Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí



Historie

Ekonomika je největším původcem poškození, resp.škod antropogenního charakteru, současně však komplexem činností, které reflektují požadavky a přání společnosti.[1] V historii docházelo k oceňování přírodních zdrojů, zejména půdy, podle skutečných a očekávaných výnosů z využívání těchto zdrojů. Neoceňoval se tedy zdroj samotný, ale suma efektů, kterou bylo možné očekávat za dobu využívání tohoto zdroje. Klasiční ekonomové vycházejí při oceňování z pracovní teorie hodnoty, podle níž jsou cena a hodnota určeny množstvím práce nutné k vytvoření určité komodity. V pol. 19.století přichází J.S.Mill s myšlenkou, že přírodní zdroje nejsou využívány jen pro zemědělskou výrobu a k težbě, ale že také vytváří prostředí pro život a uspokojení z hlediska přírodních krás. V pol. 20.století se objevuje Ricardova teorie renty, která je přiznávána majiteli půdy "za užívání původních a nezničitelných sil půdy" (Ricardo, 1956). Marxova ekonomická teorie naopak považovala cenu půdy za iracionální, přírodní zdroje byly viděny jako bezplatné dary společnosti. V centrálně plánovaných ekonomikách bylo Marxovo vyloučení renty a rentních vztahů z cenového systému realizováno, což vedlo k celkově nižším cenám přírodních zdrojů, plýtvavému využívání zdrojů a k devastaci přírody a životního prostředí. Neoklasická ekonomie koncept hodnoty zakládá jednostranně pouze na preferencích jednotlivce. K přírodě přistupuje utilitárně, jako k zásobárně přírodních zdrojů, směňovaných na trzích. Netržními funkcemi přírodního prostředí se nezabývá. Environmentální ekonomie uvažuje vedle užitné hodnoty statku (use value) také neužitnou složku, která se skládá z možnosti ponechání volby (option value), hodnoty odkazu (bequest value) a existenční hodnoty (existence value).[2]

Pojem

Ekonomická škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje ekonomický dopad znehodnocování životního prostředí, které pocítí různé ekonomické subjekty. Představuje vlastně ekonomickou interpretaci negativních externalit. Celková ekonomická škoda je částí celkových environmentálních nákladů a skládá se z následujících komponent: [3]

- ekonomická ztráta ze znehodnocování životního prostředí - představuje hodnoty, které z důvodu znehodnoceného životního prostředí nebyly vyprodukovány, a tudíž nemohou být ani spotřebovány (např. ušlá zemědělská produkce v důsledku znečištění půdy škodlivinami)

- náklady na odstranění/zmírnění negativních důsledků znehodnocování životního prostředí - náklady na odstranění/zmírnění již vzniklých škod (např. zvýšené náklady na léčbu obyvatel z oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší)

- náklady vyhnutí se negativním důsledkům znehodnocování životního prostředí - náklady na předejití následků možného znehodnocení (např. školení zaměstnanců o bezpečnosti práce).[4]

Metody oceňování

Pro stanovení výše ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí neexistuje jednoznačný postup, přesto je stanovení její výše potřebné v celé řadě oblastí (internalizace škod, stanovení výše daní a poplatků, efektivní využití přírodních zdrojů, Cost Benefit Analýza v životním prostředí, EIA, environmentální politika, soudní spory, restituce, makroekonomické indikátory aj.). Pokusy o vyčíslení ekonomických škod vyplývajících ze znehodnocování životního prostředí lze pozorovat od 70.let. Zpočátku docházelo zejména ke kvantifikaci škod po ekologických katastrofách (např.ropné skvrny) a k propočtům dopadů vzniklých realizací některých projektů (např. v roce 1972 autoři A.C.Fischer a Ch.Cicchetti v American Economic Review počítali ztráty rekreační hodnoty v případě realizace přehrady v Hell's Canyon v USA). Dnes používaná metodika se opírá zejména o teorii environmentální ekonomie.
K ocenění většiny statků dochází na trhu srovnáním nabídky a poptávky po nich. Pro přírodní statky a služby ale trhy neexistují (nebo jsou nedokonalé). K jejich oceňování tedy většinou používáme tzv. mimotržní metody oceňování. Existují i tržní metody oceňování, kdy se k vyčíslení škod použijí ekonomická čísla z běžně fungujících trhů (např.zemědělská produkce), ale používají se málo. Mimotržní metody rozdělujeme na preferenční a nepreferenční.

Preferenční

Tyto metody se zakládají na lidských preferencích, vycházejí tudíž pouze z poptávkové strany. Tyto dále rozdělujeme:

Metody odhalených preferencí

Metody nejvíce se podobající tržním metodám, kdy používají reálná ekonomická čísla z trhů, které nějak souvisejí s oceňovaným přírodním statkem. Někdy se nazývají také „metody souvisejících, resp. zástupných trhů“. Patří sem:
Metoda hedonické ceny
Metoda cestovních nákladů
Metoda mzdového rizika
Metoda na základě substitučního statku

Metody vyjádřených preferencí

Jsou založeny na přímém zjišťování jednotlivců dotazováním, šetřením či průzkumy veřejného mínění. Mezi ně patří:
Metoda podmíněného hodnocení

Nepreferenční

Metody založené na zjišťování nákladů a rizik. Sem patří:
Metoda nákladů na zamezení znehodnocování životního prostředí
Metoda nákladů odvrácení
Metoda nákladů příležitosti
Metoda funkce škod


Německo, Holandsko, Francie a další země preferují oceňovací techniky, které mají co nejblíže k cenám generovaných trhem. Protipólem jsou skandinávské země a V.Británie, které akceptují ve větším měřítku i kontingenční metody a další přístupy, založené na subjektivních preferencích spotřebitelů. Asi 90% z celkového objemu škod tvoří škody z postupného „průběžného znečišťování“, zbylých 10% případá na ekologické havárie.[5]

Reference

  1. ŠTĚPÁNEK, Z.,MOLDAN, B.: Nástin metodiky ekonomické kvantifikace poškození životního prostředí, Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze, Praha 1999
  2. SEJÁK, J. a kol.: Oceňování pozemků a přírodních zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999
  3. SEJÁK, J. a kol.: Oceňování pozemků a přírodních zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999
  4. ŠAUER, P.: Introduction to Environental Economics and Policy, Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, Praha 2007
  5. ŠTĚPÁNEK, Z.,MOLDAN, B.: Nástin metodiky ekonomické kvantifikace poškození životního prostředí, Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze, Praha 1999