Hospodaření domorodců a sezónnost

V podmínkách australské pouště chudé na potravní zdroje se u Pintupů a Gugadjů vyvinul nomádský způsob života umožňující dlouhodobé udržení populací jedlých hlíz, které tvoří jeden z mála energeticky vydatných zdrojů rostlinného původu v této oblasti. Ve stejném prostředí se také asi nejvíce projevuje faktor sezónnosti. Skladby jídelníčku se u Pintupů a Gugadjů zásadně mění v průběhu celého roku, přičemž v zimních měsících výrazně převládá rostlinná složka a v období sucha naopak složka živočišná. Nomádský život Chalchů v mongolských stepích je rovněž výrazně ovlivněn sezónností klimatických podmínek. Svá kočoviště si vybírají na základě ročního období, dostupnosti vodního zdroje a skladby vegetace pro pastvu stád. Oproti tomu vykazují pralesní podmínky jen malé klimatické výkyvy, teplota i vlhkost zde oscilují minimálně.

Vedle biorytmů můžeme u uvedených etnik vypozorovat také sociorytmy, tedy sezónnost v některých činnostech a uspořádání společnosti. U kočujících etnik spolu biorytmy a sociorytmy často souvisí. Příkladem může být známé shromažďování roztroušených skupin v případě dostatku potravy na jednom místě doprovázené společnými náboženskými či společenskými rituály a slavnostmi. Souvislost biorytmů a sociorytmů se v tomto případě jeví zcela logická, i když existují i případy, kdy se malé skupiny shromažďují v situaci, kdy je nedostatek potravy . Sociorytmy však můžeme najít i v prostředí, které výraznou sezónnost nevykazuje. Typická je v tomto případě oblast deštných lesů mezi obratníky, kde je konstantní fotoperioda. Rozdíly mezi obdobím dešťů a obdobím sucha jsou minimální a pěstované plodiny mohou být sklízeny víceméně v průběhu celého roku. Přestože biorytmy neovlivňují výrazně život pralesních etnik, setkáváme se zde se sezónností, jejímž zdrojem je zřejmě společnost sama.

Například u dajaků Benuaq, kteří v podmínkách deštného lesa praktikují posuvné zemědělství a na suchých polích pěstují rýži, maniok, zeleninu a další plodiny, probíhá zemědělský rok od září do května. V letních měsících se Benuaqové věnují různým rituálům z nichž nejoblíbenější jsou ozdravné a děkovné rituály a honosné druhé pohřby. Přestože by mohli pokračovat v zemědělské práci, rychle založit nové pole nebo osázet stávající, využívají hojnost sklizně a volný čas pro důležité sociální aktivity. Během rituálů je utužována vzájemná spolupráce, setkávají se vzdálení členové rodiny, vznikají nové aliance, dochází k vyjednávání sociálních statusů a rolí. Na to vše není v průběhu zemědělského roku příliš času. Je-li práce na polích, mnozí obyvatelé vesnic se vzdalují na svá pole, kde často stráví i několik dní v dočasných obydlích, než se do vesnice opět vrátí.

Zdá se, že střídání období každodenních aktivit a doby uvolnění je důležité pro udržení psycho-sociální pohody. Sociorytmy nemusí probíhat jen v ročních intervalech. Jak ukazuje příklad Tsembagů, rituální cyklus zde může trvat i několik let. Podobně jako nastává u dajaků Benuaq období rituálů v době hojnosti po sklizni, nastává u Tsembagů období kaiko (festival prasat a konec příměří) v době nahromadění dostatečného množství prasat, potřebného k uskutečnění rituálů. Podíváme-li se na situaci z druhé strany, můžeme také říci, že kaiko nastává v době, kdy prasata začnou potravně konkurovat lidem a další nárůst jejich populace je vzhledem ke zdrojům neudržitelný. Období klidu a agrese či válčení, někdy vysvětlované nárůstem populace, můžeme nalézt také u Yanomamö. I oni žijí v deštném pralese, kde není významnější klimatický rozdíl mezi ročními obdobími, a jejich „zahrady“ poskytující hlavní zdroj obživy mohou být v podstatě využívány a zakládány kdykoliv.