Pravidla a principy ekologie

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Obecná ekologická pravidla

Liebigův zákon minima

Jedná se o jedno ze základních ekologických pravidel, které bylo formulováno už v roce 1840. Říká, že život a růst organismů je limitován tím prvkem, kterého je nedostatek (je v minimu). Například pro růst rostlin jsou nejdůležitějšími prvky N, P a K. Draslíku (K) potřebují jen velice málo a v půdě ho je většinou dostatek, dusíku (N) je v mnoha oblastech díky lidské činnosti dokonce nadbytek. Limitujícím prvkem pro rostliny je tedy ve většině společenstev fosfor (P). Rostliny ho potřebují poměrně velké množství a v půdě (ani ve vodě) nebývá hojný.

Shelfordův zákon tolerance

Shelfordův zákon tolerance je další důležité ekologické pravidlo, jehož vznik se datuje do roku 1913. Uvádí, že každý organismus toleruje určité rozpětí faktorů (teplota, vlhkost, zástin, pH...), ve kterém může existovat. Podle tohoto pravidla můžeme rozdělit organismy do dvou základních skupin: 1. Organismy s širokou ekologickou valencí (euryektní) snášejí velké rozpětí hodnot, jsou přizpůsobiví a většinou patří mezi hojné druhy. 2. Organismy s úzkou ekologickou valencí (stenoektní) špatně snáší výkyvy hodnot ze svého optima, často jsou charakterističtí pro jeden konkrétní biotop a najdeme mezi nimi většinu ohrožených a zvláště chráněných druhů.

Biogeografická pravidla

Organismy žijící na naší planetě vypadají, nebo se chovají podle určitých zásad. Jsou to nejčastěji adaptace na klimatické podmínky, které panují v areálu, ve kterém konkrétní taxon žije. Po zjištění některých zásad, byla v minulosti formulována řada biogeografických pravidel:

Allenovo pravidlo

Tato zásada se zabývá stavbou těla teplokrevných (homoiotermních) navzájem příbuzných živočichů. Udává, že živočichové žijící ve vyšších zeměpisných šířkách mají menší tělní výběžky (zobáky, uši, ocasy) a končetiny než jejich příbuzní, se kterými se setkáváme blíže rovníku [1]. Důvodem tohoto morfologického přizpůsobení je zřejmě zamezení ztrát tepla větším povrchem tělních výběžků v chladných oblastech a naopak rychlejší ochlazování krve u živočichů, žijících v oblastech horkých. Jako vhodný důkaz platnosti tohoto pravidla lze uvést například lišku polární (Alopex lagopus) žijící daleko za polárním kruhem, lišku obecnou (Vulpes vulpes) a severoafrického fenka berberského (Vulpes zerda), které taxonomové řadí mezi psovité šelmy (Canidae).

Bergmanovo pravidlo

Také Bergmanovo pravidlo se věnuje tělesné stavbě příbuzných živočichů žijících v odlišných klimatických podmínkách a uplatňuje se u teplokrevných obratlovců. Toto pravidlo říká, že druhy a poddruhy žijící v chladnějších oblastech jsou zpravidla větší a mohutnější než jejich příbuzní z nižších zeměpisných šířek. Důvodem rozdílu ve velikosti je poměr mezi objemem a povrchem těla jednotlivých taxonů [1]. Větší tělesné rozměry částečně snižují ztráty tepla. Pravdivost Bergmanova pravidla můžeme nejlépe pozorovat u medvědů, poddruhů tygra, tučňáků apod.

Hopkinsův zákon (též bioklimatologický princip)

Toto ekologické pravidlo konstatuje, že začátek jednotlivých biologických událostí, jakými jsou například kvetení nebo rozmnožování, se časově posouvá v závislosti na průměrné teplotě, která v dané oblasti figuruje. Směrem na sever, na východ a do vyšších nadmořských výšek se tyto biologické události opožďují. Časový posun o čtyři dny odpovídá přibližně změně o jeden stupeň zeměpisné šířky, o pět stupňů východní délky a asi o 400 výškových metrů v horách [1].


Zdroje

  1. 1,0 1,1 1,2 Braniš M., Pivnička K., Benešová L., Pušová R., Tonika J., Hovorka J., 1999: Výkladový slovník vybraných termínů z oblasti ochrany životního prostředí a ekologie. Karolinum, Praha: 48pp.

Odkazy

Literatura

  • Pivnička, K., 1984,1986,1988:. Ekologie. SPN, Praha:200 pp. 2. Vyd. 1992, KONEKO s.r.o. Praha : 200 pp.
  • Pivnička K., 2002: Aplikovaná ekologie. Dlouhodobá udržitelnost rybářské, zemědělské a lesnické produkce. Karolinum, Praha: 185pp.