Udržitelná doprava

Udržitelná doprava nemá žádnou obecně akceptovanou definici. Udržitelnou dopravu najdeme nejčastěji definovanou jako „uspokojení potřeb mobility současných generací bez omezení potřeb mobility budoucích generací“. Tato definice je modifikací nejznámější definice udržitelného rozvoje, jak se na ní shodla Světová komise pro životní prostředí a rozvoj ustavená zvláštním shromážděním OSN vedená Gro Harlem Bruthlandovou ve zprávě „Naše společná budoucnost“.

Obecně panuje shoda o tom, že udržitelná doprava by měla trvale přispívat k rostoucímu socioekonomickému blahobytu a zároveň nevyčerpávat přírodní bohatství a neničit životní prostředí. Nicméně Konference evropských ministrů dopravy (ECMT 2004) ve svém prohlášení uvádí, že se definice a kritéria udržitelnosti dopravy v městských oblastech liší mezi zeměmi i jednotlivými městy. Nejčastěji je však spojují společné cíle zajistit určitou kvalitu života, která zahrnuje čisté ovzduší, tiché rezidenční čtvrti a ekonomickou prosperitu bez škodlivých dopadů na zdraví a životní prostředí a vyčerpávání omezených přírodních zdrojů.

Problém udržitelnosti dopravy není pouze technický (poskytování kvalitní dopravní infrastruktury a vývoj vozidel), ale dotýká se též společensko-ekonomických otázek. Jim dominuje problematika poskytování dopravní infrastruktury a hromadné dopravy z veřejných prostředků. Veřejné výdaje do dopravní infrastruktury a dopravních služeb významně ovlivňují nabídku dopravy, a tudíž i budoucí společenské přínosy a náklady dopravy. Úroveň, kvalita a struktura nabídky dopravy jsou tak hlavními parametry ovlivňujícími udržitelnost dopravy.

Je zřejmé, že mnohé z ukazatelů udržitelné mobility jsou ze své podstaty protichůdné, a hlavní cíl tedy spočívá v nalezení rovnováhy v jejich dosahování. Můžeme rozlišit tři pilíře udržitelnosti (ekonomika, životní prostředí a sociální oblast – spravedlnost), jejichž cíle se snaží udržitelná mobilita sledovat. Vztah těchto tří pilířů zobrazuje následující diagram.

Diagram 1: Názorná definice udržitelné dopravy

Pilíř ekonomický a environmentální spojuje snaha ocenit a internalizovat environmentálně nepříznivé dopady dopravy na společenský blahobyt. Pilíře sociální spravedlnosti a ekonomický jsou provázány přes zajištění potřeb mobility a redistribuci bohatství v rámci společnosti (zajištění vnitro-generační rovnosti). Pilíř sociální a environmentální sjednocuje důraz na etické hodnoty a principy a snaha o mezigenerační rovnost (tj. mezi současnými a budoucími generacemi).

OECD v roce 1994 představila projekt Environmentálně udržitelná doprava (Environmentally Sustainable Transport, EST), v rámci kterého nabídla definici environmentálně udržitelné dopravy jako takové dopravy, která

„neohrožuje veřejné zdraví nebo ekosystémy a uspokojuje potřeby mobility konzistentní s konceptem UR tím, že

• (a) čerpá obnovitelné zdroje mírou pomalejší, než je míra jejich obnovy a
• (b) čerpá neobnovitelné zdroje pomaleji, než je rozvoj jejich substitutů“ (OECD 1998).

Zároveň stanovila šest kritérií, které představují minimální požadavek na zvládnutí dopadů dopravy na zdraví a životní prostředí. Tato kritéria odráží dopady na globální, regionální a lokální úrovni. Jedná se o následující:

• CO₂: celkové emise CO₂ z dopravy by neměly překročit 20 % celkových emisí CO₂ oproti roku 1990,
• NOx: celkové emise NOx z dopravy by neměly překročit 10 % úrovně těchto emisí oproti roku 1990,
• VOC: VOC by neměly překročit 10 % úrovně emisí VOC oproti roku 1990,
• Pevné částice: závisí na lokálních a regionálních podmínkách, cílem je snížení o 55–99 %
• Hluk: 55-65 dB během dne a 45 dB v noci a uvnitř budov a
• Využití půdy: ve srovnání s úrovní v roce 1990 by se mělo směřovat ke snížení podílu půdy využívané dopravou.

Jak je patrné z těchto kritérií, čtyři z nich jsou věnované pouze emisím z dopravy. Ty představují jeden z největších environmentálních problémů dopravy, a to jak na lokální, tak i regionální a globální úrovni.