Politická globalizace

Tři pohledy na politickou globalizaci

Podle Anthony McGrewa (2004) existují tyto názorové proudy:

Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace).

Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí.

Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

Historie: od Vestfálského míru ke globální politice

Téměř čtyři sta let byly principy mezinárodního pořádku a vztahů mezi státy odvozovány od Vestfálského míru uzavřeného v roce 1648, na konci třicetileté války. V tomto systému, zdůrazňuje McGrew a další autoři, byly státy spojované s určitým konkrétním teritoriem považovány za svrchované držitele moci nad daným teritoriem. Tento proces vyvrcholil zhruba v polovině 20. století, kdy systém národních států převládl na celé planetě. V tomto systému mají státy svrchovanost nad domácími záležitostmi, zatímco v jejich vzájemných vztazích neexistuje žádný suverén. Mezinárodní politika se řídí systémem smluv a konvencí, které jsou ovšem jen těžko vynutitelné, pokud jednotlivé národní státy odmítají spolupracovat.

Zároveň už v polovině 20. století době začínal proces, který stále více zpochybňuje schopnost národních států zvládat nadnárodní problémy s pomocí mezinárodní politiky. Namísto toho se začíná hovořit o potřebě globální politiky, která by byla odpovědí na celou řadu jevů spojených s procesem technologické, informační a hospodářské globalizace. Globální politika se liší od politiky mezinárodní tím, že v jejím rámci vznikají formy globální správy a řízení, které sice vycházejí z národních států, ale zároveň existují jakoby mimo ně.

Postupně vznikla poměrně hustá síť regionálních institucí (které spolu navzájem spolupracují na globální bázi), jakož i mezivládních organizací vytvořených národními státy přímo tak, aby měly globální záběr (Organizace spojených národů, Světová banka, Mezinárodní měnový fond). Transnacionální vazby a toky se rozvinuly v podstatě v každé oblasti lidské činnosti.

Vrátíme-li se ke třem základním myšlenkovým proudům, které se podle McGrewa zabývají dopady globalizace, lze konstatovat, že pro internacionalisty zůstává vestfálský systém i dnes základním organizačním principem mezinárodních vztahů, který prý není třeba měnit. Národní státy si mohou se všemi výzvami globalizace poradit v rámci tohoto systému. Globalisté i transformacionalisté argumentují, že vestfálský systém těmto výzvám už nestačí. Podle nich už moc není primárně organizována a vykonávána v národním měřítku, ale získává stále více nadnárodní, regionální a globální dimenze. V důsledku toho vládnutí a politika jsou stále více internacionalizovány a globalizovány.

Témata

Zdroje

  • Pehe, J. Globální řízení a globální správa (síťová řízení a horizontální alternativy) In:: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 123–132. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>.