Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Formování české environmentální výchovy

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Česká environmentální výchova nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ – má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost (Činčera, 2007). Její vlastní vývoj, a především významné společenské změny, ke kterým v posledních desetiletích u nás i ve světě došlo, podpořily proces směřující od hnutí nebo dobré školy k etablování nového vědeckého oboru – k etablování oboru environmentální výchova.

Osobnosti české environmentální výchovy před rokem 1990

Environmentální výchově, jak ji chápeme dnes, předcházela výchova ve vztahu člověk-příroda, která vycházela z myšlenek a díla J. Á. Komenského a transformovala se do myšlenky „přirozené výchovy ve shodě s přírodou“ (v 19. století většinou učitelů pozitivně přijímané). Po roce 1869, kdy byla uzákoněna povinná školní osmiletá docházka, došlo především k masivnímu budování školních zahrad, kterým byl ve školních předpisech připisován mimořádný význam (Morkes, 2005).

Environmentální výchova má v České republice hluboké kořeny. Do škol donedávna pronikala z mimoškolních činností. V 60. – 70. letech 20. století vznikla výchova k ochraně přírody v návaznosti na skautskou (Svojsík, 1921) a foglarovskou (Foglar, 1938) tradici. Krátce před tím (v roce 1957) byl založen časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, skrze jehož stránky vzdělával a vychovával mládež v celé republice redaktor a tvůrce myšlenky ekopedagogických ploch Jan Čeřovský, zaměstnaný ve státní ochraně přírody. V Prachaticích založil významnou “školu” učitel, publicista a zakladatel Centra ekologické výchovy Dřípatka a první školní přírodní rezervace Aleš Záveský. Jeho žákyní je Helena Klimešová, současná vedoucí Dřípatky (Fiedlerová, Kovačiková, 2006). Na Vysočině působila původně učitelka a pozdější zakladatelka ekocentra Chaloupky Květoslava Burešová, která poslední měsíce života věnovala problematice školních zahrad. V západních Čechách působil dobrovolný strážce CHKO Šumava inspektor státní ochrany přírody Bohuslav Nauš, který se zasadil o vybudování mnohých naučných stezek, o záchranu druhů (Hrabák, 2006). V severních Čechách působila skautská (později pionýrská) vedoucí, spoluzakladatelka Hnutí Brontosaurus, Eva Nováková, která v Hradci Králové založila Přírodovědný klub mládeže (Nováková, 1996). V Praze od roku 1969 působí krajinný ekolog a botanik Václav Petříček, spoluzakladatel Hnutí Brontosaurus. Environmentální výchově se věnoval mimo své zaměstnání (Petříček, 1999). V Praze v té době již působila také defektoložka, pracovnice školní inspekce a pozdější zakladatelka Toulcova dvora, nestorka ekologické výchovy Emilie Strejčková. V 70. letech 20. století do publicistiky vstupuje obětavý ekolog, ochranář a skaut Ivan Makásek, který (v roce 1974) založil v rámci první organizace pro ochranu přírody a krajiny TIS ochranářský časopis TARAXACUM a (po rozpuštění TISU) navázal časopisem NIKA. Čestný člen redakční rady Josef Vavroušek nazval NIKU „vlajkovou lodí ekologie“. Ivan Makásek spolupracoval i s ilegálním Ekologickým bulletinem Ivana Dejmala, s Ekologickou sekcí při Biologické společnosti ČSAV a s Greenpeace. Na Ostravsku se environmentální výchově věnovala středoškolská profesorka a členka TISu Eva Olšanská, která se zasloužila mimo jiné o ochranu velkých kočkovitých šelem a která redigovala rubriku Pod snítkou tisu v časopisu Tramp. Jejím žákem je Aleš Máchal. Mimo přípravu budoucích učitelů se pracovnice pražské pedagogické fakulty a doživotní čestná členka katedry biologie a ekologické výchovy Eva Lišková věnovala v 80. letech také práci s talentovanou mládeží (biologická olympiáda). V 80. letech 20. století zakládají novinář Josef Velek, ilustrátor Vladimír Jiránek, Václav Petříček, Eliška Nováková a další Hnutí Brontosaurus. Toto hnutí se soustředilo kolem zříceniny hradu Zvířetice ležícího jihozápadně od Bakova nad Jizerou. Zde se konaly první víkendové a prázdninové akce směřující k ochraně přírody založené na principech zážitkové pedagogiky. Tradice zvířetické školy trvá dodnes (Pigula, 1999).

V odborné rovině tvořili vědecké zázemí členové Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a pracovníci někdejšího Českého ekologického ústavu (dnes CENIA) – především Emil Hadač, Bedřich Moldan, Václav Mezřický, Pavel Trpák, Věroslav Samek, Jaroslav Stoklasa, později také Zdeněk Stáhlík, Hana Rambousková, Igor Míchal, Rudolf Kolářský, Eva Kružíková, Josef Vavroušek. Od jara 1989 i Vladimír Ira, Hana Librová, Vladimír Ondruš, Jan Těšitel a Bohumil Ticháček (Stoklasa, 2004).

V Českém ekologickém ústavu pracovala v této době i výše zmíněná Emilie Strejčková a její mladší kolegyně Alena Reitschmiedová. Dále také environmentalista Bedřich Moldan a významný teoretik Josef Vavroušek. Oba se zabývali především tématem udržitelného rozvoje a později také ekologickou politikou. Blízkou spolupracovnicí Josefa Vavrouška a kontaktní osobou pro spolupráci se zahraničím byla překladatelka Šimona Bouzková (nyní provdaná Němcová). V Ústředním domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka začal vést ekologickou sekci Jiří Kulich, pozdější ředitel Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER. Ekologickou sekci převzal ve druhé polovině osmdesátých let ekolog a geobotanik Tomáš Herben. Jeho žáky byli např. Ondřej Simon, David Štorch, Neela Heyrovská, Radek Svítil, Libor Vilímovský, Alice Bílá (roz. Fonová) a Kateřina Jančaříková (roz. Macurová) – pozdější zakladatelé Recyklační skupiny. Tehdejší politická situace neumožňovala zakládání zájmových skupin a „shlukování osob“ bylo trestné. Proto řada environmentálních aktivit pracovala pod oficiální hlavičkou Socialistického svazu mládeže (např. Hnutí Brontosaurus, pražská Recyklační skupina, Ekostan na plzeňské Portě) a v rámci Pionýrské organizace SSM.

Organizace zabývající se environmentální výchovou v ČR

V roce 1968 byl Otakarem Leiským ze Sboru ochrany přírody při Národním muzeu založen TIS, první československá organizace, jejímž primárním cílem byla ochrana přírody a výchova k ochraně přírody. TIS navázal na myšlenky českého skautingu (junáctví). Činnost TISu ukončila normalizace. Více v diplomové práci D. Zajoncové (2003). V roce 1974 iniciovali pracovníci Ústavu krajinné ekologie ČSAV ve spolupráci s novinářem Josefem Velkem v časopise Mladý svět kampaň na ochranu životního prostředí. Ta měla původně trvat jeden rok, ale nakonec nebyla nikdy ukončena a přerostla v hnutí – Hnutí Brontosaurus. Hnutí Brontosaurus bylo do roku 1990 součástí Socialistického svazu mládeže. Nyní působí jako samostatná organizace (více viz Hnutí Brontosaurus, webové stránky, 2007). Největší naší nevládní organizací sdružující zájemce o ochranu přírody je Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Jeho prvním předsedou se v roce 1979 stal vysokoškolský pedagog František Hron. V roce 1981 začal ČSOP vydávat časopis Naší přírodou (více viz Český svaz ochránců přírody, webové stránky, 2007).

V roce 1990 do života organizací zabývajících se ekologickou, resp. environmentální výchovou přestala zasahovat restriktivní opatření komunistické vlády, což umožnilo jejich osamostatnění (od SSM) a rozkvět. Rozsah předkládané disertační práce neumožňuje všechna střediska vyjmenovávat. Většina z nich je zapojena do Sdružení středisek environmentální výchovy PAVUČINA[1], které bylo založeno začátkem roku 1996 (více viz Sdružení středisek ekologické výchovy – Pavučina, webové stránky, 2007).

Historie environmentální výchovy na školách

Do školní výuky se ekologická výchova (oficiálně) dostala v roce 1990 úpravou osnov přírodovědných předmětů a tehdejšího předmětu občanská výchova, a to v návaznosti na zkušenosti se zaváděním environmentální výchovy z konce 80. let, díky úsilí Danuše Kvasničkové. Její výukové programy pro základní, střední a střední odborné školy a učiliště se staly mezinárodně známé a D. Kvasničková za ně získala cenu UNESCO Global 2000 (Smolíková, 2007). Na ekologickou výchovu bylo již od počátku devadesátých let pamatováno i při vysokoškolské přípravě budoucích učitelů. Na pražské pedagogické fakultě se touto problematikou v odborné přírodovědné rovině zabývala Eva Lišková. Ekologickou výchovu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích už od počátku devadesátých let formovala Naďa Johanisová, která ji v roce 2008 (před odchodem na Masarykovu Univerzitu v Brně) předala Věře Soukupové. Na Pedagogické fakultě Masarykovy University v Brně se environmentální výchova koncentruje kolem Hany Horké. V novém tisíciletí začal na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci působit Jan Činčera. Významnou osobností, která do naší environmentální výchovy v 90. letech 20. století vstoupila, je filosof profesor Erazim Kohák, který myšlenky ekologické etiky šíří na několika vysokoškolských pracovištích.

Na prvním stupni se začala rozmáhat EVVO (Environmentální výchova, vzdělávání a osvěta) od počátku 90. let především díky systematickému proškolování učitelů, kterému se věnují střediska ekologické výchovy (SEV). V současné době jsou v souvislosti s kurikulární reformou na školách jmenováni a proškolováni koordinátoři environmentální výchovy.

V roce 2000 byla založena Metodika a realizace komplexní ekologické výchovy (M.R.K.E.V.) určená základním školám a následně Mrkvička pro školy mateřské. V současné době se rozšiřuje síť škol, které se k těmto metodikám hlásí, spolupracují se Středisky environmentální výchovy získávají materiální i metodickou podporu.

Od září 2007 je (minimálně v 1. a 6. třídách) na všech základních školách a víceletých gymnáziích povinné zařazení průřezového tématu environmentální výchova do Školských vzdělávacích programů.

Legislativa

V usnesením vlády č. 232 ze dne 1. dubna 1992 byla schválena "Strategie státní podpory ekologické výchovy v České republice na 90. léta". V roce 1998 uzavřelo ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy uzavřelo s ministerstvem životního prostředí dohodu o spolupráci v oblasti environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (zákonem č. 123 sb. § 13). V roce 2001 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1048/2000 O státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice a Akčního plánu Státní program ČR na léta 2001-2003. S platností od 1. 1. 2005 byla environmentální výchova zařazena do Rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání jako jedno ze šesti průřezových témat.

Environmentální výchova byla pochopitelně v úzkém propojení se vznikem a existencí ministerstva životního prostředí, jemuž předcházel Federální výbor pro životní prostředí (FVŽP), který existoval od r. 1990 do rozpadu federace. Prvním ministerským předsedou FVŽP byl Josef Vavroušek (Občanské hnutí), který tragicky zahynul r. 1995. Další ministři byli 1990 – 1991 ministr Bedřich Moldan (Občanské fórum), 1991 – 1992 ministr Ivan Dejmal (bezpartijní), 1992 – 1996 ministr František Benda (ODS, původně Křesťansko-demokratická strana), 1996 – 1998 ministr Jiří Skalický (ODA), únor – červen 1998 (Tošovského vláda) Martin Bursík, (bezpartijní), 1998 – 2002 ministr Miloš Kužvart (ČSSD), 2002 – 2006 ministr Libor Ambrozek (KDU-ČSL), 2006 – 2007 ministr Petr Kalaš (bezpartijní), od 2007 dosud ministr Martin Bursík (SZ) (více viz Ministerstvo životního prostředí ČR, webové stránky, 2008).

Od hnutí k oboru – od praktiků k odborníkům

Na přelomu tisíciletí se zásadně mění charakter naší environmentální výchovy a z hnutí, respektive ze školy environmentální výchovy vzniká nový pedagogický obor, který již nemá jen své „průkopníky“ a „praktiky – zakladatele“ závislé na odbornících jiných oborů (především z řad ekologů, ochránců přírody, prognostiků, klimatologů, právníků aj.), ale který má i první odborníky zaměřené přímo na environmentální výchovu, první výzkumy a první výzkumné zprávy (podrobněji níže v textu).

Tento trend provází také změna posunu od důrazu na kvantitu k důrazu na kvalitu. Skončila etapa masivního rozšiřování sítě Středisek environmentální výchovy a začala etapa evaluace a inovace programů, které Střediska environmentální výchovy nabízejí. Tento posun provází pochopitelně potřeba vytčení cílů environmentální výchovy a také hledání nástrojů hodnocení kvality environmentální výchovy (Kulich, ústní sdělení 2006).

Současnost

Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání byly vytvořeny rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů (ŠVP), hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje environmentální výchovu jako jedno ze šesti průřezových témat.

Finální verze RVP ZV se (podle zákona č. 561/2004, § 185, odst. 1.) stává závaznou pro všechny školy. Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník. Od 1. září 2007 je tedy poprvé v historii environmentální výchova v ČR ze zákona povinná, neboť „průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání“ (RVP ZV, 2004: 6. kapitola).

Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a ve Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000[2] je již environmentální výchova na mnohých školách realizována několik let. Tuto realizaci teoreticky i prakticky podporují Střediska environmentální výchovy založená průkopníky environmentální výchovy (viz kapitola 1.6.) a pracovníci státní právy zaštítění spolupracujícími MŠMT a MŽP (a také nadnárodní správy – orgány EU).

Jeden z prvních rozsáhlejších výzkumů mezi předškolními dětmi a žáky prvního stupně, který byl u nás v oboru environmentální výchovy[3] realizován, výzkum Odcizování dětí přírodě (Strejčková, 2005), vyvolal kritiku vědeckých pracovníků v časopise Envigogika (např. Braun-Kohlová, 2006). Další výzkum Stav školních zahrad v ČR (Jančaříková, 2007) koordinovaný nedávno zesnulou Květoslavou Burešovou, který se zaměřil na zmapování stavu školních pozemků v ČR, takovou vlnu kritiky nevyvolal (ovšem ani mu nebyla věnována dostatečná pozornost). Další publikované výzkumy byly zaměřené převážně na žáky starší (studenty středních nebo vysokých škol, např. Činčera, Štěpánek, 2007).

Úroveň environmentální výchovy v současné české škole je různá, většinou nedostatečná (srovnej s kapitolou 5.2.). Zásady trvale udržitelného chování, resp. života jsou předávány především formálně (hovoří se o nich, ale nejsou realizovány). Učitelé nedokáží problematiku chápat a řešit komplexně (např. pod environmentální výchovou si představují spíše předávat soucit s „myšičkou“ nebo „holoubkem“ než zásadní změnu vlastního chování), často se chaoticky věnují jednotlivým tématům a prvkům v projektech (oblíbená témata jsou voda, třídění odpadu), jejichž kvalita i účinnost je sporná (např. se žáci dozvědí, že se do směsného odpadu nehází papír, ale už se nedozvědí, že se do něj skutečně nesmí házet baterie, monočlánky, léky či zbytky barev). Naprosto nedostatečný je systém hodnocení environmentální výchovy. Učitelé/učitelky nemají představu, jaké nástroje jsou k hodnocení environmentální výchovy vhodné. Naprostá většina z nich environmentální výchovu vůbec nehodnotí (viz Přílohy).

Na druhé straně existuje celá řada zapálených učitelů a učitelek – úžasných osobností, kteří se žákům obětavě věnují, kteří mají chuť environmentální výchovu realizovat co nejlépe a kteří stojí o další vzdělávání v tomto oboru.

Poznámky

  1. Pavučině předcházel neúspěšný pokus z počátku 90. let EVA – nadace ekologické výchovy – ekovýchovné areály.
  2. Více o Státním programu environmentálního vzdělávání, výchově a osvětě v České republice na http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/d767c6962b31da54c12569af00482077?opendocument.
  3. Předcházely mu výzkumy ekologické a výzkumy zaměřené na životní prostředí a jeho problémy.