Otevřít hlavní menu

Analýza aktérů - metodika

Zde představujeme zkrácenou verzi, plný text je k dispozici v Envigogikce, viz (Zahradník, Dlouhá, 2016)[1].

Metoda analýzy aktérů se zabývá vztahy mezi konkrétními společenskými skupinami, a to z hlediska moci, legitimity, důvěry, transparentního jednání i procesy komunikace mezi těmito společenskými hráči. Z praktického hlediska umožňuje analyzovat minulé a předcházet budoucím konfliktům zájmů v oblasti životního prostředí, a to z hlediska posuzování role jednotlivých aktérů, jejich vzájemných vztahů, možností budování důvěry a omezování nedemokratických postupů.

Obsah

ÚvodEditovat

Tato metoda pochází z oblasti managementu a správy organizací, ale kromě svého praktického zaměření umožňuje i aplikaci ve výzkumu jako takovém a ve výuce. Jako nástroj pro tvorbu politik v souladu s principy regionálního udržitelného rozvoje byla zpracována například německým Ministerstvem pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.[2]

Cílem využití metody AA je efektivnější komunikace a vyjednávání mezi jednotlivými aktéry přispívající k nelezení nových řešení na otázky v oblasti udržitelného rozvoje, například na regionální úrovni. Snahou je zejména dobré porozumění místním sociálním interakcím a procesům nebo vyřešení či předejití konfliktních situací. Metoda se tedy dá využít například v případech, kdy je regionální rozvojové téma předmětem veřejné participace a kdy je třeba zohlednit různé pohledy a postoje jednotlivých aktérů.

Oblasti využití metody AAEditovat

Metoda AA je často využívána jako manažerský nástroj (také jako součást tvorby politik, výzkumu či výuky) v situacích, kdy je třeba popsat individuální a kolektivní aktéry, porozumět jejich vztahům a zmapovat interakce, které by mohly vyústit v sociální aktivity. Jednotlivé kroky postupu v rámci AA jsou popsány níže.

Tato metodika je primárně zaměřena na podporu tvorby regionálních strategií založených na participaci všech aktérů, kterých se dané téma strategie týká. Oblasti, ve kterých může být metoda AA prakticky využita při tvorbě politik, jsou následující:[3]

  • Návrh a doporučení: tvorba alternativních strategií a taktik (zmapování zdrojů, vztahů, možností, zájmů…)
  • Vyjasnění hodnot a argumentů: zajištění shody a spolupráce (zahrnutí všech hodnot a argumentů)
  • Strategické poradenství: zhodnocení politických možností (zmapování konfliktů, koalic, příležitostí, ohrožení…)
  • Demokratizace: zajištění legitimity (zahrnutí všech aktérů a jejich postojů)
  • Mediace: navržení postupu vyjednávacího procesu (včetně agendy a účastníků)

Jako výzkumný nástroj se využívá zejména pro výzkum procesů v oblasti environmentální správy a řízení (environmental governance) převážně v podobě kvalitativní analýzy jako součást případových studií.[4] V tomto případě je možné metodu využít již v přípravných fázích výzkumu, kdy se plánuje design případových studií. Dále se může metoda AA uplatnit při meta-analýzách již existujících případových studií a poskytnout přehledný rámec pro ověřování platnosti teoretických předpokladů ohledně participace a environmental governance. Výsledky těchto výzkumů mohou samozřejmě také zpětně informovat politické procesy a rozhodování v souladu s primárním účelem metody AA.

Pro účely výuky byla metoda AA ověřena také jako pedagogický nástroj ve vysokoškolské výuce.[5][6] Metoda je vhodná zejména pro procesy výuky a učení se založených na řešení praktických problémů v podobě případových studií, které studenti zpracovávají samostatně, ve skupinkách a/nebo v dialogu s učitelem. Studenti se tak učí na skutečném příkladu kauzy regionálního rozvoje s uplatněním teoretických konceptů i praktických metod.

Postup AAEditovat

Úroveň formalizace se při využití metody Analýzy aktérů může do určité míry lišit. Mnohé postupy jsou však shodné a mohou být shrnuty do šesti základních kroků tvořících metodický rámec AA (Obr. 1). Jednotlivé kroky jsou detailněji popsány v následujících sekcích.

 
Obr. 1: Metodický rámec Analýzy aktérů znázorňující jednotlivé kroky postupu.[7][8] Šipky vlevo poukazují na potřebnost vracet se k některým krokům a upravovat je v průběhu celého procesu.

Jednotlivé kroky AAEditovat

Definice problému/výzkumná otázkaEditovat

První krok metody analýzy aktérů zahrnuje vymezení problému, formulaci hypotézy a návrh (výzkumného) postupu. V této fázi je třeba identifikovat otázky, na které má aplikace AA pomoci nalézt odpovědi. Vlastní definice problému pak úzce souvisí s postoji aktérů, ke kterým se problém vztahuje. Součástí popisu problému by tedy měl být také popis hodnot a postojů, který může poukázat na společné či potenciálně konfliktní postoje zainteresovaných aktérů. Tento proces může být poměrně časově náročný, protože je třeba dojít ke skutečně inkluzivní definici. Finální definice problému je tedy v některých případech ještě upravována a dopracována až po provedení interpretace výsledků (viz Obr. 1).

Identifikace aktérůEditovat

Druhým krokem je nalezení relevantních aktérů a následné určení klíčových aktérů. Cílem tohoto kroku je vytvoření seznamu všech relevantních hráčů, kteří mají vztah k určenému problému a identifikaci těch nejdůležitějších. Aktérem zde rozumíme skupinu lidí, kteří mají společné zájmy a spolupracují na dosažení určitého cíle. Může se jednat o organizace jakékoli velikosti (od malých po velké) a formálního uspořádání (od organizovaných po semi-organizované skupiny lidí, kteří konají v rámci společného zájmu).

Pro identifikaci a zachycení různých zájmů jednotlivých aktérů existuje množství metodických přístupů, například tzv. „vzorec STEEP“ (STEEP-formula), který zohledňuje Sociální, Technologické, Environmentální, Ekonomické a Politické sféry zájmu.[9][8] Identifikace aktérů zpravidla probíhá na základě studia dokumentů (výzkumné články, veřejná media, TV spoty, atp.) a/nebo rozhovorů s těmi, kdo mají do situace významný osobní vhled. Aktéři mohou být také rozlišeni dle svých postojů vůči danému problému jako “rozdělovači”, kteří mohou zvýšit konflikt, či “spojovači”, jejichž role je spíše v propojování názorů a mediaci napětí.[2] (Zimmermann, Maennling, 2007: 12).

K určení klíčových aktérů poté dochází pomocí metody zhodnocení sady kritérií (tzv. multi criteria assessment). V této fázi se získané informace o aktérech klastrují dle daných kritérií - např. role a legitimita, zdroje a zodpovědnosti a vzájemné vztahy, viz Tabulka 1. Klíčoví aktéři by měli mít zpravidla silnou pozici alespoň ve dvou z těchto oblastí.[10][2][11]

Tabulka 1. Postup identifikace klíčových aktérů (multi criteria assessment)[2]

Potenciální klíčový aktér
ve vztahu k identifikovanému problému
Pozice aktéra z hlediska jeho vztahů k dalším aktérům Zapojení aktéra (ve vztahu k problému)
ROLE A LEGITIMITA ZDROJE A ZODPOVĚDNOST VZÁJEMNÉ VZTAHY
Aktér 1
Aktér 2
Aktér 3

Po identifikaci aktérů je v mnohých případech třeba revidovat první krok a případně upravit definici problému (viz. Obr. 1)

Charakteristika aktérůEditovat

Kvalitní popis jednotlivých aktérů je považován za nejdůležitější část Analýzy aktérů. V této fázi dochází k využití získaných informací a ke zhodnocení charakteristik jednotlivých aktérů. Oporu lze hledat v některých z teorií z politických a sociálních věd, které slouží k popisu jednotlivých pozic a rolí aktérů a jejich silných stránek a vlivu.[8] K vytvoření profilů jednotlivých aktérů lze využít proměnných (indikátorů) na ordinální škále uspořádaných v tabulce (viz Tabulka 2). Hodnocení charakteristiky aktérů by mělo být provedeno nezávisle minimálně třemi hodnotiteli, aby se zvýšila spolehlivost výstupů (princip triangulace).

Tabulka 2. Hodnocení profilu jednotlivých aktérů[8][2]

Charakteristika sítě aktérůEditovat

Po identifikaci aktérů a jejich charakterizaci je vhodné dále zanalyzovat a graficky znázornit vztahy v celé jejich síti. V této fázi je středem zájmu především celkové uspořádání sítě aktérů a jejich vzájemná komunikace.

Nejjednodušším přístupem je analýza propojení jednotlivých aktérů, tj. kdo s kým komunikuje (formou „ano/ne“ a případně zhodnocením kvality komunikace na vybrané škále). Toto hodnocení může být provedeno využitím sociometrické metody nazvané sociomatrix (tabulková prezentace dat), který může být dále graficky zobrazen ve formě sociogramu (viz. Obr. 2). Tímto přístupem je možné získat rychlý přehled o „propojených“ a „nepropojených“ sítích (v propojených sítích jsou všichni aktéři propojeni alespoň s jedním jiným aktérem, Obr. 2)

 
Obr. 2: Příklad sociogramu vytvořeného v rámci evaluace spolupráce mezi aktéry projektu zaměřeného na vytváření politik pro udržitelný rozvoj Vedle využití grafického zobrazení pomocí sociogramu je dále možné z jednotlivých charakteristik aktérů zjistit hustotu sítě, centrálnost, segmentaci, strukturní mezery a mosty, popis individuálních propojení v rámci sítě, atd.

Interpretace výsledkůEditovat

Důležitým krokem v této fázi Analýzy aktérů je vztažení výsledků k daným otázkám formulovaným v rámci definice problému a jejich interpretace. Mělo by dojít ke zhodnocení nových poznatků a formulaci dalších otázek, které z nich vyplývají. Výstupem může být například návrh dalšího postupu vzhledem k regionálním aspektům UR. Vzhledem k převažujícím kvalitativním postupům v rámci Analýzy aktérů je vhodné celý postup konzultovat s jednotlivými aktéry a dalšími nezávislými odborníky. V tomto kroku je také důležité zdůraznit limity a limitace použitých metod. Následně je možné také navrhnout praktická řešení a opatření.

Návrh praktických řešeníEditovat

V tomto kroku je možné na základě předešlých poznatků vypracovat finální grafickou reprezentaci výsledků, dokument s návrhem dalšího strategického postupu, či jiné praktické opatření.

ZávěrEditovat

Analýza aktérů může být praktickým nástrojem, který poskytuje strukturovaný náhled do procesů regionálního udržitelného rozvoje, napomáhá odhalit důležité vztahy, popsat stav sociálního kapitálů na regionální úrovni a tudíž také hnací síly budoucího rozvoje. Primárně je metoda zaměřena na vytváření strategií a politik k udržitelnému rozvoji, ale je stejně tak využitelná pro výzkumné a výukové účely.

ReferenceEditovat

  1. Zahradník, M., & Dlouhá, J. (2016). Metodika analýzy aktérů. Envigogika, 11(1). https://doi.org/10.14712/18023061.527
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 Zimmermann, A., Maennling, C. (2007). Mainstreaming participation. Multi-stakeholder management: Tools for Stakeholder Analysis. Federal Ministry for Economic Cooperation and Development. Deutsche Gesellschaft fur Technische Zusammenarbeit (GTZ) GmbH, Eschborn. 30 January 2014, Available from http://www.fsnnetwork.org/sites/default/files/en-svmp-instrumente-akteuersanalyse.pdf
  3. dle Enserink, B., Hermans, L., Kwakkel, J., Thissen, W., Koppenjan, J., Bots, P. (2010). Policy Analysis of Multi-Actor Systems. Boom Lemma Uitgevers, imprint of Eleven International Publishing, The Hague, 175 pp. (chapter on actor analysis can be downloaded from: http://tudelftcourses.multimediaservices.nl/wp-content/uploads/2013/05/Course-Book-4-Actor-Analysis.pdf, str. 80
  4. viz např. Newig, J., Fritsch, O. (2009b). “The case survey method and applications in political science”. APSA 2009 Toronto Meeting Paper. 30 October 2014, Available from http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1451643
  5. Dlouhá, J., Barton, A. (2011). Summer school 2011. VCSEWiki. Retrieved 27. 01. 2015 from: http://vcsewiki.czp.cuni.cz/w/index.php?title=Summer_school_2011&oldid=4452
  6. Dlouhá, J., Barton, A., Burandt, S., Timm, J. (2012). Summer school 2012. VCSEWiki. Retrieved 27. 01. 2015 from: http://vcsewiki.czp.cuni.cz/w/index.php?title=Summer_school_2012&oldid=4462
  7. modifikováno dle Newig, J., Fritsch, O. (2009a). “Environmental governance: participatory, multi-level – and effective?”. Environmental Policy and Governance, 19(3), 197–214.
  8. 8,0 8,1 8,2 8,3 Burandt, S. (2015). “Actor Analysis in Case Studies for regional Sustainable Development”. Envigogika, Vol 10, No 1
  9. Lynch, R. L. (2012). Strategic management. 6. ed. Harlow, Essex: Pearson (Always learning)
  10. Crosby, B. L. (1991). “Stakeholder Analysis: A Vital Tool for Strategic Managers”. USAID’s Implementing Policy Change Project. Technical Notes, No.2., 17 October 2014, Available from http://pdf.usaid.gov/pdf_docs/pnabr482.pdf
  11. Newig, J., Fritsch, O. (2009a). “Environmental governance: participatory, multi-level – and effective?”. Environmental Policy and Governance, 19(3), 197–214