Sociální důsledky

Od sociálních souvislostí rozvoje a modernizace v nerovných podmínkách vývoje vztahů mezi globálním Severem a globálním Jihem nelze odtrhovat ekologickou krizi - souvisí s celým souborem sociálních a kulturních problémů a dilemat růstu, práce, kontroly a rozdělování. Podle analýzy W. Harmana jde o paradoxní stav, kdy tolerujeme ekologické důsledky snah o pokračování ekonomického růstu i ekonomické důsledky jeho brzdění, obáváme se kontroly technického rozvoje a jeho využití, avšak zároveň tuto kontrolu bereme jako nutný imperativ, uznáváme „fatální nestálost ekonomické soutěže“ i růst propasti mezi bohatými a chudými zeměmi, uznáváme potřebu lidí vykonávat smysluplnou a tvořivou práci, která je ale v rozporu s „ekonomickými imperativy“, jež způsobují eliminaci lidské práce v podobě důsledků masivní nezaměstnanosti. Tato dilemata způsobují kulturní krizi legitimity hlavních sociálních institucí světa moderní civilizace (Harman, 1976, str. 114–116).

P. Elkins ukázal na souvislosti tzv. rizikových kontextů, které jsou stále více globalizovány. Globální problémy jsou dány především tzv. průmyslovou výrobou rizik, zejména rozšiřováním zbrojení s přehnanou kapacitou ničení, dále masovou globální chudobou, pokračující ekologickou destrukcí a represí lidského potenciálu sociálního rozvoje a omezováním lidských práv. Absolutní i relativní chudoba způsobuje nejen hladovění a nemoci, ale také rozklad rodiny, sociability, růst stresů, drogové závislosti, zločinnosti a násilí. Také modely ekonomického rozvoje působí negativně jak na růst chudoby, tak i na destrukci životního prostředí. Jestliže jsou přírodní zdroje z prostředku přežití lidí v jejich prostředí přetvářeny v průmyslové suroviny, dochází k rozkladu tradic, rozbití společenství a k nucené migraci z venkova do měst, což vytváří další sociální problémy a vede ke kulturnímu rozkladu původních tradic. Rostou sociální nerovnosti i ekologické problémy jako odlesňování, sprašování půdy, hubení živočišných druhů, kumulace odpadů. Schopnost biosféry udržet podmínky pro zdravý život při růstu poškození ohrožena a stává se nejistou (Elkins, 1992).

Na ekonomický rozvoj působí i nadále mezinárodní dělba práce, v níž je většina zemí světa závislá na těžbě primárních surovin, přímé investice (FDI) ze zemí OECD na rozvoj šly většinou do produkce surovin – a tím podpořily exploatační trendy i degradaci a stále globálnější (translokální, nadnárodní či planetární) znečištění životního prostředí. Hlavní sociální cíl a motivační prostředek rozvoje byl ovšem růst životní úrovně a její vyrovnání s vyspělými zeměmi Severu, avšak Jih celkově nedosáhl tohoto vyrovnání – dochází k dalšímu rozevírání nůžek nerovnosti mezi Severem a Jihem.

Již tři desetiletí se globální Jih pokoušel o dosažení spravedlivějších dohod o pravidlech globálního politicko-ekonomického systému s požadavkem tzv. nového mezinárodního ekonomického řádu s cílem větší rovnosti v nakládání s výnosy z využívání globálních zdrojů. Sever v podstatě uzavřel možnosti měnit institucionální uspořádání mezinárodní dělby práce reprodukující nerovnosti a závislosti (v tomto směru šlo o triádu hegemonů USA, Západní Evropa, Japonsko – a tuto politiku neopustila zatím ani rozšiřující se Evropská unie). Globální strukturální změny, růst cen ropy a tím i produkčních a dalších nákladů, rostoucí zadluženost i liberalizační obchodní deregulační politiky vedly v rozvojových zemích ke snaze vlád soutěžit o investory kapitálu za cenu podbízení lacinosti vlastních zdrojů lidí i přírody. To vede ke globalizaci následků takových směrů politiky, jež zanedbává mimo jiné také ekologické hodnoty přírodních ekosystémů a vede k destrukci životního prostředí i původních etnických rolnických společenství (Redclift – Sage, 1998, p. 503).

Lidské náklady rozvoje

Podle analýz tzv. social impact assessment (hodnocení sociálního dopadu) za roky liberalizace obchodu je dnes 54 zemí světa chudších než byly v roce 1990, ve 21 zemích větší část populace hladoví, ve 14 zemích umírá větší počet dětí ve věku do 5 let, ve 12 zemích jen menšina dětí chodí do základní školy (UNDP, 2004). Další rozbory ukazují, že neoliberální politika není schopna odpovědět konstruktivně na otázku, co dělat pro 900 milionů venkovských chudých světa a jak sladit volný obchod s rozvojovými programy účinnější pomoci (Christian Aid, 2004, str. 58–59).

Nezaměstnanost a sociální důsledky

Sociální důsledky a institucionální transformace v rámci soudobé globalizace jsou spojeny rovněž s transformacemi institucionálních systémů organizace práce a podnikání. Od osmdesátých let XX. století ukazují sociologické analýzy hluboké změny v organizaci práce podniků a celého systému vztahů mezi podniky, státy (vládami) a odbory - vznikají tzv. flexibilní systémy organizace práce. Někdy se hodně zdůrazňuje fenomén tzv. dezorganizovaného kapitalismu, čímž není řečeno, že by docházelo k nějakému zanikání organizace nebo organizovanosti. Přeměnou tzv. organizovaného kapitalismu v dezorganizovaný je míněna především skutečnost, že proces koncentrace ekonomické moci a rozhodování překračuje model velkopodniků svázaných s teritoriálním rámcem národních států. Toky peněz, techniky, zboží a práce v čase a prostoru expandují také díky médiím globální komunikace. Vysoká mobilnost, pohyblivost věcí, lidí a informací vede ke kulturnímu „odhmotnění“ produkce, dochází k vytváření „symbolické ekonomiky znaků“. Znaky mají různý charakter – poznávací, estetický, reflexivní akumulační a expresívní. Tyto znaky reprezentují (zastupují) informaci, spotřebu, kritiku autorit, sebereflexi a sebeprezentaci, působí globálně v transnacionálních prostorech a rozrušují dosavadní organizaci společností moderních národních států (Lash – Urry, 1994).

Narušován je především systém institucionalizace sociálních konfliktů vznikajících kolem distribuce, který má podobu státních regulací tržních vztahů (např. tzv. keynesiánský fordismus nebo tzv. sociálně tržní hospodářství), a vyvažování moci mezi soukromými podniky, státem a odborovými svazy. Tento systém „sociálního kompromisu“ či „velkého konsenzu“ historicky zformovaný a fungující od 30. do 70. let XX. století je rozrušován transformacemi organizace práce, restrukturacemi podniků, deregulační politikou států, finančními toky aj. faktory v soudobé etapě globalizace. Globalizační přeměny organizace práce analyzoval např. D. Harvey jako strukturální součást tzv. systému pružné akumulace kapitálu či systém „pružného post-fordismu“

Příklady

• Globalizace a chudoba - hodnocení nerovnosti