(Historická, analytická) reflexe ekologického myšlení dle Foucaulta

Rozvoj environmentálních věd, mezi které počítáme konglomerát disciplin jako biologie, geografie, geologie, evoluční teorie a především ekologie, je prokazatelně vzájmeně propojen se vznikem „environmentální filosofie“, která výsledky vědeckého poznání spojuje do celku „názoru“. Způsob prosazování vědních oborů a utváření sociálního klimatu, jejich vzájemné ovlivňování, ukazuje Foucaultovo schéma[1]: skrytý pojem „biomoc“ se objevuje současně s biologií, což není náhodné – ve svém úspěchu i působení se posilují. Ústřední postavení lékařských věd v moderních společnostech vede k rozlišování toho, co je normální a patologické, a následnému „mocenskému“ tlaku na ukáznění těla a regulace společenství. Existuje analogie mezi medicínou a ekologií: medikalizace a ekologizace jsou dvě strany téhož vývojového procesu, které usilují o nové formy sociální kontroly, medicína se soustřeďuje na interní metabolismus lidského organismu, ekologie na externí, mezi člověkem a přírodou. Stejné schéma lze dosadit pro ekologii a „ekomoc“[2]


Biologie Vědy o člověku Biomoc
Medicína Psychologické vědy Ukáznění
Ekologie Sociální vědy Biopolitika

Témata

Nepřípustné využití ekologických principů za hranicemi discipliny

Příklady pro výuku

Ekologická botanika - čtení z učebnice

Zdroje

  1. Foucault, M.: Myšlení vnějšku, Praha, Hermann&synové 2003.
  2. Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York, ISBN 0-415-18094-5, ISBN 0-415-18093-7 (váz.).