Soukromé pískoviště uživatele Eduard sloužící pro tvorbu článků: Porovnání verzí

Označuje určitý (nějaký) vztah systému k sobě samému. Luhmann přejímá tuto koncepci od chilského molekulárního biologa a filozofa [[w:cz: Humberto Maturana|Humberta Maturana]], který ji etabloval spolu se svým žákem, Franciscem Javierem Varelou Garcíem. Název [[w:cz autopoiesis|autopoiéze]] pochází z řeckých slov - autos (''sám''), poiein (''dělat, tvořit, samotvorba''). Všechny systémy mají určitou míru autopoeze (odkazu k sobě), tato míra se ovšem liší. Jakmile se tato seberefence zastaví, systém zaniká (jakmile v těle přestanou fungovat fyziologické procesy umíráme, vnitřní prostředí v těle udržuje rovnáhu, pokud nefunguje brzy umřeme). Autopoietický systém není pouze souhrn systémů ale neustálé udržování systému. Nemůže existovat systém, který by nekomunikoval se svým okolím. Díky této energetické materiálové výměně dochází k upevňování řádu. Díky sebereferenci je zpětná vazba uvnitř systému, komplexní systémy se nepřizpůsobují pouze svému prostředí, ale existuje v nich i zpětnovazebné vnitřní působení - přizpůsobují se své vlastní vnitřní komplexitě. (''Například systémem je sídlo, na začátku vesnice, kde funguje [[autarkie|lokální autarkie]], postupně se rozrůstá a stane se městem, město se zvětšuje, vznikají autopoietické smyčky - je třeba řešit odpady, studny, zásobování, kanalizaci - roste vnitřní komplexita''.)  

Seberefence není přímá, některé prvky umožňují přes jiné prvky průběžnou reflexi sebe sama (například nosorožec si nevšímá svého okolí, ale jeho všudypřítomný strážce, drobný pták Ankari wa Kifaru, ho upozorní na nebezpečí v podobě blížících se lovců; člověk po autonehodě utrpí ztártu paměti, nepamatuje si, co se dělo před incidentem, je potřeba ho postupně informovat).