Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Propojení morální a environmentální výchovy/Environmentální etika

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zatímco etika mezilidských vztahů měla čas rozvíjet se po dlouhá tisíciletí, morálka vztahu k přírodě jako sociálně sdílený postoj je teprve v počátcích. Počátky vědy, která si říká ekologická či environmentální etika, můžeme sledovat v rostoucí řadě vědeckých monografií nebo ve speciálním časopise Environmental Ethics. Ukazuje se, jak složité je vyjádření „mít rád přírodu“, protože definice zdánlivě jednoduchých pojmů jako je „příroda“, „vztah k přírodě“ apod. je složitá.

Ekologická etika (angl. ecological ethics), resp. environmentální etika (angl. environmental ethics) je definována například jako „gentlemanství k přírodě“ (Mahen, 1947)[1] nebo jako „soubor zásad a pravidel, která člověku naznačují, jak by se měl chovat ve svém obcování se vším mimolidským světem“ (Kohák, 2000)[2].

Někteří autoři mezi oběma pojmy nerozlišují, považují je za synonyma a jako synonyma je používají, jiní mezi nimi diferencují, například E. Kohák považuje pojem ekologická etika za vhodnější než etika environmentální, protože životní prostředí může být chápáno jako prostředí především neživé přírody (Kohák, 2000)[2]. Environmentální etika operuje s třemi hlavními postoji člověka k přírodě: antropocentrismem, biocentrismem a ekocentrismem. Antropocentrismus („člověk pán tvorstva“) je spojován s křesťanstvím a „dobýváním přírody“ (např. Lokvenc, 1960)[3]; je chápán (až na výjimky) negativně. Biocentrismus („soucit s každým živým tvorem“) je spojován s filosofií A. Schweitzera (Petrickij, 1990[4], Schweitzer, 1989[5]) a je přijímám pozitivně i s despektem. Ekocentrismus („snaha o zachování ekosystémové a druhové diverzity“) je považován za vrchol environmentální etiky, jeho zakladatelem je A. Leopold (1999)[6]. Na základě zvnitřnělých postojů vznikají mezi odborníky disproporce a nesourodost. Modelovým příkladem je případ ledního medvídka Knuta, který se narodil v Berlínské ZOO v březnu 2007 a o kterého matka krátce po porodu přestala pečovat. Část odborné veřejnosti (ekocentrici) zastávala názor, aby člověk nezasahoval do přirozeného běhu věcí (= medvídek by zemřel), protože mládě vychované člověk nikdy nebude dostatečně socializováno, nebude se pravděpodobně moci rozmnožovat, může se stát nebezpečným pro ošetřovatele apod. Druhá skupina odborné veřejnosti (biocentrici) litovali osiřelé mládě a byli ochotni mu pomoci navzdory všem překážkám. Veřejnost označila ekocentriky za „ekofašisty“. Medvídek Knut byl vypiplán a stal se miláčkem návštěvníků berlínské ZOO (série článků v MF Dnes březen 2007).[7]

Literatura a poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. MAHEN J. Rybářská knížka. 1. vyd. Praha : Družstevní práce, 1947. ISBN neuvedeno.
  2. 2,0 2,1 KOHÁK, E. Zelená svatozář : kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, 204 s. ISBN: 80-85850-86-9.
  3. LOKVENC, T. Krkonošské hřebeny : Jak člověk dobýval přírodu. 1. vyd. Hradec Králové : nakl. neuveden, 1960. 167s. ISBN neuvedeno.
  4. PETRICKIJ, W. Světlo v pralese: život a dílo Alberta Schweitzera. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990. 271s. ISBN neuvedeno.
  5. SCHWEITZER, A. Zastánce kritického myšlení a úcty k životu. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1989. 308s. Pozn.: Filosofování slavného lékaře, teologa a hudebníka . ISBN neuvedeno.
  6. LEOPOLD, A. Obrázky z chatrče. 1. vyd. Prešov : Tulčík, Abies. 1999. 269 s. ISBN: 80-88699-13-4.
  7. Náhlá smrt ošetřovatele Thomas Dörfleina v záři 2008 nesouvisela s péčí o medvěda.