Organizační nástroje v dopravě: Porovnání verzí

Poměrně silnou restrikci představuje zákaz jízdy vybraných automobilů na určitém území bez rozlišení jejich environmentálních a dalších parametrů. Takovýmto příkladem je program v Mexiko city nazvaný „Dnes žádná doprava“ (Hoy No Circula, HNC) zavedený od 20. 11. 1989. V rámci tohoto programu nesmí většina řidičů používat svá vozidla jeden den v týdnu podle poslední číslice na poznávací značce vozidla. Například automobily, jejichž poznávací značka končí na 5 nebo 6 nesmí jezdit v pondělí. Omezení fungují během pracovních dnů mezi 5. a 22. hodinou a platí pro většinu rezidentů a komerčních vozidel. Taxi, autobusy, policejní automobily, ambulance, hasiči a komerční vozidla dopravující rychle se kazící zboží mají výjimku. V roce zavedení (1989) platily restrikce pro 2,3 miliony vozidel, neboli 460 tis. vozidel denně. Nevýhodou tohoto opatření je, že může vést k porušování nastavených pravidel či je poměrně snadno obcházet. Například ve zmíněném Mexiko city se snaží domácnosti vlastnit více automobilů s různými poznávacími značkami tak, aby bylo vždy k dispozici alespoň jedno auto. To však ale vede k opačnému efektu - z důvodu velkého počtu levných, avšak starých a silně znečišťujících vozidel znečištění neklesá (Goddard 1997)<ref>Goddard, H.C.: Using Tradeable Permits to Achieve Sustainability in the World’s Large Cities. Environmental and Resource Economics 10: 63–99, 1997 </ref>.  

 

Tím, jak zmírňovat negativní dopady dopravy na zdraví a životní prostředí s využitím vhodné organizace a kooperace dopravních systémů, se zabývá '''management (řízení) dopravy'''. Často je možné setkat se s obecnějším konceptem '''managementu mobility'''. Management mobility se zaměřuje na poptávku po osobní a nákladní dopravě, přičemž využívá soubor nástrojů, které mají podpořit a povzbudit změnu postoje a chování směrem k trvale udržitelným způsobům dopravy. Jednotlivé nástroje managementu dopravy mohou být aplikovány na různých úrovních (firem, institucí, obce, regionu či státu). V zahraničí je stále běžnější, že si instituce či obce nechají zpracovat tzv. plán mobility<ref name="footnote_2">Plán mobility = směrodatný dokument, který ukazuje, jak by měl být implementován mobility management v určité lokalitě. Plán obsahuje shrnutí opatření mobility managementu, jež mají být uplatněna, a také obsahuje jméno osoby odpovědné za tuto implementaci, způsob implementace a její časový rozvrh. Plán mobility stanovuje specifické cíle, například procentní snížení počtu automobilů přijíždějících na určité místo. To je velmi důležité, neboť cíl slouží jednak jako stimul a také jako měřítko úspěchu přijatých opatření. Před implementací plánu mobility je obvykle nutné provést výzkum zjišťující stávající vzorce dopravního chování. Tento výzkum podá podrobný přehled o situaci, jenž je nezbytný pro návrh plánu mobility. V případě provádění výzkumu po přijetí opatření je možné tyto dvě studie porovnat (Valeška 2006) <ref>Valeška, J.: Mobility management: tvorba plánů mobility pro malé a střední podniky. Diplomová práce, FHS UK v Praze, 2006 </ref> , který stanoví cestu a vhodné nástroje managmenetu mobility směrem k podpoře udržitelné mobility.

Dobrovolné dohody mohou být kombinovány s dalšími nástroji, například s emisními povoleními. Příkladem kombinovaného působení těchto dvou nástrojů může být společnost British Petroleum<ref>(viz. Jílková 2003)<ref>Jílková, J.: Daně, dotace a obchodovatelná povolení – nástroje ochrany ovzduší a klimatu. IREAS Praha, 2003 </ref>, která se zavázala v roce 1998 snížit emise o 10 % vzhledem k emisní základně z roku 1990, a to do roku 2010. Pro splnění emisního cíle si stanovila následující kroky: