Územní plánování/Obecné zásady a procesní principy

The printable version is no longer supported and may have rendering errors. Please update your browser bookmarks and please use the default browser print function instead.

Bez ohledu na to, co o územním plánování říká právě aktuální právní úprava, bylo a je územní plánování svébytnou a po staletí se vyvíjející odbornou disciplinou se svými vlastními praxí ověřenými principy a pracovními postupy, směřujícími k udržení co nejlepšího souladu v názoru na funkční využití a prostorové uspořádání území mezi jeho majiteli, uživateli a správci, souladu mezi lidskými zájmy na rozvoji, na uspokojování vlastních lidských potřeb (jako jsou zejména bydlení, výroba, rekreace a regenerace sil, užívání občanské, dopravní a technické vybavenosti a kvalitní životní prostředí) se zájmem na zachování bohatosti a stability přírodních prvků prostředí a v jejich souhrnu celé krajiny. Je to multidisciplinární obor, v němž jedním z nosných principů a podmínek úspěšnosti je spolupracovat se širokou paletou odborníků z přírodních, ekonomických a sociálních věd a s právníky, ale i s pracovníky četných dalších správních úřadů, s podnikateli, zájmovými profesními sdruženími, nevládními organizacemi a s veřejností. Je to disciplina náročná na schopnosti vyjednávání, spočívající v hledání kompromisů nebo optimálních řešení prostřednictvím hodnocení více variant, vyjednávání možných kompenzací ap., tedy disciplína také politická. V území se totiž navzájem střetávají mnohé soukromé zájmy, ale i zájmy soukromé s veřejnými. Nacházet za takové situace dočasně společně přijatelné řešení se neobejde bez ústupků, bez vážení každého zájmu a argumentu. Každé neumětelství, každý pokus obejít tento obecný princip multidisciplinarity, otevřenosti a trpělivého vyjednávání vedou k rychlému zjištění o nepoužitelnosti výsledku, byť byl formálně příslušnými orgány schválen a vyhlášen jako závazný. Vede to jen k nerespektování a obcházení schválených územně plánovacích dokumentů, překotnému požadování změn, úprav nebo přepracování celého plánu. Osvědčené procedury pořizování, projednávání a schvalování územně-plánovacích dokumentů zajišťují tedy obvykle rozfázování celého procesu do několika logických fází.

Jsou to

  • průběžné shromažďování informací a podkladů o stavu a vývoji území a pro územní plánování relevantních činností (funkcí) v něm,
  • průběžné sledování a ověřování nových potřeb, námětů a záměrů na změny v území v porovnání s obsahem dosud platné územně plánovací dokumentace a hodnocení, zda a jak na ně reagovat nástroji územního plánování,
  • formulování zadání změn nebo úprav nebo zcela nové ÚPD, pokud je zřejmé, že stávající již nevyhovuje potřebám, jeho projednání s dotčenými správními úřady a veřejností a předložení volenému orgánu ke schválení,
  • zajištění zpracování, projednání a příprav na schválení změn nebo nové ÚPD zpravidla ve dvou fázích (koncept ve variantách, zhodnocených a porovnaných z ekonomických, sociálních i environmentálních hledisek, z toho formulované pokyny pro dokončení již invariantního návrhu) a konečné projednání a schválení jako direktivy pro územní rozhodování v určeném návrhovém období.

Podle rozhodovací úrovně a s ní spojenými kompetencemi a také podle charakteru, vlastností a problémů řešeného území se historicky osvědčilo diferencovat nástroje územního plánování na:

  • materiály celostátního dosahu (jako byla do 90. let minulého století tzv. „Koncepce urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR“ nebo je dnes tzv. „Politika územního rozvoje ČR“, pořizované ústředním orgánem státní správy pro územní plánování, jakým bývalo do roku 1989 MVT ČSR a jakým je nyní MMR,
  • územně plánovací dokumentace regionálního charakteru, jakým byly kdysi „územní plány rajonů“ a donedávna tzv. „územní plány velkých územních celků“ (kde si velikost řešeného území mohl pořizovatel vymezit podle vlastních potřeb bez ohledu na správní členění a kompetence), podle nového stavebního zákona dnes „Zásady územního rozvoje (krajů)“,
  • dále donedávna „územní plány sídelních útvarů“, pak „územní plány měst nebo obcí“ a dnes jen „územní plány“ pro správní území jednotlivých obcí
  • a konečně i měřítkem a podrobností řešení funkčního využití a prostorového uspořádání území nejpodrobnější dokumenty pro části obcí, jakými byly kdysi „územní plán zóny nebo územní projekt zóny“ a později „regulační plán“.

Podle původního znění zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu byly rozlišovány i různé časové horizonty pro návrhové období územně-plánovacích dokumentů. Nejdelší 20 a více let pro „územní prognózy“, 10 - 15 let „územní plány“ a 5 - 8 let „územní projekty“. Toto členění bylo zrušeno novelami citovaného zákona z 90. let minulého století, jinak ale tento zákon platil ve znění četných novel až do Silvestra 2006, tedy plných 30 let.

Této diferenciaci pak odpovídal standardní obsah textové části a zejména měřítko doprovodné grafiky, které mohl pořizovatel a zhotovitel pružně volit ve značném rozsahu dle vlastních potřeb.