Environmentální veřejné statky

Z Enviwiki
Přejít na: navigace, hledání
Schéma č. 1

Služby ekosystémů[editovat | editovat zdroj]

Příroda má své místo v lidském světě především jako poskytovatelka služeb. Projekt Millennium Ecosystem Assessment (MEA, 2003) předložil koncepci služeb ekosystémů. Tuto koncepci vystihují schémata 1 a 2. (kliknutím je můžete zvětšit). Zásadním příspěvkem je zdůraznění vazby mezi ekosystémovými službami a změnami ekosystémů a kvalitou lidského života. Tato vazba odůvodňuje, proč je třeba o služby ekosystémů pečovat, proč je třeba dbát na to, aby služby přírody byly zachovány na dostačující a trvale udržitelné úrovni.

Millennium Ecosystem Assessment zkoumá rovněž širokou škálu odpovědí, kterými lidé reagují na skutečnou nebo hrozící ztrátu ekosystémových služeb nebo jejich poškození. Hodnotí použitelnost a efektivitu různých postupů udržitelného využití, ochrany a obnovy ekosystémů a jejich služeb. Odpovědi, jež se ukáží jako úspěšné, začleňují hodnotu ekosystémů do rozhodování, informují rozhodující činitele o rozličných přínosech ekosystémů, především s ohledem na lokální zájmy, vytvářejí trhy a definují vlastnická práva, kladou důraz na vzdělávání a rozšiřování vědomostí a také na investice do zlepšování stavu ekosystémů a služeb, které tyto ekosystémy poskytují.

Schéma č. 2

Také viz:

Globální veřejné statky[editovat | editovat zdroj]

Z představy přírody jako součásti lidského světa implicitně vychází koncepce svou povahou ekonomická, která považuje služby přírody za statek. Statkem je každý prostředek, který v důsledku svých vlastností přinese užitek, uspokojí určitou potřebu. Není principiální rozdíl mezi přírodní službou a mezi službou poskytovanou dopravním podnikem či vodárenskou společností, nebo statkem hmotným jako je dům nebo automobil.

Zvláštní kategorií statků jsou statky veřejné, které sice znalo již římské právo („res publica“), jejich moderní pojetí však vychází z definice Samuelsona (1954): „Veřejné statky jsou kolektivní spotřební statky, které se vyznačují tím, že jejich spotřeba kterýmkoliv jedincem nesnižuje úroveň spotřeby jiného jedince“. Vyznačují se nekonkurenčností a nevylučitelností ze spotřeby, jak ilustruje Tab. 1.


Tab. 1: Různé typy statků – konvenční pojetí

Konkurenční Nekonkurenční

Vylučitelné ze spotřeby

Kvadrant 1:

Mléko

Pozemky

Vzdělávání

Kvadrant 2:

Výzkum a vývoj

Normy a standardy

Televizní signál

Nevylučitelné ze spotřeby

Kvadrant 4:

Atmosféra

Divoká příroda

Kvadrant 3:

Měsíční svit

Finanční stabilita

Právo a řád

Mír a bezpečnost

(podle Kaul, Mendoza 2003)


Konvenční schéma, jak je uvádí tabulka 1, je v podstatě jen ilustrací základního východiska, podle kterého jsou striktně vzato veřejné statky pouze v kvadrantu 3.

Pojetí veřejných statků se však vyvíjí, zpřesňuje a rozšiřuje, což je dáno především podrobnějším vypracováním kritérií vylučitelnosti a konkurenčnosti. Překračování původní koncepce je zvláště patrné na kategorii globálních veřejných statků (což je do určité míry symbolický termín, protože v mnoha případech jde spíše o kombinaci „národních“ či „regionálních“ a „globálních“ statků). Kaul a Mendoza předkládají typologii globálních veřejných statků založenou na povaze jejich „veřejnosti“, neboli do jaké míry a v jakém smyslu mají tyto statky veřejný charakter (Tab. 2). Tato tabulka dobře ilustruje celé pojetí globálních veřejných statků. Je vidět, že pojetí veřejných statků doznalo značný posun od původního úzkého pojetí vymezeného Samuelsonem. Autoři zejména reflektují probíhající proces globalizace, který s sebou nese postupné rozšiřování okruhu veřejných statků na globální úrovni. Proces završení antropocénní lidské dominance nad Zemí je možno považovat za paralelní k procesu globalizace nebo spíše je třeba pokládat oba procesy za vzájemně se prolínající a provázané. Zahrnutí služeb přírody mezi veřejné statky, zejména na globální úrovni, je legitimní.


Tab. 2: Typologie globálních veřejných statků podle povahy/míry jejich „veřejnosti“ (Kaul, Mendoza 2003)

Třída statku Povaha / míra „veřejnosti“
Globální přírodní společné statky (commons) jako atmosféra nebo volné oceány Volný (řízený) přístup. Ve svém původním stavu jsou tyto statky typicky konkurenční a nevylučitelné Některé statky této kategorie (např. stratosférická ozonová vrstva) získaly charakter zdroje s řízeným přístupem. Nicméně jsou stále k dispozici ke spotřebě (užívání) všem, i když někdy pouze v omezené míře.
Globální lidmi vytvořené společné statky (jako globální sítě, mezinárodní režimy, normy, poznatky) Volný přístup. Například nekomerční poznatky jsou obvykle přístupné všem. Jsou nekonkurenční a obtížně vylučitelné ze spotřeby. Mají typicky omezenou (jestli vůbec nějakou) komerční hodnotu, avšak mohou být důležité pro denní život lidí nebo pro funkci ekonomického či politického systému.

Omezený přístup. Patentované poznatky mohou být ve veřejné oblasti, ale jejich užití je omezeno, alespoň na určitý čas. Důvodem je přinést motivaci pro soukromé producenty poznatků, což posiluje růst a efektivitu ekonomiky.

Podpora všeobecného zahrnutí (inclusiveness). Pokračuje široké úsilí podporovat zahrnutí co nejširšího okruhu statků, které mají charakter sítí (networks) a jejichž rozšíření slibuje užitek pro každého dalšího uživatele, neboli mají pozitivní externality. Jako příklady slouží mezinárodní režimy (mnohostranné obchodní režimy, všeobecná deklarace lidských práv), globální komunikační a dopravní systémy, neformální normy. Úsilí o zvýšení všeobecného zahrnutí rozšíří okruh uživatelů, přičemž se užitek i náklady globalizují. Globalizace veřejných statků je výsledkem jak úsilí „shora dolů“ (top-down), od mezinárodního po národní, tak „zdola nahoru“ (bottom – up)

Globální podmínky (režimy) jako výsledky opatření a politik (policy) jako je světový mír, finanční stabilita, environmentální udržitelnost Univerzalizace statků v podstatě soukromých. Příklady zahrnují globální úsilí (na národní i mezinárodní úrovni) zaměřené „na všechny“ jako je základní vzdělání, zdravotní péče, potravinová bezpečnost.

Nedělitelnost nákladů a užitků. Statky této kategorie mají neviditelný užitek, který je jádrem vzájemné závislosti mezi lidmi a zeměmi. Tyto statky mají tendenci být technicky nevylučitelné ze spotřeby a tedy všeobecné (inclusive) a veřejné.


Veřejné statky v environmentální oblasti[editovat | editovat zdroj]

V návaznosti na typologii Inge Kaul a Ronalda Mendozy navrhujeme podrobnější přehled globálních veřejných statků, který je uveden v Tabulce 3.

Zahrnutí takových služeb přírody, jako je poskytování látek a energie nebo funkce nosná, spojená s plochou na povrchu Země, mezi veřejné statky může vzbudit námitky v tom smyslu, že nejde o veřejné, nýbrž po výtce soukromé statky, jako jsou pozemky nebo ložiska nerostů. Je však na místě vzít do úvahy historický pohled. Služby přírody, původně volně přístupné, tedy statky veřejné, byly zčásti nebo plně privatizovány teprve v průběhu historie, přičemž vlastnická práva byla vždy více nebo méně jasně vymezena a omezena, jistý aspekt „veřejnosti“ vždy zůstal (například volný přístup do lesů, státní vlastnictví vyhrazených nerostů, volný vstup na mořské pobřeží z moře). Jak jsme již uvedli, v současné době globalizace a plného uplatnění lidské dominance se situace postupně mění a „veřejnost“ služeb přírody – a tedy jejich zahrnutí mezi globální veřejné statky – nabývá na důležitosti.

Kategorie veřejných statků obecně i globálních veřejných statků zvláště zahrnuje služby poskytované přírodou, které jsou uváděny vedle různých typů statků vytvořených lidmi. To potvrzuje jejich základní vzájemnou příbuznost, jež předpokládá jednotu světa lidského a přírodního.


Tab. 3: Globální veřejné statky v environmentální oblasti

Kategorie statků Typy statků
Globální služby přírody Nosná funkce. Poskytuje ji povrch planety a prostor pod ním a nad ním. Zejména povrch planety můžeme v této souvislosti považovat za základní a jednoznačně konečný přírodní zdroj. V poslední době však stoupá význam obou dalších typů prostorů, zejména nad Zemí (např. geostacionární orbit). Nosná funkce znamená nejen například místa pro stavby, ale i umožnění komunikace či šíření elektromagnetických vln.

Energie. Lidská společnost čerpá energii ze Slunce, v současné době však především z fosilních paliv a ze zdrojů radioaktivních nerostů.

Poskytování látek. Jde jednak o látky z obnovitelných zdrojů jako jsou voda, potraviny, dřevo, vlákna, biochemikálie a mnohé další, a dále látky čerpané z neobnovitelných zdrojů, mezi něž patří především nerostné suroviny.

Regulační a podpůrné služby. Sem patří funkce klimatického systému, biogeochemické cykly látek, hydrologický cyklus, tvorba půd a absorpce a detoxikace odpadů.

Kulturní služby. Estetická, inspirativní, spirituální, výchovná, rekreační a jako objekt vědeckého zkoumání.

Lidmi vytvořené statky Globální organizace jako je UNEP (Program OSN pro životní prostředí), IGBP (Mezinárodní program geosféra – biosféra, globální změna), SCOPE (Mezinárodní výbor pro problémy životního prostředí), které mají jako svůj hlavní cíl (nebo jeden z hlavních cílů) posilování environmentální udržitelnosti.

Mnohostranné úmluvy (Multilateral Environmental Agreements, MEAs). Dnes existuje několik desítek, za nejúspěšnější se považuje Montrealský protokol s dodatky, nejvíce diskutovaný je Kjótský protokol. Přinášejí dohodnuté mezinárodní režimy.

Vědecké poznatky. Výsledky práce národních a zejména mezinárodních týmů, jako je IPCC (Mezivládní panel pro změnu klimatu), IGBP nebo MA (Millennium Ecosystem Assessment).

Monitorovací systémy (včetně jejich „hardware“) a jejich výsledky, které jsou k dispozici prostřednictvím globálních sítí provozovaných institucemi jako je WMO (Světová meteorologická organizace), GEOSS (Globální pozorovací systém systémů), UNEP. Významné místo mají systémy využívající umělé družice Země.

Výsledky globálního úsilí Všeobecné uznání koncepce udržitelného rozvoje a environmentální udržitelnosti například při formulaci Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals).

Environmentální uvědomění jednotlivých lidí jako základní předpoklad dosažení environmentální udržitelnosti.

Environmentální vzdělání a osvěta. Výsledek dlouhodobého úsilí veřejných činitelů, vědců, pedagogů, novinářů.

Uplatnění zřetele environmentální udržitelnosti v politice hospodářských sektorů a v ekonomii jako celku.


Hranice utilitárního pojetí služeb přírody[editovat | editovat zdroj]

Završení procesu lidské dominance a zahrnutí přírody do lidského světa, ke kterému došlo v současném období antropocénu, je provázeno utilitárním pojetím přírody a přírodních ekosystémů jako poskytovatelů služeb pro lidskou společnost. Ještě další prohloubení této pozice představuje pojetí Rady Evropy, které služby přírody svazuje s lidskými právy. Globální veřejné statky poskytují služby ve třech směrech, které přibližně odpovídají třem kategoriím práv lidí (Council of Europe, 2005):

  • Lidská práva. Sem patří přímá podpora lidského života a zdraví v nejširším slova smyslu, včetně umožnění estetických, spirituálních a jiných prožitků.
  • Občanská práva. Jsou zajišťována mimo jiné dlouhou řadou služeb přírody. Příkladem za všechny je „právo“ na zabezpečenou vodu dodávanou veřejným vodovodem.
  • Ekonomická práva. Každý má právo být bohatý nebo alespoň dostatečně ekonomicky zabezpečen, což umožňuje obecně ekonomická činnost do velké míry závislá na službách přírody.

Podle tohoto pojetí mají lidé na plné poskytování služeb přírody zaručeno právo prostě tím, že se narodili lidmi. Zdá se, že antropocentrický utilitarismus je doveden do konce.

Již jsme však upozornili na to, že antropocénní dominance člověka nad planetou Zemí znamená zároveň novou jednotu světa lidí a přírody, byť v rámci světa převážně lidského. Převážně, ne však výlučně lidského, protože právě zahrnuje i přírodu. To však zároveň znamená, že příroda již nemůže být chápána jako objekt jednostranné exploatace a manipulace, ale jako součást ko-evoluce lidské kultury a civilizace na jedné straně, a ekosystémů a jiných přírodních systémů na straně druhé.

Pojem ko-evoluce znamená přesah ryze utilitárního pojetí, protože implikuje lidskou odpovědnost nejen za přírodní služby jako takové, ale i za stav přírody, jaká je sama o sobě. Týká se to především naší odpovědnosti za biologickou rozmanitost, za bohatství přírodních genů, druhů a ekosystémů. Biologická rozmanitost, biodiverzita, je zajisté nutným rámcem a podmínkou pro velkou část služeb ekosystémů, avšak v tomto pojetí má i samostatnou hodnotu, vnitřní hodnotu sama o sobě. Bohatství živé přírody je svázáno s planetárními životodárnými systémy jako je vodní koloběh, tvorba půd, cirkulace oceánů. Všechny tyto globální nebo i lokální systémy mají svou vlastní existenci, žijí a vyvíjejí se. Lidé za jejich zdravý vývoj nesou odpovědnost, jsou veřejnými statky pod naší správou.

Uznání samostatné hodnoty přírody a její evoluce neznamená opuštění antropocentrického postoje a jeho nahrazení postojem biocentrickým (nebo geocentrickým apod.), ale spíše domyšlením důsledků lidské dominance nad planetou Zemí.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Moldan, B.: Environmentální veřejné statky In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 221 – 230. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.
  • Daily, G. C. (1997). Nature´s Services. Island Press, Washington, DC, 392 pp.
  • UNDP (2000). Průvodce ke světovým zdrojům 2000–2001. Washington DC (český překlad STUŽ Praha), 32 str.
  • COŽP UK – STUŽ (2001). Lidé a ekosystémy. Sborník semináře COŽP UK – STUŽ, Praha, 108s.
  • Kaul, I., Conceicao, P., LeGoulven, K. Mendoza, R. U. (eds.) (2003). Providing Global Public Goods. UNDP, New York, 646 pp.
  • Millennium Ecosystem Assessment (2003). Ecosystems and Human Well-being: A Framework for Assessment. Island Press, Washington, DC, 245 pp.,
  • Millennium Ecosystem Assessment (2005). Ecosystems and Human Well-being: Synthesis. Island Press, Washington, DC, 137 pp.
  • Přehled miléniových hodnocení Ekosystémy a lidský blahobyt - plné texty včetně české verze.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Council of Europe (2005). European Water Charter: A New Water Culture, Madrid, 10 pp.
  • Crutzen, P., Stoermer, E. F. (2000). Anthropocene. IGBP Newsletter 41, May 2000.
  • Diamond, J.(2005). Collapse. How Societies Choose to Fail or Succeed. Viking, New York, 575 pp.
  • Dietz, F., Ostrom, E., Stern, P. C. (2003). The Struggle to Govern the Commons. Science 302, 1907–1912
  • Hardin, G. (1968). Tragedy of the Commons. Science 162, 1243–1248.
  • Kaul, I., Conceicao, P., LeGoulven, K., Mendoza, R. U. (Eds.) (2003). Providing Global Public Goods. UNDP, New York, 646 pp.
  • Kaul, I., Mendoza, R. U. (2003). Advancing the Concept of Public Goods. In: Kaul, I., et al. (Eds.) (2003): Providing Global Public Goods. UNDP, New York, 646 pp.
  • Millennium Ecosystem Assessment (2005). Ecosystems and Human Well-being: Synthesis. Island Press, Washington, DC, 137 pp.
  • Samuelson, P. (1954). The Pure Theory of Public Expenditure. Review of Economics and Statistics 36, 387-389.
  • Vitousek, P. M., Mooney, H. A., Lubchenco, J., Melillo, J. M. (1997). Human Domination of Earth´s Ecosystems. Science 277, 494–499