Otevřít hlavní menu

Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Prostředky environmentální výchovy a podmínky vyučování/Pozitivní psychosociální klima třídy

Koncem devadesátých let vznikl projekt Škola podporující zdraví (Havlínová, Vildová, 1999)[1], který apeluje na pedagogy, aby umožnili žákům o přestávkách relaxovat pohybem (proběhnout se) nebo dodržovat pitný režim (pít i při vyučování). Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání (Kopřiva aj., 2008)[2] upozorňuje, že prostředí a podmínky vyučování významně ovlivňují vzdělávací proces a že strach, stres snížená hladina cukrů či vody může významně narušovat neurologické spoje v mozku (např. paměťové stopy) a devalvovat učení. S tím korespondují fyziologické výzkumy mozku (např. Koukolík, 2000)[3].

V environmentální výchově jde nejen o znalosti, ale především o osobnostní rozvoj, a o to, oslovit výchovným úsilím všechny žáky, nejen ty, kteří o problematiku ochrany přírody životního prostředí jeví přirozený zájem. Více než v jiných předmětech a tématech v ní tedy záleží na tom, aby bylo v čase věnovaném environmentální výchově budováno a žáky vnímáno pozitivní sociální klima třídy (školy). Proto do environmentální výchovy patří vtipy, legrace, smích a zábava. A nepatří do ní zkoušení, tresty, neúspěch, nuda.

Žáci by neměli být jen pasivními posluchači, ale především aktéry – proto by měl být již od prvního ročníku v environmentální výchově vytvářen prostor pro otázky i odpovědi dětí, pro vypravování zážitků a zkušeností z přírody a jejího zkoumání a pro diskusi.

Zvláště v prvních ročnících by měly být tvořivě využívány prvky dramatické výchovy – do témat by se měly zapojovat loutky, učitel by měl používat kostýmy pro ztvárnění různých rolí. Autorka disertační práce odzkoušela sérii lekcí environmentální výchovy Učíme se s Katkou. Katka byla loutka velikosti čtyřletého dítěte, která byla nejprve „nahá“ – děti panence během lekcí (za odměnu) namalovaly obličej, přišívaly jí vlásky, oblékaly ji. Některé z těchto lekcí již byly publikovány (např. Jančaříková, 2007[4][5], Jančaříková, Simon, 2007[6]). Příjemnou atmosféru navozuje také týmová práce, resp. práce ve skupinách, která je ovšem v současné době považována za důležitou pro všechny předměty, nejen pro environmentální výchovu (Kasíková, 1997)[7]. Specifikem environmentální výchovy v oblasti kooperativního učení je nácvik spolupráce při fyzické práci ve venkovním prostředí (zahrada, brigáda v lese apod.).

Jedním ze základních pravidel environmentální výchovy prosazovaným řadou odborníků (Kopřiva, aj. 2008[2], Nováčková, 2003[8]) je nehrát soutěživé hry, ale upřednostnit hry kooperativní. Protože ať již ve hrách, sportu či jiných činnostech je soutěživost vždy hodnota elitářská a rozdělující (Naess, 1994: str. 256)[9]. Příkladem kooperativní nesoutěživé motivace je aktivita Času je málo a voda stoupá (Jančaříková, 2008)[10]. Žáci získávají jouly (energetické body), díky kterým mohou zachraňovat zvířata z ostrovu přechodně vytvořeného na místě budoucí přehrady – čím větší a nebezpečnější zvíře, tím více bodů je potřeba k jeho záchraně. Slabší žáci mohou zachraňovat menší a mírné zvíře za méně joulů, jouly se mohou spontánně shlukovat – jedno zvíře může být zachráněno více žáky atd. V závěru vyhrává celý kolektiv – zachráněna byla všechna zvířata (Jančaříková, 2008)[10].

Srovnávání není deprimující jen pro děti hendikepované, mladší a slabší, ale také pro děti nadané a vynikající – jim totiž ubližuje také – neurotizuje je, manipuluje je do vzorců chování, které je vydělují z kolektivu, otevírají prostor šikaně atd. (Gilliganová, 2001)[11]. Literárně tuto problematiku zpracovala černošská spisovatelka T. Morrisonová (1995)[12].

Pokud se žáci v čase věnovaném environmentální výchově nebudou cítit dobře, nepodaří se rozvinout jejich vnitřní (Kopřiva, 2008)[2]. Bez zvnitřnělé motivace nelze očekávat budoucí proenvironmetnální chování.

LiteraturaEditovat

  1. HAVLÍNOVÁ, M., VILDOVÁ, Z. Co to je, když se řekne: Škola podporující zdraví. 1. vyd. Praha: SZÚ, 1999. 33 s. ISBN 80-7071-136-1.
  2. 2,0 2,1 2,2 KOPŘIVA, P. aj. Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž : Spirála, 2008. 287s. Pozn.: ISBN 978-80-904030-0-0.
  3. KOUKOLÍK, F. Lidský mozek. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 359s. ISBN 80-7178-379-X.
  4. JANČAŘÍKOVÁ, K. Babička sází štěp. Učíme se v zahradě (ed. Burešová, K.). Chaloupky, o.p.s., 2007 str. 91- 94.
  5. JANČAŘÍKOVÁ, K. Dozrávání rajčat : kouzelný svět fytohormonů. Učíme se v zahradě (ed. Burešová, K.). Chaloupky, o.p.s., 2007 str. 161-162.
  6. JANČAŘÍKOVÁ, K., Simon, O. Komáři, jak je neznáte. Učíme se v zahradě (ed. Burešová, K.). Chaloupky, o.p.s., 2007 str. 233-235.
  7. KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení, kooperativní škola. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 147 s. ISBN 80-7178-167-3.
  8. NOVÁČKOVÁ, J. Mýty ve vzdělávání. 2. vyd. Kroměříž: Kopřiva-Spirála, 2003. 44 s. ISBN 80-901873-5-8.
  9. NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320 s. ISBN80-88699-09-6.
  10. 10,0 10,1 JANČAŘÍKOVÁ, K. Motivace na školu v přírodě : Plánujete školu v přírodě? Zkuste kooperativní motivaci „Času je málo a voda stoupá“. Moderní vyučování. 2008, č. 6, s. 14-15. Dostupný z WWW: <http://www.modernivyucovani.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=138&Itemid=74>. ISSN 1211-6858.
  11. GILLIGANOVÁ, C. Jiným hlasem: O rozdílné psychologii mužů a žen. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 190 s. ISBN 80-7178-402-8.
  12. MORRISONOVÁ, T. Velmi modré oči. Praha: Hynek, 1995. 2. vyd. 221 s. ISBN 80-85906-05-8.