Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Prostředky environmentální výchovy a podmínky vyučování/Vyučování v terénu: Porovnání verzí

Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Prostředky environmentální výchovy a podmínky vyučování/Vyučování v terénu (editovat)

Verze z 18. 9. 2009, 05:47

Přidáno 279 bajtů , 18. 9. 2009

→‎Neorganizovaný pobyt ve venkovním prostředí (informální vyučování)

VizuálníWikitext

Majka.Dlouha

993

editací

@@ Řádek 51: / Řádek 51: @@
 Tento požadavek je podložen v autobiografiích celé řady významných osobností. Například L. Burbank (1849 – 1926), který vyšlechtil, i když neměl vysokoškolské vzdělání, za svého života asi 800 kultivar (nejznámější jsou Burbankovy brambory, švestky bez pecek, bílé borůvky, Burbankova růže, bílý mák, beztrnné opuncie), dokázal podle svědectví svých současníků ''vidět'' na velkém lánu rostlinu vhodnou pro další šlechtění (Gould, 2005)<ref>GOULD, SJ. Dinosauři v kupce sena: Úvahy o povaze přírodních věd. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 676 s. ISBN 80-200-1338-5</ref>. Tuto schopnost získal právě díky informálnímu vzdělávání (neorganizovaném pobytu v přírodě) v raném dětství. L. Burbank napsal velmi málo článků; jeho nejdelší text ''Zdokonalování lidské rostliny'' (Training of the Human Plant) se kupodivu nevěnuje šlechtitelství, ale pedagogice a eugenice. Gould (2005)<ref>GOULD, SJ. Dinosauři v kupce sena: Úvahy o povaze přírodních věd. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 676 s. ISBN 80-200-1338-5</ref> ho považuje za stěžejní dokument liberální eugeniky. L. Burbank v tomto textu propaguje pro výchovu dětí klidné prostředí venkova. Zásadně se staví proti povinné školní docházce pro děti mladší 10 let. (Čili to, co sám zažil.) Život bez intelektuálních stresů považoval za základ navrhovaných pedagogických reforem. ''„Každé dítě by mělo mít svůj vlastní svět, kde jsou bábovičky z písku, luční kobylky, vodní brouci, pulci, žáby, motýli, lesní jahody, třešně, žaludy, kaštany, lezení po stromech, brouzdání se potokem, lekníny, veverky, netopýři, včely, morčata, štěňata, strniště, smrkové šišky, oblázky, písek, hadi, borůvky a sršni; a každé dítě, které o tento svět přijde, zároveň přijde i o nejlepší zdroj své výchovy. Tím, že se s jednotlivými složkami tohoto světa seznámí, dostane se do styku s vnitřní harmonií přírody. Toto poučení je nenásilné, přirozené a celistvé.“'' (Gould, 2005: str. 418)<ref>GOULD, SJ. Dinosauři v kupce sena: Úvahy o povaze přírodních věd. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 676 s. ISBN 80-200-1338-5</ref>.
-Zakladatel indické ochrany přírody J. Corbett (1866 –1933) strávil rané dětství v pralese a ''za svého nejlepšího učitele považoval samotnou přírodu'' (Corbett, 2005)<ref></ref>. Přírodovědec G. Durrell prožil dětství plné raných chovatelských zážitků na ostrově Korfu v doprovodu dvou psů vyučován domácími učiteli (Durrell, 1965)<ref></ref>. Na dětství v idylickém prostředí norských hor vzpomíná jedna z nejvýznamnějších spisovatelek, nositelka Nobelovy ceny za literaturu S. Undsetová (1990)<ref>UNDSETOVÁ, S. Šťastné dny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 135. ISBN neuvedeno.</ref>. K. Lorenz přiznává, že ''bez dětství stráveného v zahradě a v přírodě, by se nikdy nestal etologem'' (Mündl, 1992)<ref>MÜNDL, K. Zachraňme naději: Rozhovory s Konradem Lorenzem. 1. vyd. Praha : Panorama, 1992. 152 s, Bez ISBN.</ref>.
+Zakladatel indické ochrany přírody J. Corbett (1866 –1933) strávil rané dětství v pralese a ''za svého nejlepšího učitele považoval samotnou přírodu'' (Corbett, 2006)<ref>CORBETT, J. Chrámový tygr. 2. vyd. Volary: Stehlík, 2006. 144 s. ISBN 80-86912-01-5.</ref>. Přírodovědec G. Durrell prožil dětství plné raných chovatelských zážitků na ostrově Korfu v doprovodu dvou psů vyučován domácími učiteli (Durrell, 1968)<ref>DURREL, GM. O mé rodině a jiné zvířeně. 1. vyd. Praha: Odeon 1968. ISBN neuvedeno.</ref>. Na dětství v idylickém prostředí norských hor vzpomíná jedna z nejvýznamnějších spisovatelek, nositelka Nobelovy ceny za literaturu S. Undsetová (1990)<ref>UNDSETOVÁ, S. Šťastné dny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 135. ISBN neuvedeno.</ref>. K. Lorenz přiznává, že ''bez dětství stráveného v zahradě a v přírodě, by se nikdy nestal etologem'' (Mündl, 1992)<ref>MÜNDL, K. Zachraňme naději: Rozhovory s Konradem Lorenzem. 1. vyd. Praha : Panorama, 1992. 152 s, Bez ISBN.</ref>.
-U nás tuto „metodu“ prosazovali za první republiky zastánci tzv. ''volné školy'' – pokusníci František Merta, Konrád Pospíšil, Josef Loutocký, Karel Weinzettl, Jaroslav Vágner, Josef Pešek a především Jan Úlehla (Strnad, 1975)<ref>STRNAD, E. Didaktika školy národní v 19. století. 1. díl. 1. vyd. Praha: SPN, 1975. ISBN neuvedeno.</ref>. „Volná škola“ nebo také „volná pracovní škola“ byla idea vzdělávání vycházejícího zcela z iniciativy žáka. Učitel by poskytl žákům volnost veškeré školní práce – výuka probíhá bez osnov i bez rozvrhu hodin, bez učebnic, na základě volné, dobrovolné kázně. Vyučování začíná až tehdy, když příroda v dítěti probudí zájem a zvídavost (Váňová aj., 1992)<ref></ref>. Tato myšlenka ovšem narazila na vlnu kritiky. J. Úlehla (1920)<ref>ÚLEHLA, J. Úvaha o budoucí volné škole československé. 1. vyd. Brno: vyd. neuved., 1920. ISBN neuvedeno.</ref> se snažil prosadit volnou školu minimálně pro 1. a 2. ročník, ale i tak narazil u svých kolegů na prudký odpor. Přesto na několika školách byla “metoda” volné školy alespoň částečně zrealizována např. učitelkou pokusníci Boženou Hrejsovou ve Strážnici na Moravě v letech 1918 – 1930 nebo na škole v Kladně (Rýdl, Koťa, 1992)<ref>RÝDL, K., KOŤA, J. Poslání učitele a reformní pedagogika v Československu. 1. vyd. Praha: PedF UK, 1992. ISBN neuvedeno.</ref>.
+U nás tuto „metodu“ prosazovali za první republiky zastánci tzv. ''volné školy'' – pokusníci František Merta, Konrád Pospíšil, Josef Loutocký, Karel Weinzettl, Jaroslav Vágner, Josef Pešek a především Jan Úlehla (Strnad, 1975)<ref>STRNAD, E. Didaktika školy národní v 19. století. 1. díl. 1. vyd. Praha: SPN, 1975. ISBN neuvedeno.</ref>. „Volná škola“ nebo také „volná pracovní škola“ byla idea vzdělávání vycházejícího zcela z iniciativy žáka. Učitel by poskytl žákům volnost veškeré školní práce – výuka probíhá bez osnov i bez rozvrhu hodin, bez učebnic, na základě volné, dobrovolné kázně. Vyučování začíná až tehdy, když příroda v dítěti probudí zájem a zvídavost (Váňová aj., 1992)<ref>VÁŇOVÁ, R. Československé školství ve 30. letech (Příhodovská reforma). Praha : PedF UK, 1995.</ref>. Tato myšlenka ovšem narazila na vlnu kritiky. J. Úlehla (1920)<ref>ÚLEHLA, J. Úvaha o budoucí volné škole československé. 1. vyd. Brno: vyd. neuved., 1920. ISBN neuvedeno.</ref> se snažil prosadit volnou školu minimálně pro 1. a 2. ročník, ale i tak narazil u svých kolegů na prudký odpor. Přesto na několika školách byla “metoda” volné školy alespoň částečně zrealizována např. učitelkou pokusníci Boženou Hrejsovou ve Strážnici na Moravě v letech 1918 – 1930 nebo na škole v Kladně (Rýdl, Koťa, 1992)<ref>RÝDL, K., KOŤA, J. Poslání učitele a reformní pedagogika v Československu. 1. vyd. Praha: PedF UK, 1992. ISBN neuvedeno.</ref>.
 V zahraničí i u nás myšlenku minimalizovat pobyt dětí v budově školy prosazují některé moderní pedagogické směry – konstruktivismus (např. Holt, 1989<ref></ref>, 1994<ref></ref>, 1995<ref></ref> a So, 2005<ref></ref>) nebo postpedagogika či “černá pedagogika” (Schoenebeck, 1997)<ref>SCHOENEBECK, H. Život s dětmi bez výchovy. 1. vyd. Pardubice : Univerzita Pardubice, 1997. 20s. ISBN 80-7194-107-7.</ref>.