Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Prostředky environmentální výchovy a podmínky vyučování/Třídní (školní) chovy

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Historie chovatelství

Chovatelství má na našich školách tradici již od dob Rakouska-Uherska. Tehdy ovšem byla chována hospodářská zvířata za účelem ekonomického zisku, resp. zdroje potravy pro učitele, zaměstnance školy i chudé žáky z vlastních zdrojů. Školní kuchyně zpracovávaly drůbež a králíky ze školních chovů a brambory, zeleninu, ovoce ze školních zahrad. Zestátnění zemědělství a hospodářský rozvoj na počátku šedesátých let dvacátého století umožnil školním jídelnám nezávislost na vlastních zdrojích. A nastalo hromadné rušení chovů i záhonů (Řehák, 1967).

Proti tomuto procesu se ozval např. oborový didaktik B. Řehák, který si uvědomoval blížící se nebezpečí odcizení přírodě. V druhé polovině šedesátých let vyzýval učitele biologie, aby nepřerušovali tradici a udržovali alespoň ukázkové chovy drobného hospodářského zvířectva a ukázkové záhony nejdůležitějších českých plodin a léčivých bylin. Nepodařilo se. B. Řehák apeloval, že na každou školu patří ukázkový chov králíků, drůbeže a bource morušového a včelařský kroužek s nejméně dvěma úly (Řehák, 1967: str. 265).

Ukázkové školní chovy by byly zárukou nejen toho, že si žáci a studenti budou uvědomovat a prožívat vazbu člověka na přírodu a že se v budoucnosti budou schopni tzv. „uživit“, ale že budou např. zvířata udržovat v čistotě, že je budou usmrcovat humánně apod. Právě humánní přístup k hospodářským zvířatům naší civilizaci chybí – zvířata jsou chována v nevyhovujících stísněných podmínkách a před smrtí často trpí stresem (Singer, 2001). Ch. Patterson emotivně porovnává utrpení zvířat s utrpením Židů při holocaustu v knize Věčná Treblinka (Patterson, 2003).

Obnova domácích chovů je z hlediska zátěže životního prostředí prospěšná – není potřeba investovat do dopravy, do opravy silnic, trhu a marketingu, nespalují se ropné produkty, není třeba investovat energii do zmrazení masa, čili má nejmenší ekologickou stopu.

Pozitiva, negativa, rizika a doporučení

Odcizení od přírody, změna životního stylu, vyšší nároky ve škole, nedostatek pohybu v přírodě a také nedostatek práce na čerstvém vzduchu, to vše je zdrojem stresu, který (především městské) děti zažívají (Sak, 2000). Výzkumy ukazují, že tento stres je možné odbourávat prostřednictvím kontaktu se zvířaty, resp. přírodou, a opakovaně prokázaly, že kontakt s živým tvorem zvyšuje dětem sebevědomí, napomáhá řešit sociální i školní obtíže. Lidem, kteří se mazlili s domácími zvířaty, stoupaly hladiny endorfinů a dalších látek ovlivňujících pocit spokojenosti, pohody a štěstí. Hyperstudie těchto výzkumů Zvířata a naše mentální zdraví vyšla nedávno i v češtině (Odendaal, 2007) jako studijní materiál pro nově otevřený předmět Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty pro rozvoj osobnosti na České zemědělské univerzitě (Svobodová, aj., 2008).

Výzkumy tohoto typu a intuitivní poznatky z praxe („ono to funguje“) iniciovaly nový trend na pomezí psychologie, medicíny, biologie (chovatelství) a pedagogiky – trend zooasistencí, zooterapií a zoorehabilitací[1]. Canisterapie – využití kontaktu se psem. Psovodi vodí speciálně vybrané a vycvičené psy mezi postižené děti, do nemocnic i do škol k zdravým dětem. Někteří psi volně pobíhají, olizují, vrtí ocasem a všelijak jinak dávají najevo přízeň a rozveselují mysl, jiní vyskočí ke klientovi do postele a trpělivě mu zahřívají bolavé místo a působí pozitivně na svalový tonus (Chvátalová, 2003, Galajdová, 1999). Již existují kasuistiky využití canisasistence ve speciální pedagogice – např. 15 let zkušeností s využíváním psů v logopedické klinické praxi (Bajtlerová, 2008). Hipoterapie – kontakt s koněm, je prokazatelně velmi efektivním způsobem rehabilitace dětí po dětské mozkové obrně a děti jinak motoricky postižené (Dvořáková, Janura, 2008). Pozitivně působí i menší a méně náročná zvířátka. Přítomnost akvária s rybkami v čekárně zklidňuje pacienty, zvyšuje jejich ochotu spolupracovat s lékařem a snižuje jejich vnímání bolesti (Katcher, Segal, Beck, 1983). V českých školách byl zaznamenán trend, který by se mohl nazvat „návrat k chovatelství“.

V této oblasti se otevírá významné výzkumné pole. V pregraduálních i postgraduálních kurzech je vhodné informovat o pozitivních účincích dítě – živý tvor. Bohužel celá řada, možná dokonce většina, českých odborníků si dosud tento potenciál neuvědomuje, resp. vztah dítě – živý tvor vykládá diskutabilním způsobem. Například M. Kučera (2005) vidí vztah dítě – živý tvor pouze jako kompenzaci dosud neukojeného sexuálního libida (Kučera, 2005: str. 192). M. Vágnerová (2000) se vztahem dítě – živý tvor (především pes) zabývá velmi okrajově. Uvádí alespoň základní pozitiva tohoto vztahu: stimulace učení, pečovatelského chování, rozvoj sociálních kontaktů (zvíře buď jako náhradník vrstevníků, nebo prostředek, jak vrstevníky zaujmout), zdroj citové jistoty a bezpečí (Vágnerová, 2000: str. 200). J. Šípek (2000) se věnuje tzv. projektivním metodám a imaginacím, z nichž některé staví na přírodních motivech, např. motivu stromu a jeho zasazení do krajiny, který ovšem nepoužívá jako metodu „léčba přírodou“, ale jako nástroj sebepoznání (Šípek, 2000: str. 90).

Zvíře je v současnosti nahlíženo novým způsobem – ne jako tvor užitkový, ale jako partner – společník. To pro rozvoj environmentální senzitivity přináší jak pozitiva, tak negativa.

Pozitivum v tom, že je k živým tvorům přistupováno s úctou a respektem, že se přemýšlí o jejich potřebách (= welfare) a individuálních zvláštnostech.

Welfare je označení pro kvalita života či pohodu zvířat. V literatuře najdeme řadu definic – některé dávají důraz na biologický stav zvířat (zdraví, plodnost apod.), zatímco jiné zdůrazňují subjektivní pocity zvířat (strádání, příjemné pocity, apod.). Aktivní působení ve smyslu welfare zvířat začalo v šedesátých letech zejména ve Velké Británii až na úrovni parlamentu a vlády a r. 1965 tzv. Brambellova komise shrnula poprvé základní požadavky kvality života zvířat do pěti zásad známých jako „pět svobod“: osvobození od žízně, hladu a podvýživy, od nepohodlí (vhodné ustájení), od bolesti, zranění a nemoci (veterinární prevencí a péčí), svoboda vykazovat prvky normálního chování (dostatkem prostoru, kontakt s ostatními zvířaty), osvobození od strachu a úzkosti.

Naše civilizace se v současnosti navrací k myšlení a chování přírodních národů, které často navazovaly vztahy nejen humánní (člověk-člověk), ale také humánně – animální (člověk-zvíře). Indiáni například chápali „bratrství“ nejen jako pokrevní svazek, ale také jako svazek totemický (příslušnost k určitému totemu). Pokud se střetli bratři a totemoví bratři ve sporu, totemová příslušnost měla přednost před pokrevenstvím, a to i když osobu se stejným totemem viděla dotyčná osoba ve sporu poprvé v životě. Totemická univerzalizace boří nejenom rodové či kmenové hranice, ale boří také hranice lidství, ve smyslu nikoli sociologickém, ale biologickém, protože totemická jména (a práva) nenáleží jenom lidem, ale také některým zvířatům. Tak je tomu např. u australských kmenů z Yorského poloostrova, kteří označují psy jako bratry či syny, nebo u indiánů Iowatů a Winnebagů a jejich psů a koní (Lévi-Strauss, 1996). Podobný „nový“ přístup ke zvířatům, přístup bořící hranice mezi člověkem a zvířetem, praktikoval ochránce aljašských medvědů a dokumentarista T. Treadwell (Herzog, 2005), jehož příběh se stal příběhem kultovním a mnoho dalších hrdinů (např. Nikolaj Vitalijenko, Christopher McCandless nebo románový hrdina Nikolaje Baturina). Lze říci, že z opačné (vědecké) strany boří hranice mezi člověkem a mimolidskými bytostmi sociobiologie (Morris, 1967).

Dopad tohoto inovativního přístupu může být jak pozitivní (zvyšování environmentální senzitivity, odklon od altruistického postoje), tak negativní (neporozumění přirozeným zákonům přírody a jejich popírání – časté je např. popírání potravního řetězce a smrti, které ve své podstatě prohlubuje proces odcizování přírodě a zvyšuje ekologickou stopu).

Poznámky

  1. Autorka si je vědoma problematiky slova “rehabilitace” a “terapie” v tomto nově vznikajícím oboru. Protože dosud nebyl přijat jeho všemi respektovaný ekvivalent, je v předkládané disertační práci použit tento diskutabilní pojem.