Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Milgramovy experimenty – modelový příklad výzkumného nástroje: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bez shrnutí editace
 
(Není zobrazeno 9 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
Psycholog Stanley Milgram (2005 a 2008) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. Milgramův experiment (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50 – 65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005).
Psycholog '''[[wikipedia:cs:Stanley Milgram|Stanley Milgram]]''' (2005<ref name="MILGRAM">MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.
</ref> a 2008<ref>MILGRAM, S.  The Perils of Obedience. [on-line]. 2008. [Cit. 12. 9. 2008]. Dostupné na http://www.age-of-the-sage.org/psychology/milgram_perils_authority_1974.html</ref>) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. [[wikipedia:cs:Milgramův experiment|Milgramův experiment]] (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50–65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005)<ref name="MILGRAM"></ref>.


Obrázek 1. Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. (Zdroj obrázku http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Milgram_Experiment_v2.png. [Citace 10. 1. 2006])
[[File:Milgram Experiment v2.png|150px]]


S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005). Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz kapitola 4.3.3.).
'''Obrázek 1.''' Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou.


Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.
S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005)<ref name="MILGRAM"/>. Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz viz Jančaříková, 2008)<ref> JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Environmentální výchova na prvním stupni ZŠ. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.</ref><ref> JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Přílohy disertační práce. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.</ref>.
 
Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.<ref>Toto téma doplňuje rozbor vybraných biblických příběhů Purim, pijme do němoty! (Jančaříková, 2006).</ref>


Na Milgramovy experimenty navázali další psychologové s podobnými experimenty. Všechny tyto výzkumy nasvědčují skutečnosti, že přibližně polovina lidstva se z nezralé představy, že odpovědnost leží (pouze) na tom, kdo vydal příkaz (heteronomního chování) nevymanila ani v dospělosti.
Na Milgramovy experimenty navázali další psychologové s podobnými experimenty. Všechny tyto výzkumy nasvědčují skutečnosti, že přibližně polovina lidstva se z nezralé představy, že odpovědnost leží (pouze) na tom, kdo vydal příkaz (heteronomního chování) nevymanila ani v dospělosti.


Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT (Defining Issues Test, Rest 1979). Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI (Moral Judgement Interwiev, Colby et al. 1987) a jeho modifikace, Gibbsův test SRM (Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992). V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT (Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995). Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001).
Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT <ref>[[wikipedia:en:Defining Issues Test|Defining Issues Test]], Rest 1979</ref>. Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI <ref>Moral Judgement Interwiev, Kohlberg, Lawrence (1958). "The Development of Modes of Thinking and Choices in Years 10 to 16". Ph. D. Dissertation, University of Chicago.</ref> a jeho modifikace, Gibbsův test SRM <ref>Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992</ref>. V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT <ref>Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995</ref>. Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001)<ref>SLOVÁČKOVÁ, B. Morální kompetence a morální postoje u studentů lékařské fakulty
Univerzity Karlovy v Hradci Králové. [on-line]. Psychiatrie 30. 4. 2001. [Cit. 30. 7. 2008]. Dostupné na http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH201/04.htm</ref>.
==Poznámky==
<references/>
[[Kategorie:Propojení morální a environmentální výchovy]]
[[Kategorie:Učebnice Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy]]
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}

Aktuální verze z 3. 5. 2016, 10:53

Psycholog Stanley Milgram (2005[1] a 2008[2]) zkoumal v 70. letech 20. století slepou poslušnost, která měla v období druhé světové války tak fatální následky. Výzkumným nástrojem se stal tzv. Milgramův experiment (obr. 1). Lidé ovládající elektrický zdroj netušili, že jde pouze o simulaci, a přesto 50–65 % (v Německu dokonce 85 %) pokusných osob (S) se řídilo příkazy experimentátora až do samotného konce: člověku za zástěnou poslalo smrtelnou dávku elektrického proudu (Milgram, 2005)[1].

Obrázek 1. Schéma znázorňující Milgramovy experimenty. E – experimentátor, S – účastník experimentu (např. student) a A – herec (z angl.: actor). Experimentátor (E) se vahou své autority snažil přimět obyčejné lidi – studenty (S), aby manipulovali přístrojem, o němž věřili, že dává nevinným lidem stále silnější elektrické šoky. „Oběti“ – ve skutečnosti herci (A) simulovaly za zástěnou bolest křikem a posléze i smrt ztichnutím. Účastník experimentu (S) se domnívá, že A je také účastník experimentu a že jejich role byly určeny náhodně. Většina S pokračovala v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou.

S. Milgram doložil, že výsledky (tj. zabít x nezabít) nejsou závislé na pohlaví, věku, vzdělání, víře, lokalitě ani kultivovanosti. Dále studoval osoby, které, i za cenu ztráty práce a výdělku, odmítly pokračovat v experimentu. Zjistil jedinou významnou závislost, závislost na výchově v dětství. Lidé, kteří se dokázali vzepřít, zažili v dětství a dospívání relativně přísnou, ale spravedlivou výchovu založenou na pravidlech určovaných dospělými, o nichž ale bylo možné diskutovat. Lidé z rodin příliš autoritativních, stejně jako lidé z rodin příliš liberálních se vzepřít nedokázali – pokračovali v experimentu až do „smrti“ člověka za zástěnou. Největší roli při formování charakteru hraje rodina (Milgram, 2005)[1]. Lze přepokládat, že na druhém místě by mohla být škola (tento předpoklad byl v práci výzkumně potvrzen viz viz Jančaříková, 2008)[3][4].

Proč se tak vysoké procento účastníků (S) z Milgramových experimentů včas nezastavilo? Zdá se, že úvaha „šéf mi poručil, musím poslechnout, zodpovědnost ponese on“ zrcadlí jakési hluboce zakořeněné schéma lidského chování. Problém: „Kdo nese odpovědnost za nemorální chování – ten, kdo rozkaz vydal, nebo ten, kdo ho vykonal?“ řešili lidé odpradávna. Najdeme ho např. v biblickém příběhu Danielových přátel a ohnivé pece – boží trest za vhození tří nevinných mládenců do ohně nedopadl na krále, který rozkaz vydal, ale na vojáky, kteří králův rozkaz vykonali.[5]

Na Milgramovy experimenty navázali další psychologové s podobnými experimenty. Všechny tyto výzkumy nasvědčují skutečnosti, že přibližně polovina lidstva se z nezralé představy, že odpovědnost leží (pouze) na tom, kdo vydal příkaz (heteronomního chování) nevymanila ani v dospělosti.

Dnes existuje celá řada unifikovaných testů morálních postojů. V zahraničí je vůbec nejčastěji užíván Restův DIT [6]. Méně se uplatňují testy: Kohlbergův MJI [7] a jeho modifikace, Gibbsův test SRM [8]. V evropských zemích je užíván zejména Lindův test MJT [9]. Je však nutno uvést, že ačkoli jsou tyto testy založeny na společném principu (předkládají morální dilema), zjišťují obvykle něco jiného. DIT měří pouze morální postoje, MJI smíšeně morální kompetenci a morální postoje, SRM převážně morální postoje a částečně morální kompetenci, MJT měří čistě morální kompetenci (Slováčková, 2001)[10].

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 1,0 1,1 1,2 MILGRAM, S. Obedience to Authority. new ed. UK: Pinter & Martin Ltd., 2005. ISBN 9780953096473.
  2. MILGRAM, S. The Perils of Obedience. [on-line]. 2008. [Cit. 12. 9. 2008]. Dostupné na http://www.age-of-the-sage.org/psychology/milgram_perils_authority_1974.html
  3. JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Environmentální výchova na prvním stupni ZŠ. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.
  4. JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Přílohy disertační práce. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. Dostupný z WWW: <http://cevv-uk-pedf.blog.cz/>.
  5. Toto téma doplňuje rozbor vybraných biblických příběhů Purim, pijme do němoty! (Jančaříková, 2006).
  6. Defining Issues Test, Rest 1979
  7. Moral Judgement Interwiev, Kohlberg, Lawrence (1958). "The Development of Modes of Thinking and Choices in Years 10 to 16". Ph. D. Dissertation, University of Chicago.
  8. Sociomoral Reflection Measure, Gibbs 1992
  9. Moral Judgement Test, Lind 1978, 1985, 1995
  10. SLOVÁČKOVÁ, B. Morální kompetence a morální postoje u studentů lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové. [on-line]. Psychiatrie 30. 4. 2001. [Cit. 30. 7. 2008]. Dostupné na http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH201/04.htm