendy vznikající z inovací, projektů, přesvědčení nebo aktivit mají velký potenciál k růstu a posléze k adaptaci v mainstreamové kultuře. Například před několika lety, alternativní medicína zůstavala stranou od moderní medicíny. V současné době, v propojením s podnikáním dosáhla stupně uznání v některých kruzích i v tržním prostředí. Tento nárůst přijetí ilustruje možné trendy ve společnosti, které se rozcházejí s vědou i s rozsahem klasické medicíny.

Rozvětvení trendů

Interakce mezi trendy pak často připomíná paralelu mezi kmenem stromu a jeho větvemi a snítkami. Například dobře zdokumentované hnutí směřující k zrovnoprávnění mužů a žen prezentuje větvení trendů, v rámci něj pak rozpoznáváme trend směřující k potlačení rozdílů mezi příjmy mužů a žen v západní kultuře je pak jednou z těchto rozvětvení.

Životní cyklus trendu

Kdy se potenciální trend stává opravdovým trendem? Když se mu dostane potvrzení v různých médiích, různé průzkumy se jím zabývájí a ukazují na jeho vzrůstající dopad na chování nebo technoloie. Trendy mohou také dosáhnout potvrzení z existence dalších trendů, které vznikly ze stejného proudu. Někteří autoři tvrdí, že trend se stává hlavním proudem, pokud 15% - 25% z dané populace integruje inovace, projekt, přesvědčení nebo aktivitu do svého každodenního života.

Vzdělání

Vzdělávání v oboru studií budoucností není novou záležitostí. Od svých počátků v šedesátých letech ve Spojených státech se rozvinulo v mnoha zemích. Vzdělávání zaměřené na budoucnost může podpořit koncepty, nástroje a procesy, které umožní studentům přemýšlet v dlouhodobém horizontu, rozvíjet jejich imaginace a kreaitvitu. Všeobecně pak pomáhá studentům:

• Konceptualizovat udržitelnou budoucnost pro člověka a planetu

• Rozvíjet znalosti a schopnosti v objevování pravděpodobných a preferovaných budoucností

• Pochopit dynamiku a vliv který mají antropogenní činnosti prostřednictvím sociálních a ekologických systémů na alternativní budoucnosti.

• Uvědomit si zodpovědnost za jednání k vytváření lepším budoucnostem.

Dějinami vzdělávání, které se zaměřuje na budoucnost, se ve svých dílech zabývá, např. Richard A. Slaughter (2004) David Hicks, Ivana Milojević a Jennifer Gidley.

Přestože jsou studia budoucností relativně novým oborem, jsou vyučována v řadě vzdělávacích institucí po celém světě. Ta varují od malých programů či univerzit s jednou či dvěma kurzy k programům, která zahrnují studia budoucností do ostatích stupňů (například plánování, byznys, environmentální studia, ekonomie, rozvojová studia, studia vědy a technologií). Rozdílné formální magisterské programy ve studiích budoucností existují na 6 kontinentech. Nakonec, doktorské programy zahrnula do svých programů studia budoucností také. Nedávný průzkum dokumentuje přibližně 50 případů studií budoucností v terciálním vzdělávacím sektoru.

V roce 2013 bylo v rámci terciárního vzdělávání poskytováno přes čtyřicet vzdělávacích programů ve studiích budoucností. Instituce zabývající se vzděláváním ve studiích budoucností mapuje Světová federace pro studium budoucností Nadace pro akcelerující studia (Acceleration Studies Foundation) aktualizuje seznam bakalářských a magisterských studijních programů.

Praktická aplikace

Móda a design

Móda je jednou z oblastí, která využívá metodologie studií budoucností. Vzhledem k přípravě na nadcházející sezóny musí odborníci daného odvětví průběžně analyzovat trendy. Chování spotřebitelů a využívání statistik jsou důležitým základem pro úspěšné dlouhodobé předvídání.

Převídání a uvažování nad budoucími eventualitami je základem pro úspěšný rozvoj designového průmyslu. Design je stejně jako studia budoucností interdisciplinárním oborem, který musí brát v potaz globální trendy, výzvy a příležitosti při rozhodování o lepších inovacích. Designéři tak využívají metodologii studií budoucností zahrnující scénáře, předvídání trendů a výzkum budoucnosttí.

Holistické přemýšlení, které zahrnuje strategie, inovativní a anticipační řešení poskytuje designérům nástroje, které potřebují k pochopení komplexní problematiky a rozvoji nových nápadů a vizonářských řešení.

Asociace profesionálních futuristů (The Association for Professional Futurists) pořádá také setkání zaměřená na problematiku vztahu a styčcných bodů mezi přemýšlením o designu a přemýšlením o budoucnosti.

Energie a alternativní zdroje

Zatímco cena nafty v krátkodobém horizontu klesá a stoupá, v dlouhodobém horizontu strmě stoupá. Síly trhy sice hrají důležitou úlohu, ale v omezeném prostředí naší planety se jeví problematické nalézt dostatek ropných zdrojů, aby uspokojily vzrůstající poptávku v Číně, Indii a na Středním východě. Existuje sice dostatek alternativních zdrojů energie, kvantitativně ani kvalitaivně by ovšem nenahradily množství energie, které by bylo potřeba po vyčrpání ropných ložisek. Je proto třeba zabývat se teoreticky i prakticky na přechod mezi koncem věku fosilních paliv a nových energetických zdrojů.

Odkazy

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Futures studies na anglické Wikipedii.

Literatura

• BELL, Wendell. Foundations of futures studies: human science for a new era. Vol. 2, Values, objectivity and the good society. 3rd printing. New Brunswick: Transaction Publishers, 2010. xvii, 386 s. ISBN 978-0-7658-0566-9.
• BELL, Wendell. Foundations of futures studies: human science for a new era. Vol. 1, History, purposes, and knowledge. 5th printing. New Brunswick: Transaction Publishers, 2009. xxxv, 368 s. ISBN 978-0-7658-0539-3.
• BENEŠ, Jaromír, ed. a POKORNÝ, Petr, ed. (2008). Bioarcheologie v České republice. České Budějovice: Jihočeská univerzita, Přírodovědecká fakulta.
• BRUNTLAND, Gro Harlem. Our Common Future. Melbourne: Oxford UP, 1990. Print.
• DATOR JAMES A., ed. Advancing futures: futures studies in higher education. 1st publ. Westport: Praeger, 2002. vii, 409 s. Praeger studies on the 21st century. ISBN 0-275-97632-7.
• DIXON, Patrick. Futurewise: The Six Faces of Global Change. London: Profile, 2007. Print.
• GODET, Michel. Futures studies: a tool-box for problem solving. Paris: UNESCO, 1991. 83 s. Futuribles / GERPA.
• POTŮČEK, Martin, ed., NOVÁČEK, Pavel, ed. a SLINTÁKOVÁ, Barbora, ed. The first Prague Workshop on Futures Studies Methodology. 1st ed. Praha: CESES FSV UK, 2004. 127 s. CESES papers. Methodology; 11/2004. ISBN 80-254-5058-9.
• SARDAR, Ziauddin, ed. Rescuing all our futures: the future of futures studies. Westport: Praeger, ©1999. xiv, 258 s. Praeger studies on the 21st century. ISBN 978-0-275-96559-4.
• WELLS, G. H.: The Discovery of the Future (New York: B.W. Huebsch, 1913).

Další zdroje

• WFSF - World Futures Studies Federation - Světová federace pro studium budoucností

Pojmy transdisciplinarita (anglicky: transdiciplinarity) a interdisciplinarita (anglicky: interdisciplinarity) bývají často chybně zaměňovány, přitom je mezi nimi značný rozdíl. Interdisciplinarita je ,,metoda propojení a aktivní spolupráce mezi různými vědami za účelem dosažení integrovaného a synergického výsledku v teoretické i praktické odborné činnosti, ve vědě i výzkumu." Transdic

Transdisciplinarity connotes a research strategy that crosses many disciplinary boundaries to create a holistic approach. It applies to research efforts focused on problems that cross the boundaries of two or more disciplines, such as research on effective information systems for biomedical research (see bioinformatics), and can refer to concepts or methods that were originally developed by one discipline, but are now used by several others, such as ethnography, a field research method originally developed in anthropology but now widely used by other disciplines.

Odkazy

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Interdisciplinarity na anglické Wikipedii.

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Multidisciplinarity na anglické Wikipedii.

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Transdisciplinarity na anglické Wikipedii.

Zdroje

• Udržitelný rozvoj ve vysokoškolském vzdělávání na Fakultě stavební ČVUT (interdisciplinarita a transdisciplinarita)
• Interdisciplinarity and Transdisciplinarity: A Constant Challenge To The Sciences
• Multidisciplinarity, Interdisciplinarity, Transdisciplinarity, and the Sciences