Politická geografie

Politická geografie je jednou ze speciálních politologických disciplin. Chápeme ji přede­vším jako vědní obor, který se ve velmi širokém záběru zabývá procesy, jež generují národy a státy ve vazbě na geografické prostředí. Díky tomu má politická geografie zároveň cha­rakter disciplíny přírodovědecké (součást sociální geografie) i společenskovědní (součást politologie a mezinárodních vztahů). Hraniční charakter umožňuje vhodným způsobem zkombinovat výsledky přírodovědeckého výzkumu se společenskovědní interpretací.

Klasická politicko-geografická zkoumání se odehrávají v poměrně širokém prostorovém rámci, jehož horním limitem je celý svět, přirozený globální celek. Nejmenší zkoumanou teritoriální jednotkou, protipólem globálního celku, je tzv. lokalita, což může být v pod­statě jakkoli malé území. Některé nové trendy v politické geografii se však již nespokojují s planetárním omezením a zcela vážně se začínají věnovat i zkoumání vesmíru, který pla­netu obklopuje.

Metoda politické geografie

Východiskem pro politicko-geografická zkoumání zvoleného regionu (nejčastěji státu) je většinou jeho poloha; dále je pozornost soustředěna na jeho velikost, tvar a obyvatelstvo (kde a kolik obyvatel žije, jejich jazyk a náboženství); jeho vnitřní prostorově-politickou organizaci (zejména na jaké menší administrativně-správní jednotky je území členěno), kterou část teritoria lze považovat za centrum a které části tvoří periferie. Podstatné jsou rovněž vazby k sousedícím regionům.

Největší díl pozornosti politické geografie je běžně věnován teritoriálním státům, ale ty představují jen jednu z mnoha možností organizace prostoru. V současnosti je za nejpří­nosnější část analýzy vzájemného vztahu prostoru a politiky považováno zkoumání politic­kých regionů (i teritoriální stát lze považovat za politický region). Pro takové zkoumání se jako nejefektivnější ukázala tzv. makroperspektivní metoda. Její podstata spočívá v tom, že badateli umožňuje bez ohledu na jakékoli předem omezující podmínky definovat pro­stor, v jehož rámci se bude pohybovat, umožňuje zvolit jiné měřítko, není podstatné zda větší či menší, které na existující stát nebere zřetel. Tímto způsobem lze nejlépe studovat problematiku vztahů mezi vyspělými a méně vyspělými regiony, nebo se věnovat rozboru příčin a důsledků rozdílů v dynamice vývoje v různých geografických oblastech, které dnes představují mimořádně aktuální problematiku. Ve srovnání s politickou geografií se geopolitika na teritorialitu zaměřuje z jiného úhlu pohledu. Ze všech politologických disciplin má nejblíže k mezinárodním vztahům, v centru její pozornosti leží především problematika teritoriálně-politického uspořádání světa zkoumaná v globální perspekti­vě. Geopolitika se snaží vysvětlovat zákonitosti mezinárodních vztahů pomocí geografie (Romancov, 2002, str. 388–390).

Model centrum-periferie

Pro politicko-geografické studium problematiky vztahů mezi různě vyspělými částmi světa je nesmírně přínosná teorie závislosti (model centrum – periferie) norského politologa Steina Rokkana. V rámci určitého teritoria (nejčastěji teritoriální stát, ale zkoumaným prostorem může být i kontinent, jakákoli jeho část či globální celek) můžeme rozlišit centrum, neboli privilegovanou část, a periferii, neboli část závislou či využívanou, podří­zenou autoritě centra. Centrum lze nalézt tak, že zjistíme, kde se v rámci určitého terito­ria nejčastěji setkávají klíčoví držitelé zdrojů moci, kde vytvořili prostor pro dohadování, uzavírání smluv a rozhodování. Kde se odehrávají důležité ceremonie posilující identitu, kde jsou umístěny památníky, které tuto identitu symbolizují. Centra mohou být v zása­dě trojího typu:

  • vojensko-administrativní centra (v případě státu zde jsou soustředěny důležité státní orgány);
  • ekonomická centra, kde je vysoká koncentrace kapitálu a průmyslových podniků;
  • kulturní centra, obsahující vzdělávací, kulturní a církevní instituce.

Výše uvedený výčet center a jejich charakteristik však není jedinou možností, jak centrum v rámci nějakého území lokalizovat. Různá centra lze odhalit i podle toho, že se v nich výrazně soustředí nějaká konkrétní aktivita. Dnes se zejména jedná o vysokou koncentraci obyvatelstva zaměstnaného v terciární sféře, kde pracují s informacemi a jejich prostřed­nictvím řídí vzdálenější oblasti. Tím dochází k propojení teritoriální dimenze s komuni­kací. Každé teritorium můžeme rozčlenit do několika regionů, z nichž jeden je tzv. hlavní centrum, na kterém jsou ostatní specifickým způsobem závislé. Mimo hlavní centrum existují i podřízená centra, a tak v rámci teritoria vzniká poměrně komplikovaná hierar­chicky uspořádaná struktura.

Periferie z hlediska geografie představuje relativně odlehlou oblast teritoria, která je pod kontrolou centra. Dokonce může nastat situace, kdy periferie je dobyté území které je ovládáno úředníky dosazenými z geograficky velmi vzdáleného centra (tradičně metropole – kolonie) (Říchová, 2000, str. 284–291).

Vztah geografie a politické sféry

Chceme-li nastínit nejdůležitější kontury vztahu mezi geografií a politickou sférou, včetně dimenze mezinárodních vztahů, považujeme za užitečné vyjít z toho, že každý stát někde leží, má konkrétní polohu. Geografie jako přírodovědecká disciplina rozlišuje geografic­kou polohu absolutní (též ji můžeme označit jako matematickou či geometrickou), která je dána souřadnicemi, a relativní, která se odvozuje od polohy vůči ostatním geografickým objektům (Vilímek, 1996, str. 14). Pro naše účely je podstatná poloha relativní, kterou můžeme dále podrobněji členit:

  • poloha fyzicko-geografická si všímá především postavení regionu vůči důležitým fyzicko-geografickým prvkům, jako jsou například rozvodí či vzdálenost k mořím;
  • poloha politicko-geografická vychází z obecné geografické polohy a sleduje, jakou roli tato poloha ve vztahu k okolním regionům hrála v dlouhodobém historicko-politickém vývoji;
  • poloha ekonomicko-geografická představuje komplex vzájemných vazeb a působení všech typů geografické polohy ve vztahu k ekonomické činnosti obyvatelstva.

Tyto tři specifické polohy, respektive faktory, které pro ně jsou relevantní, umožňují vyhod­notit tzv. geografický potenciál území, což je specifická kategorie komplexně vyjadřující hodnotu geografického prostředí pro společenské, zejména ekonomické využití energie a zdrojů (surovinových, infrastrukturních, demografických, atd.).

Geografický potenciál je objektivně ovlivňován působením neměnných faktorů, které můžeme nejlépe vysvětlit za použití tzv. axiomů, neboli geografických zákonů, jež vyjadřují objektivní řád určitého trvale se opakujícího děje. Úroveň geografického potenciálu rovněž podléhá časové dimen­zi – tzv. chronologickému axiomu. (Mištera, 1996, str. 28–31)

Asi nejlepší způsob, jak určit fyzicko-geografickou polohu nějakého regionu, je vztáh­nout ji k poloze nějaké jiné, dostatečně zřetelné teritoriální jednotky. Logické při tom je držet se hierarchicky uspořádaných jednotek vyššího a nižšího řádu, ve většině případů se jedná o škálu zahrnující kontinent, přes jehož zřetelně vyprofilované části (tj. regiony) se dostaneme ke konkrétnímu území. Determinující význam má tzv. planetární axiom, urču­jící polohu kontinentu, respektive jeho regionů v rámci Země. Tato poloha má zásadní vliv na převládající přírodní podmínky, jakými jsou například celkový úhrn srážek nebo energetická bilance slunečního záření (Mištera, 1996, str. 9). Tyto faktory, které vycházejí z cykličnosti v přírodní sféře, dále ovlivňují i veškeré společenské aktivity, např. zavedení letního a zimního času, jízdní řád dopravních spojů; klimatické podmínky zásadně ovliv­ňují zemědělskou činnost atd.

Témata

Zdroje a literatura

Romancov, M. Národní státy – malé a středně velké státy, velmoci a geopolitika v limitním světě. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005–2007. pp. 85-90. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.

Glassner, M. I. (1996). Political Geography (second edition). New York, Chicago: John Wiley and Sons.

Hrala, Václav a kolektiv (2001). Geografie světového hospodářství, Vybrané kapitoly. Praha: VŠE.

Mištera, L. (1996). Regionální geografie České republiky – Socioekonomická geografie I. Plzeň:Západočeská univerzita.

Romancov, M. (2002). Politická geografie a geopolitika. In: Cabada, L., Kubát, M.: Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia, Praha, pp. 388–444.

Říchová, Blanka (2000). Moderní politologické teorie. Praha: Portál.

Stockfish, D. (1996). Německo a maritimní bezpečnost. In: Vojenské rozhledy č. 5/1996. Praha: GŠ AČR.

Vilímek, V. a kol. (1996). Zeměpisný slovníček. Praha: Česká geografická společnost.

Waisová, Š., Romancov, M. (2005). Vzdělání a lidský kapitál jako předpoklad rozvoje. In: Waisová, Šárka a kolektiv (2005). Ve stínu modernity, Perspektivy a problémy rozvoje. Plzeň, Aleš Čeněk, pp. 283–297.