Aarhuská úmluva: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 72: | Řádek 72: | ||
*[http://cs.wikipedia.org/wiki/Aarhusk%C3%A1_%C3%BAmluva Aarhuská úmluva na české Wikipedii] | *[http://cs.wikipedia.org/wiki/Aarhusk%C3%A1_%C3%BAmluva Aarhuská úmluva na české Wikipedii] | ||
*[http://www. | *[http://www.mzp.cz/cz/umluva_pristup_informace Stránka Ministerstva životního prostředí k Aarhuské úmluvě] | ||
*[http://www.ucastverejnosti.cz Účast veřejnosti] | *[http://www.ucastverejnosti.cz Účast veřejnosti] | ||
Verze z 11. 3. 2011, 14:48
Základní principy
Aarhuská úmluva je mezinárodním dokumentem, který uznává právo na zdravé životní prostředí. Aby přispěla k ochraně tohoto práva, přiznává občanům následující práva týkající se životního prostředí:
- Právo vědět - jde o poskytování informací na žádost (pasivní právo na informace)
- Právo účastnit se - jde o zajištění účasti veřejnosti na rozhodování o určitých činnostech, zejména v rámci povolovacích řízení u vybraných staveb a činností
- Právo na přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
Chtít informace o životním prostředí bez udání důvodu může kdokoli, jakýkoli člověk. Nemusí být ani občanem dané země nebo v ní mít trvalý pobyt. Lidé mohou o informace žádat na jakémkoli úřadě či institutu, který disponuje environmentálními informacemi. Každá vládní agentura musí na takový zájem veřejnosti odpovědět do jednoho měsíce, jenom u složitějších dotazů se lhůta prodlužuje na měsíce dva. Informace z veřejně přístupných seznamů, registrů a souborů by měly být zdarma; v určitých případech mohou instituce žádat poplatek, ale částka má být rozumná.
Veřejné úřady proto musí
- shromažďovat environmentální informace a šířit je mezi veřejností
- sdělit veřejnosti, jaký druh environmentálních informací mají
- podporovat environmentální gramotnost veřejnosti včetně znalostí, jak získat informace, jak se účastnit rozhodování o otázkách životního prostředí, jak získat přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
Obecné povinnosti a práva
- Každá země by měla zajišťovat, aby environmentální informace byly čím dál dostupnější v elektronických databázích volně přístupných veřejnosti (včetně internetu).
- Každá země musí publikovat a šířit národní zprávu o stavu životního prostředí každé tři až čtyři roky nebo častěji.
Druhý pilíř Aarhuské úmluvy určuje, kdo může klást otázky a nabízet své názory, informace, analýzy, komentáře, návrhy a argumenty těm, kteří rozhodují o záležitostech s výrazným dopadem na životní prostředí. Může tak činit každý, kdo může být ovlivněn určitým rozhodnutím nebo kdo má v jeho rámci "dostatečný" zájem - tedy tzv. "dotčená veřejnost", jednotliví občané a také nestátní neziskové organizace, které podporují ochranu přírody. Dotčená veřejnost by měla být informována v raných stadiích rozhodovacího procesu, a to nejen o navrhované činnosti a jejím možném dopadu na životní prostředí, ale také o:
- předpokládaných opatřeních na prevenci nebo snížení negativních důsledků
- možných rozhodnutích
- hlavní alternativy
- veřejných institucích odpovědných za rozhodování
- příležitosti pro účast veřejnosti
- čase a místu veřejných projednávání
- veřejné instituci, od které je možno získat nezbytné informace
- veřejné instituci, ke které mohou být předkládány komentáře, otázky a návrhy
Setkání veřejnosti s projektanty a rozhodujícími činiteli se mají uskutečňovat v rámci veřejných slyšení; jejich výsledky musí být vzaty v úvahu v co největší míře. O jakémkoli rozhodnutí učiněném veřejnou institucí by měla být veřejnost informována včas.
Postihy za neplnění
Aarhuská úmluva určuje také způsoby, jak uplatňovat práva, pokud k dohodě nedojde a rozhodnutí nevyhovují. O věci musí rozhodovat nezávislá, neutrální „třetí“ strana, v ČR je to pouze soud. Případ může předložit soudu kdokoli: jednotliví občané a jejich organizace, vládní úředníci a podnikatelské subjekty. Tyto subjekty mohou podat žalobu, pokud mají o ochranu environmentálních práv „dostatečný“ zájem (nemusí být ani poškozeny). Země se navíc zavázaly odstranit překážky v podobě vysokých poplatků za dosažení spravedlnosti. Navíc každá země má poskytnout „odpovídající a účinné odškodnění“.
Právo předkládat případy soudu může například:
- Kdokoli, kdo požádá o informace a nedostane je nebo je obdrží v neadekvátní formě.
- Kdokoli, komu není dovoleno účastnit se rozhodování v záležitostech životního prostředí.
- Obecně: kdokoli může zažalovat jinou soukromou osobu (včetně podnikatelského subjektu) nebo veřejnou instituci (například vládní oddělení nebo úředníka) za porušení národních zákonů týkajících se životního prostředí.
- Kdokoli může podat žalobu za odepření „práva na život ve zdravém životním prostředí přiměřeném pro jeho zdraví a duševní pohodu“.
- Nestátní neziskové organizace mohou jít k soudu, pakliže smyslem jejich činnosti je ochrana životního prostředí.
Další právní úpravy
Obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, 2/93 Sb., zaručují následující práva:
HLAVA ČTVRTÁ
Čl.35
(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
Svobodu projevu a právo na informace zaručují mezi základními politickými právy také další ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 17 hlavy II.), které také ustavují právo na soudní a jinou právní ochranu pro každého občana (čl. 36 hlavy V. Listiny). Právo na informace o životním prostředí reguluje v České republice Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Které informace o životním prostředí jsou orgány státní správy povinny poskytovat občanům, do kdy, apod. stanovuje zákon 123/1998 Sb. O právu na informace o životním prostředí.
Účast veřejnosti při rozhodování ve věcech životního prostředí nemá v českém právním řádu samostatnou úpravu. Obecně tuto problematiku řeší zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Významný je zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) – novela zahrnuje i posuzování plánů, programů a koncepcí. Patří sem také zákony související se stavbami a územním plánováním. Ve věcech ochrany přírody a krajiny je důležitý zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody, podle kterého dotčená veřejnost sdružená v občanských sdruženích, může za určitých podmínek mít přímo postavení účastníka ve správních řízeních, při nichž může být ohrožena příroda a krajina chráněná podle tohoto zákona.
Možnost napadat správní akty či opomenutí správních úřadů u nezávislého a nestranného orgánu, zřízeného ze zákona, podle třetího pilíře Aarhuské úmluvy dává v České republice zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Máme také podle Listiny základních práv a svobod zaručeno petiční právo, podrobnou úpravu obsahuje zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním.