Celek jako projev stavebního plánu

Jak dospět k „holistickému“ pojetí „světa“, který se tak stane souhrnem veškeré skutečnosti a vztahů mezi jejími prvky? „Celost strukturního celku však nelze fenomenálně zachytit skládáním elementů. K tomu by bylo zapotřebí stavebního plánu“[1].

Pokud máme na mysli environmentální problematiku, nejde nám o postupné zkoumání skutečnosti ve smyslu stále se zpřesňujícího popisu předmětů a jevů a nalézání vztahů a zákonitostí. Nejde o dobývání pojmů z původně nerozlišené skutečnosti. Nejde ani o aplikaci čistých, ideálně existujících zákonů v reálné situaci – což umožňuje myšlenkovou manipulaci se jsoucny. Proces dobývání uskutečňují speciální vědy a pro potřeby udržitelného vzdělávání je již završen – je možno stavět na jeho výsledcích. Otázky metody, která by skutečnost teprve odkrývala, se tak v celé environmentální oblasti dostávají do pozadí. Jsoucna jsou již zde, plně nám k dispozici se všemi možnostmi, které (na nich, na jejich existenci,...) vydobyla věda. Na nás je, abychom si tyto možnosti uvědomili a naučili se s nimi nakládat v jakémsi novém rozvrhu „obecného dobra“.

Od té doby, co se lidé začali zabývat problematikou prostředí, bylo shromážděno nejen množství „dat“, tedy víceméně kvantitativních údajů o stavu toho, co nás obklopuje; bylo vypracováno také množství způsobů popisu environmentální skutečnosti. Většinou se jedná o jakési univerzální rámce, o jejichž vyplnění objektivními informacemi se pak starají rozmanité vědní discipliny. Onen rámec však výsledkem vědeckého přístupu nebývá, jde vždy o myšlenkový konstrukt se zřetelnými filosofickými kořeny. Obecný rámec usilující o pochopení celku na základě jeho částí, jakkoli je tento celek pojat pragmaticky, je tak vždy produktem filozofického myšlení a jako s takovým je třeba s ním nakládat (např. se může stát nástrojem explikace dosud skrytých možností, nikoli však přeměny skutečnosti ke svému obrazu – tak by se proměnil v koncept ideologický).

V oblasti environmentální tak v současné době existuje značné množství informací a je k dispozici ještě více dat vhodných pro účely environmentálního výzkumu. Samotné informace vytržené z kontextu svého vzniku však pozbývají schopnosti výkladu, nejsou již hermeneutickým vstupem do proměnlivé a vždy jinak uchopitelné skutečnosti, jehož platnost je relativní. Naopak se stávají tvrdým „údajem“, který je možné použít v jakémkoli jiném kontextu jako nástroje; jeho povaha vypovídá o „zmocnění se“ objektivity dosud neutrální, o určitém „násilí“ páchaném na skutečnosti. Je možné s takovým údajem pracovat, ovšem pokud máme předem (jinak, v jiném „diskurzu“) stanovený cíl. Aby si informace podržela schopnost diskurz teprve vytvářet, o což nám ve vzdělání jde především (neboť zde jsou poznatky stále prostředkem k celkovému pochopení skutečnosti), je třeba ji dále „ošetřit“. To znamená „vytknout před závorku“ skryté významy toho, co je předloženo jako platný poznatek či údaj, tedy předpoklady jeho platnosti, kontext, ve kterém vznikly, a kde jedině mají schopnost skutečnost vykládat. Stanovit meze, kde za určitých podmínek poznatky či údaje „platí“ – a na základě toho teprve určit podmínky jejich přenosu do kontextů jiných, kde by mohly skutečnost vysvětlovat jinak případně pozbýt smyslu úplně. Takovým „ošetřením“ rozumíme uvedení širších filozofických souvislostí a myšlenkových principů, o kterých je třeba v souvislosti s konkrétní informací vždy diskutovat.

Protože soustava, do které jsou zdánlivě zcela neutrální informace vědeckého charakteru vplétány, jim může dát nový smysl (může je také takto znehodnotit), je třeba vytvoření možné struktury environmentálních poznatků věnovat značnou pozornost.

Příklad

Koncept H – Z – S – D – O je myšlenkovým konstruktem se zřetelnými filosofickými kořeny, kde:

H je symbolem pro hnací síly. Je to termín pro takové hybné síly, jejichž původci jsou: potřeba naplňování materiálních nároků a potřeb lidské společnosti, základní společenské trendy, které jsou motorem společenského a hospodářského rozvoje. Patří sem rozvoj průmyslu, spotřeba domácností, výroba a spotřeba energie, nároky na dopravu, produkce potravin.

Z značí zátěž prostředí - rozumíme jí například emise škodlivin do ovzduší nebo do vod, rozptylování toxických látek a produkci odpadů různých typů

Písmenem D se označují dopady. Rozlišujeme: nepříznivé vlivy na lidské zdraví, přírodu a přírodní zdroje.

O znamená odpověď - souhrnně označuje nejrůznější instituce a aktivity, které jsou odpovědí na ohrožení životního prostředí a přírodních zdrojů. Patří sem právní nástroje ochrany životního prostředí, instituce na místní, národní i mezinárodní úrovni, ale i vzdělávání a informace.

Cyklus: hnací síly – zátěž prostředí – dopady – odpověď představuje univerzální rámec environmentálně orientovaho výzkumu i praxe, o jehož vyplnění objektivními informacemi se pak starají rozmanité vědní discipliny[2].

Takový rámec může být výsledkem jakéhosi totálního zobecnění dílčích (oborových) poznatků; může být také popisem vývojové spirály z pohledu problematiky prostředí.

Zdroje

  1. Heidegger, M., (česky 1996): Bytí a čas. OIKÚMENÉ, Praha, str. 210, ISBN 80-86-005-12-7.
  2. Moldan, B., (2001): Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. UK v Praze, Karolinum, 2001, ISBN 80-246-0246-6.