Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Úvod do předmětu

Z Enviwiki
Přejít na: navigace, hledání

Úvod do předmětu[editovat | editovat zdroj]

Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy (RVP)[1] vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat.

Finální verze RVP ZV se podle zákona č. 561/2004, § 185, odst. 1. stává závaznou pro všechny školy. Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník. Od 1. září 2007 je tedy poprvé v historii výuka environmentální výchovy v ČR ze zákona povinná, neboť "průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání" (RVP ZV, 6 kpt.)[1].

Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000 je již environmentální výchova na mnohých školách dobrovolně realizována několik let.

Environmentální výchova by mohla být (pokud bude realizována kvalitně) jedním z řešení ekologické krize.

Ekologickou krizi definoval I. Míchal jako situaci, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Homeostatické pole je vlivem stresového faktoru (faktorů) překročeno v takové míře, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stadiu vyčerpání (Míchal, 1994: str. 172)[2].

Stresové faktory mohou být krátkodobé (např. požár, povodeň), nebo dlouhodobé (např. zavlečení nového druhu, hospodářské využívání ekosystému, např. pastva, každoroční hnojení). Působením dlouhodobého stresového faktoru se může vytvořit nový rovnovážný stav, původní ekosystém se změní na ekosystém jiný, stejně hodnotný (např. louky), který navíc působí jako významný prvek diverzifikace.

Činnost člověka je nejvýznamnějším stresovým faktorem současnosti (Míchal, 1994)[2]. Dokud bylo lidí na naší planetě méně než dnes, nebylo potřeba vztah k přírodě promýšlet, nebylo třeba hledat způsoby zacházení s odpady, ani nebylo potřeba řešit jiné environmentální problémy. Odpady jedné rodiny žijící v lese dokáže les svými autoregulačními mechanismy vyčistit „sám“. Možná i odpady dvou rodin, možná tří nebo i deseti (podle velikosti, druhového složení lesa a dalších charakteristik). Existují ale meze autoregulačních mechanismů, meze únosnosti lesa, které vyjadřuje ekologický termín nosná kapacita prostředí.

Nosná kapacita prostředí (resp. ekosystému), někdy také nazývaná mez únosnosti, je definovaná jako maximální možný počet jedinců daného druhu (zde člověka), které může prostředí uživit (Odum, 1977: str. 262)[3]. Pokud je nosná kapacita lesa (nebo jakéhokoli jiného ekosystému) překročena, tedy když v něm žije větší počet jedinců jednoho druhu než je únosné, ekosystém se dostává do stavu stresu.

Stres ekosystému je definován jako stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahujícím obvyklé rozpětí homeostázy, které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován (Míchal, 1994: str. s. 170)[2].

Život v lese, jehož nosná kapacita je naplněna, je těžší. Lidé musí změnit své chování. Musí se začít starat, co se svými tělesnými i hmotnými odpady. Musí se domluvit, kde umývat nádobí a kde prát a odkud brát pitnou vodu, musí dohodnout a dodržovat pravidla kácení, vypalování, těžby surovin a lovu. Pokud to neudělají, budou trpět nemocemi (stačí se napít vody kontaminované výkaly), umírat a, nakonec, o svůj domov všichni přijdou (nebude v něm dost pitné vody a potravy). Dohody o chování v životním prostředí byly obvykle zakotveny v zákonech daných společenství a jejich dodržování bylo vymáháno mocensky, popř. ideologicky. Dodržování těchto zákonů umožnilo zdravý život velké komunity. Zákony a příkazy tohoto druhu (například nosit s sebou kolík k zahrabávání exkrementů) nacházíme již v Chammurabiho zákoníku nebo ve Starém zákoně. Na mnoha územích v historii Země domluva o chování k prostředí včas udělána nebyla. Často na nově osídlovaných územích nebo na územích kolonií či okupovaných států (okupanti měli možnost se vrátit či přestěhovat). A původní obyvatelé museli nést následky dlouhodobé devastace (např. Dorst, 1985)[4].

Proč se lidé vždy nedomluvili na únosném využívání životního prostředí? Jedním z důvodů neúspěšné domluvy je, že dodržování dohod o životním prostředí není jednoznačnou výherní strategií. Pokud takové dohody dodržuje pouze jeden člověk (jedna rodina), je to (pro ně) naopak nevýhodné – ostatní vytěží ze společného prostředí vše, co se dá, získají prostředky na vystěhování a lepší začátek v prostředí novém. Aby se vyplatilo dohody o životním prostředí dodržovat, je nutné, aby je dodržovala většina nebo lépe celá populace žijící v daném prostředí. Přičemž samozřejmě nejvýhodnější pro jedince (ale i rodinu, stát) je být v populaci tím jediným, kdo dohody o životním prostředí porušuje, neboť objeví-li se ve skupině altruistů jeden egoista, bude se množit více než ostatní a jeho alely se v další generaci uplatní lépe… Vztah mezi egoistickými a altruistickými skupinami není symetrický, neboť altruistické skupiny lze nakazit egoismem a tím je zlikvidovat, ale naopak to neplatí. Chování zaměřené na dobro skupiny může fungovat, ale ne nadlouho, protože není (v evolučních časových měřítkách) dostatečně stabilní (Zrzavý aj., 2004: str. 59)[5]. Dalším důvodem častého překroční nosné kapacity je skutečnost, že je velmi obtížné až nemožné ji přesně determinovat (obvykle se to podaří teprve, když je překročena a dojde ke zhroucení ekosystému). Do té doby používáme odhady nosné kapacity prostředí.

Ještě složitější než odhad nosné kapacity nějakého ekosystému, je odhad nosné kapacity globálního ekosystému. Proto jsou názory na nosnou kapacitu (pro lidský druh) naší planety různé. K. Lorenz vidí v přelidnění „první hřích lidstva“ (Lorenz, 1990)[6]. Na něj navazující odborníci upozorňují, že počet lidí na naší planetě se blíží k hranici její nosné kapacity a že (pokud nedojde k radikálním změnám) může brzy dojít ke zhroucení globálního ekosystému. Možnost lidí vystěhovat se z území zdevastovaných do území neosídlených je dnes, bez drastického snížení populace, velmi omezená – Země je plná lidí. Spisovateli science fiction uvažované přesídlení na jiné planety není v dohledné době reálné (Lovelock, 1993[7], 1994[8]). Stále ovšem existují lidé, kteří ekologické problémy popírají, kteří věří, že každý ekologický problém dokáže lidstvo vyřešit rozvojem technologií. Takový názor prezentuje, v ostrém kontrastu s americkým viceprezidentem Al Gorem (2000)[9], i náš současný prezident V. Klaus (2007)[10].

Další, například J. Lovelock, se domnívají, že na řešení ekologických problémů je už pozdě, protože nosná kapacita globálního ekosystému byla překročena. J. Lovelock v roce 2008 rozvířil diskusi článkem Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. V něm tvrdí, že zhroucení globálního zemského ekosystému nastane, i kdyby lidé zásadně změnili své chování, protože nosná kapacita Gaii (Zeměkoule) byla překročena v šedesátých letech 20. století. J. Lovelock odhaduje, že následkem zhroucení globálního ekosystému zahyne 80 % lidské populace (Lovelock, 2008).[11] [12]

Environmentální výchovu do vzdělávacích programů mnoha zemí zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl“, že se „ještě dá něco dělat“. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji (Nátr, 2006: str. 48[13], Brundtlandová, 1991[14]).

Environmentální výchova je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Protože je u nás tématem poměrně novým (její realizace je povinná teprve s platností od 1. 9. 2007), není jí v pedagogických vědách věnována dostatečná pozornost.

Teorie environmentální výchovy je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou. Realizace environmentální výchovy je totiž založena na předpokladu altruistického chování většiny populace (Heidbrink, 1997)[15].

Altruistické chování je definováno jako chování pro jedince nepřínosné nebo dokonce nevýhodné, ale výhodné pro populaci/společenskou jednotku (např. Pecina, 1994: str. 19 – 23)[16].

Altruistické chování není charakteristické jen pro člověka. Vyskytuje se také mezi savci, ptáky i dalšími živočišnými druhy (viz Veselovský, 1992: str. 222 – 226)[17]. Příkladem altruistického chování je schopnost rozdělit se o potravu v době nouze, pomoc při ochraně cizího dítěte či majetku nebo právě dobrovolná skromnost vedoucí k trvale udržitelnému životu. Termín dobrovolná skromnost používá Hana Librová pro označení chování lidí, kteří se rozhodli nezvětšovat své majetky (Librová, 1994).[18][19][20] Zastavit snahu o zvětšení majetku a hromadění věcí, která je zřejmě v člověku hluboce zakořeněná, je hlavním úkolem environmentální výchovy. Pokud je totiž teorie předpokládající, že se četnost lidské populace skutečně blíží k hranici nosné kapacity globálního ekosystému, pravdivá, je environmentální výchova pro lidstvo životně důležitá, protože slovy E. Koháka pouze dobrovolná prostota – tedy vědomé a soustavné snižování materiální nadspotřeby – je zjevně jedinou strategií, která je schopna zajistit dlouhodobé přežití lidstva i přírody (Kohák, 2000: str. 73)[21].

Obava z budoucnosti ale není jediným důvodem realizace environmentální výchovy. Dalším důvodem, je snaha o zachování či obnovu duševního i tělesného zdraví člověka. Opakované studie prokázaly, že lidé, kteří nemají možnost pravidelného a dostatečně kvalitního kontaktu s přírodou, strádají. Civilizační choroby, jako je nadváha, kardiovaskulární choroby, deprese, a stres totiž významně snižují kvalitu života (např. Keller, 1993)[22]. Léčebnou metodou pro lidi z měst trpící těmito chorobami a pocity zmaru je „léčba přírodou“, o které hovoří již filosof A. Naess jako o terapii (Naess, 1994: str. 96)[23]. Tuto terapii si mohou lidé, pokud rozpoznají svůj problém, „ordinovat“ i sami. Modelovým příkladem je Timothy Treadwell, kterého pocity zmaru dovedly k těžké závislosti na alkoholu a návykových látkách. Z jejich moci se vymanil pouze díky zvířatům a zásadní změně životního stylu – návratu k přírodě. Třináct let strávil na Aljašce jako samozvaný, nezávislý ochránce přírody, především medvědů. Pět let medvědy a sám sebe na Aljašce filmoval. Jako dobrovolník navštěvoval s autentickými programy environmentální výchovy na kanadských a amerických školách. Film Grizzly Man, který je sestříhán z autentických Treadwellových záběrů, vyhrál několik festivalových cen. Obdobně Christopher McCandless léčil „útěkem do divočiny“ trauma ze zjištění, že jeho otec žil v bigamii (Krakauer, 2007)[24]. Několik českých rodin, které se rozhodly pro alternativní životní styl, sledovala v rozmezí deseti let H. Librová (1994[19], 2003[20]). Lidé dnes často odcizením od přírody trpí, aniž by si je uvědomovali nebo aniž by byli schopni sami sobě pomoci (např. pacienti LDN). Na jejich potřeby odpovídá masivní rozvoj zooterapií a zooasistenčních aktivit v zahraničí (např. Odendaal, 2007)[25] i u nás (např. Svobodová, 2008)[26]. Uvědomění si následků procesu odcizení řeší nové obory, především ekologická (resp. environmentální) psychologie a psychiatrie (Naess, 1994[23], Krajhanzl, 2007[27]).

Cílem environmentální výchovy je také hledat vhodné cesty „návratu k přírodě“, bojovat proti prohlubujícímu se procesu odcizování se přírodě a upevňovat duševní i tělesné zdraví lidské populace (viz Franěk, 2005)[28].

Literatura a poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 1,0 1,1 Rámcový vzdělávací program. [on-line]. Výzkumný ústav pedagogický v Praze. 2004. [Cit. 3. 1. 2005]. Dostupné na http://web.ttnet.cz/zsbrandys/rvp.htm, komentáře též http://www.vuppraha.cz/.
  2. 2,0 2,1 2,2 MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno: Veronica, 1994. 276 s. ISBN 80-85368-22-6.
  3. ODUM, EP. Základy ekologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 736 s.
  4. DORST, J. Ohrožená příroda. 1 vyd. Brno: Panorama, 1985. 413 s. ISBN neuvedeno.
  5. ZRZAVÝ, J., STORCH, D., MIHULKA, S. Jak se dělá evoluce: od sobeckého genu k rozmanitosti života. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004. 296 s. ISBN 80-7185-578-2.
  6. LORENZ, K. 8 smrtelných hříchů. 1. vyd. Praha: Panorama Pyramida, 1990. 99 s. ISBN neuvedeno.
  7. LOVELOCK, JE. Gaia : Nový pohled na život na zemi. 1. vyd. Prešov: ABIES, Tulčík, 1993. 240 s. Pozn.: Moderní vitalismus. ISBN 80-902635-6-9.
  8. LOVELOCK JE. Gaia : Živoucí planeta. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0436-8.
  9. GORE, A. Země na misce vah. 1. vyd. Praha: Argo, 2000. 376 s. ISBN: 80-7203-310-7.
  10. KLAUS, V. Modrá, nikoli zelená planeta: Co je ohroženo, klima nebo svoboda? 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. 168 s. ISBN 978-80-7363-152-9
  11. Na základě těchto prognóz byla učiněna různá opatření, například byly na různých místech na Zemi zřízeny banky semen hospodářsky významných plodin. V únoru 2008 byla otevřena dosud největší (z přibližně 400 existujících) banka semen na Špicberkách, kterou zřídilo Norsko ve spolupráci s organizací Global Crop Diversity Trust podporovanou mimo jiné také OSN. Semena zůstanou majetkem zemí, které si je sem uložily. V případě velké světové katastrofy mají ale přístup k semenům všichni (Svalbard Global Seed Vault, webové stránky).
  12. LOVELOCK, JE. Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. [on-line]. Britské listy. 2008. ISSN 1213-1792. [cit. 20. 8. 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/art/39289.html
  13. NÁTR, L. Rozvoj trvale neudržitelný. dotisk. 1. vyd. Praha: Karolinum – Universita Karlova v Praze, 2006. 104s. ISBN: 80-246-0987-8.
  14. BRUNDTLANDOVÁ, GH. Naše společná budoucnost: Výtah ze zprávy komise OSN pro životní prostředí. Brno: EKOcentrum, 1991. ISBN neuvedeno.
  15. HEIDBRINK, H. Psychologie morálního vývoje. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 175 s. ISBN 80-7178-154-1.
  16. PECINA, P. Kořeny zla: O příčinách odcizení člověka přírodě. 1. vyd. Praha: ČSOP – Nika, 1994. ISBN neuvedeno.
  17. VESELOVSKÝ, Z. Chováme se jako zvířata? 1. vyd. Praha: Panorama, 1992. ISBN 80-7038-240-6.
  18. Později, tento termín Librová nahradila termínem „výběrová náročnost“ a „ekologický luxus“ (Librová, 2003: str. 11).
  19. 19,0 19,1 LIBROVÁ, H. Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti. 1. vyd. Brno: Veronica, Hnutí Duha, 1994. 124 s. ISBN 80-85368-18-8.
  20. 20,0 20,1 LIBROVÁ, H. Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003. 320 s. ISBN 80-7239-149-6.
  21. KOHÁK, E. Zelená svatozář : kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, 204 s. ISBN: 80-85850-86-9.
  22. KELLER, J. Až na dno blahobytu. 1. vyd. Brno: Hnutí Duha, 1993. 127 s. ISBN: 80-903085-7-0.
  23. 23,0 23,1 NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320 s. ISBN80-88699-09-6.
  24. KRAKAUER, J. Útěk do divočiny. 2. vyd. Praha, Columbus, 2007. 268 s. ISBN: 80-7249-234-3.
  25. ODENDAAL, J. Zvířata a naše mentální zdraví: Proč, co a jak. 1. vyd. Praha: Brázda, 2007. 176 s. ISBN 978-80-209-0356-3.
  26. SVOBODOVÁ, I. aj. (ed.) Terapie a asistenční aktivity lidí za pomoci zvířat: Sborník příspěvků z odborné konference s mezinárodní účastí. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2008. 119 s. ISBN 978-80-213-1773-4.
  27. KRAJHANZL, J. Psychologie ve službách Země. In Heller, Mertin, Sobotková. Psychologické dny 2006 : Prožívání sebe a měnícího se světa. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2007. s. 35. ISBN 9788073081850.
  28. FRANĚK, M. Odcizení přírodě a možnosti environmentální výchovy. [on-line]. Praha: Zpravodaj MŽP, 6/2000. s. 14 -15. Pozn.: Krátký, leč zásadní článek. [Citace 1. 2. 2005] Dostupné na http://www.ceu.cz/edu/vyzkum/vyzkum_text.htm.