Otevřít hlavní menu

Soukromý statek, veřejná služba, politická volba

Veřejné statky jsou nejčastěji zajišťovány státní správou či místní samosprávou, na globální úrovni pak často mezinárodní spoluprací (např. rozvojovou pomocí). Pohledem do veřejných rozpočtů nicméně zjistíme, že řada statků, které občanům běžně zajišťuje komunální, národní či rozvojová politika, nesplňuje kritéria veřejného statku.

Např. příjemce sociální dávek, zdravotní péče či vzdělání lze diskriminovat a/či udržovat mezi nimi rivalitu. Bez počítače a telekomunikačního operátora nemáte přístup na internet, přestože jeho služby jsou v drtivě většině zdarma dostupné všem. Přijímací zkoušky na střední či vysoké školy představují konkurenci mezi studenty. I takové společné přírodní statky, jako je pitná voda, lze kontrolovat a poskytovat pouze za úplatu (viz. pozadí konfliktů na Blízkém východě). Celé skupiny obyvatelstva – mezi státy i uvnitř státu samotných – proto mohou být a v chudých zemích také jsou vyloučeny z přístupu k těmto službám, které na Západě považuje většina daňových poplatníků za naprosté samozřejmosti.

Je tedy třeba rozlišovat mezi veřejným statkem a veřejným poskytováním statku či služby (veřejnou službou). Veřejné statky mohou být poskytovány soukromými osobami a obráceně.

Takové pozitivní externality, kdy je veřejný statek zcela zdarma poskytován soukromou osobou, najdeme zřídka – např. soukromě postavený maják anebo operační systém Linux. Častěji je soukromý statek zdarma zpřístupněn soukromou osobou veřejnosti v rámci PR či vedlejší komerční aktivity (např. soukromá lanovka, Zlaté stránky). Nejčastěji soukromé osoby poskytují veřejné služby za úplatu – po dohodě s nějakou veřejnou administrativou – např. co se týče možnosti využít jakéhokoliv mobilního operátora k telefonátům na nouzová čísla.

Zvláštní kategorii představují tzv. přirozené monopoly, což jsou v Česku v různé míře podniky jako ČEZ, České dráhy nebo Český Telecom. Jedná se většinou o infrastrukturní sítě (soustava elektrického vedení, železniční síť či telekomunikační kabely), které sice mají charakter soukromých statků, ale konkurence v jejich poskytování je kvůli vysokým počátečním investičním nákladům v podstatě vyloučena. Je ve veřejném zájmu, aby takové sítě existovaly, avšak nevykazovaly klasické neduhy monopolů, jako je vysoká cena a omezený přístup. Proto většina států takové monopoly reguluje či dotuje.

Přísně vzato, velké množství statků a služeb, které za naše daně nabízí stát, místní samospráva či organizace systému OSN, patří do kategorie veřejně poskytovaných soukromých statků. Běžně se hovoří o veřejných statcích, přestože se (podle ekonomické definice) o čistý veřejný statek nejedná. Hlavní důvod spočívá v tom, že o veřejném poskytování statků se rozhoduje prostřednictvím veřejné volby. O tom, co bude či nebude veřejný statek (v širším slova smyslu) tedy rozhoduje politická volba.

Čistě soukromých a čistě veřejných statků je v podstatě velmi málo. Politická volba – ať již demokratického či autoritativního rázu – může velmi rychle ze soukromého statku učinit statek veřejný (např. z řady osobních údajů kvůli národní bezpečnosti) a z veřejných statků soukromý (například privatizací veřejných služeb). Na rozdíl od ekonomické teorie politická praxe nepracuje ve většině případů s čistě soukromými statky či čistě veřejnou službou. Zabývá se především hybridními statky a interakcemi mezi nimi.

OdkazyEditovat

Externí odkazyEditovat