Paradigmata

Důsledkem vědeckých revolucí minulého století – speciální teorie relativity z r. 1905, Heisenbergovy relace neurčitosti, Gödelovy věty o neúplnosti je popření jednoty celku. Je třeba vycházet z mnohosti samostatných celků s vlastním časem, které popírají všeobecně platná pravidla a generální paradigmata (Welsch, W. 1993, str. 41, 28). Z toho vyplývají následující závěry:

  • univerzalita vědeckého bádání byla zpochybněna; předpoklady jednotné, univerzální vědy, jejímiž skladebnými prvky jsou jednotlivé vědní discipliny, se staly neopodstatněnou fikcí
  • zproblematizován je důsledek univerzálního pojetí skutečnosti: hierarchické členění úrovní poznání
  • otřesení základů univerzality vede k tomu, že poznatky již nelze libovolně kombinovat. Především není možný postup od jednotlivých prvků vědění k jejich syntéze – k té bez předpokladu univerzální vědy nelze nikdy dospět. Možnost pochopení skutečnosti, vytvoření obrazu „světa“ na základě shromáždění dílčích výsledků vědeckého bádání vychází z pouhého názoru, jehož platnost je zásadně ohrožena
  • v těchto souvislostech se mění i povaha samotného poznatku. Nejde již o prvek, který lze začlenit do mozaiky poznání. Ztrácí svébytnost, (univerzální) platnost; jeho povaha, „pravda“, o které vypovídá, začíná významně souviset s kontextem, v rámci něhož pojem vznikl a kde mu tedy lze určitým způsobem rozumět
  • předmět vědeckého zkoumání tak přestává být v pravém slova smyslu předmětem, je explikována povaha jeho vztahu k subjektu, která vymezuje možnosti myšlení o tomto předmětu; tím také subjekt přijímá účast na vztahu ke skutečnosti a není již zcela izolován

ZdrojeEditovat

Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha.

OdkazyEditovat

Externí odkazyEditovat