Washingtonský konsensus

Z Enviwiki
Přejít na: navigace, hledání

Vývoj řady, ne–li většiny národních států od konce 80. let byl, zejména od r. 1989, podstatně ovlivňován tzv. Washingtonským konsensem (liberální „levice“ hovoří v té souvislosti o „bibli neoliberalismu“). Tento dokument vznikl jako dohoda mezi MMF, Světovou bankou a Ministerstvem financí Spojených států. Jeho obsahem bylo: požadavek monetární stability a opatrnosti; připouštění rozpočtových deficitů jen v takové výši, aby nebylo nutné je dofinancovávat předepisováním nových daní; zavedení priorit ve veřejných výdajích převáděním zdrojů z politicky sensitivních oblastí jako jsou sociální výdaje do zanedbaných (opomíjených) oblastí s vysokou ekonomickou návratností jako je hmotná a nehmotná infrastruktura; daňová reforma, jež rozšiřuje daňovou základnu a omezuje marginální daňové sazby s cílem podpořit podněty.[1] Základním smyslem konsensu bylo definovat obecné zásady politiky, jež se měla nadále uplatňovat zejména vůči rozvojovým zemím.

Pro uplatňování této politiky měl rozhodující význam vliv, který v MMF měly – a mají – nejbohatší průmyslové země, hlavně obchodní a finanční zájmy v těchto zemích, tedy podnikatelská sféra včetně NNS. Klíčovou roli sehrály také finanční zájmy Spojených států jako jediné globální supervelmoci. Negativní důsledky globalizace dosud postihly celkem asi 100 zemí. V důsledku uplatňování Washingtonského konsensu došlo v devadesátých letech k řadě ekonomických krizí právě v rozvojových resp. rozvíjejících se zemích.[2]

Především po rozpadu bipolárního světa se mohl vliv těchto mezivládních mezinárodních organizací (IGO) uplatnit v nejširším měřítku a v plné síle. Zahrnul nejen bývalé koloniální či rozvojové země, ale i posttotalitní státy a země, které chtěly pouze získat pozitivní stanovisko těchto organizací pro svůj přístup na mezinárodní kapitálové trhy. Mezivládní organizace globálního významu se tak přiřadily k dominantním hráčům světové ekonomiky.

V rozvojovém světě tyto organizace poskytují většinu úvěrů (Stiglitz, 2003). Jejich zajištění podmiňují vládám tzv. programy strukturálního přizpůsobení v intencích výše popsané mantry washingtonského konsensu. V zásadě to znamenalo zavedení tvrdých tržních mechanismů do zemí, které na to nebyly ani kulturně, ani institucionálně připraveny. Chyběly nebo byly nedokonalé finanční instituce, daňový systém, právní systém zejména zajištění soukromého vlastnictví, výkonné soudnictví. Ve svých důsledcích to vedlo k dočasnému rozvratu ekonomik těchto zemí, k sociálním nepokojům.

Jakým směrem se bude ubírat další vývoj, je nesnadné odhadnout. Ze současných tendencí jsou tři nejdůležitější: předně, že národní státy se učí odolávat nástrahám globalizace individuálně. Vedle toho vytvářejí pevnější zájmová (síťová) a regionální zájmová uskupení. Třetí tendence, zatím nejméně výrazná, je spíše teoretické než praktické hledání nového globálního konsensu regulace či řízení světového politického systému.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Lee in: Michie, J. (ed.) The Handbook of globalisation, Cheltenham: Edward Edgar.
  2. Stiglitz, J. E. (2003). Jiná cesta k trhu. Praha: Prostor

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]