Otevřít hlavní menu

Důsledky rozpadu společné znalosti

Společná znalost (anglicky: common knowledge) se používá jako označení pro znalost, která je všeobecně známá v rámci určitého společenství.

Žijeme v období, kdy se rozpadají dřívější pevné celky (rodina, národ, profesní komunity). S tím se pojí rozpad dřívější obecně sdílené společné znalosti. Digitální období přináší další možnosti pro růst individualizace. Každý, kdo surfuje na internetu konzumuje trochu něco jiného, protože je trochu jiný. To ale vede také k tomu, že se vytrácí společná řeč. Rozpad společné znalosti má důsledky v různých oblastech. Rozpad společenství, společného jazyka a znalostí vede k nedorozuměním, je proto nahlížen většinou negativně. Může mít ale i pozitivní aspekty.

Obsah

Příčiny

Rozpad společné znalosti souvisí s rozpadem kolektivů. Dřívější vesnická či městská pospolitost se stává minulostí. Stejně tak se vytrácí i pospolitost národní a rodinná. Rozpad společné znalosti byl sice původně vyvolaný touto změnou, funguje zde ale také zpětná vazba a ztráta společné znalosti ztrátu kolektivní pospolitosti dále posiluje. Tyto změny přináší obavy. Proto se objevují politici, kteří slibují návrat k dřívějším hodnotám a obnovu tradičních rodin a modelů uspořádání lidské společnosti.

Tento návrat ale již není možný, pokud nevznikne totalitní režim. Společenské změny totiž nejsou řízeny svobodnými zednáři ani dalšími organizacemi, jak tomu věří příznivci konspiračních teorií. Vznikají spontánně na základě konkrétních rozhodnutí obyčejných lidí. Uvědomění si, že dnešní svět nikdo neřídí, ani řídit nemůže, může vzbudit větší úzkost než konspirační teorie o spiknutí. Zmizí jak nepřítel, tak víra v to, že alespoň někdo ví, jak to se světem je a úplně ho nezničí, protože na něm sám žije.

Rozpad obecné znalosti souvisí s rozpadem selského rozumu (common sense). Můžeme spekulovat, že za tím stojí částečně i odtržení člověka z přírodních vazeb (např. Sedlákovi bylo jasné, že zvířata je třeba nakrmit aby nechcípla. Když nenaštípe dříví v létě, v zimě zmrzne). Lidé žili dříve v souladu s přirozeným rytmem života, viděli rození a umírání zvířat i lidí. Současné znovuobjevené myšlenkové koncepty jako cirkulární ekonomika jim byly vlastní, potřebovali zužitkovat vše, co se dalo. Tvrzení, že lidé dříve žili úplně v harmonickém souladu s přírodou bývá ale idealizované.

Na vesnici panovala shoda na obecné znalosti. Málokdo věděl o mnoho více než ostatní. Kněz a učitel byli autoritami, kteří věděli o něco více než obyčejný sedlák. To se začalo měnit s industriální revolucí a migrací do měst. Další vliv na diverzitu znalostí měla globalizace a digitalizace.

Důsledky

Určitá ztráta původní pospolitosti a společné znalosti může být nutná na cestě k individuální svobodě a otevřené společnosti jak ji popsal Karl Popper: „Magickou, kmenovou či kolektivistickou společnost budu nadále nazývat uzavřenou společností, zatímco společnost, v níž jsou jednotlivci vystaveni nutnosti rozhodovat osobně, budu nazývat společností otevřenou.“[1] Jedním z hlavních rysů otevřené společnosti je v Popperově pojetí nutnost rozhodovat sám o sobě. Za dospělého jedince již nerozhoduje vrchnost či rodiče ale pouze on sám. Rozhodování bolí, hlavně zpočátku. S rostoucím počtem vědomých rozhodnutí ale roste i sebedůvěra a integrita. Přijetí zodpovědnosti za sebe a svá rozhodnutí je cesta ke zralé osobnosti a etickému chování, které je založeno na vnitřní motivaci.

Jedinec, který žije v otevřené společnosti, bývá více ztracený. Jeho životní cesta a znalosti při ní nabyté bývají odlišné od okolí. Ztrácí společnou znalost a nabývá individuální. Vzhledem k tomu, že jednou z podstatných lidských potřeb je sdílení, nemá svoje znalosti a životní momenty často ani s kým sdílet. To může být i příčinou popularity různých sociálních sítí. Samotné sociální sítě ale nemusí pomoci pocitu odcizení a osamocení. Ukazuje se, že lidé se cítí čím dál tím více osamocenější, přičemž paradoxně nejméně osamocení se cítí staří lidé a nejvíce ti nejmladší (generace Z - věk 18 až 22 let).[2]

Díky ztrátě společné znalosti si lidé přestávají rozumět jak mezi generacemi, tak i mezi vrstevníky. To může mít i pozitivní důsledky, vzhledem k tomu, že jedinec se neoznačuje primárně jako ,,my" ale jako ,,já" a nahrazuje kolektivní svědomí individuálním. Pak již nemusí slepě poslouchat příkazy ať již otce rodiny, faráře či vojenského velitele a pochybuje např. o tom, jestli má jít skutečně do války a zabíjet tam jiné či položit život za nějakého boha či ,,Císaře pána a jeho rodinu".[3] Na druhou stranu může propadnout jiným bludům, které šíří pochybné autority, např. v digitálním prostředí. Na internetu se ale může lépe setkat i s množstvím různých názorů a argumentací, což může částečně posílit kritické myšlení.

Jedním z největších problémů rozpadu společné znalosti je, že nevíme jakou znalost můžeme očekávat od druhých. To je problém zejména u mladších generací, které již nevyrůstají v tak pevném znalostním kánonu. Pro učitele proto může být obtížné pochopit, co je jejich společný ,,background" co vědí a nevědí, popř. co jim má říkat a co ne. Tento problém se řeší často v citacích, např. v médiích. Vědí mladí čtenáři, že Václav Havel byl první prezident České republiky nebo je jim to potřeba sdělit? Popř. budou za deset let vědět vůbec, že to byl prezident? (ve školách se většinou nejvíce učí starší období, přičemž na nové období již nezbývá mnoho času, nemusí se proto vůbec dostat k Sametové revoluci). Ale také v akademických pracích, kdy není zřejmé, co se na daném pracovišti a v kontextu konkrétní práce považuje za společnou znalost a co je již třeba citovat (viz článek Co citovat a co ne?).

Řešení

Dřívější pevně uzavřená kolektivní společenství, která se shodla na společné znalosti se stávají minulostí. Znalosti těchto společenství byly ale občas iracionálními dogmaty (Země je placatá) než racionální znalostí, kterou je možno empiricky ověřit (Země je kulatá). Industrializace ale zejména později globalizace a digitalizace světa vedla k fragmentarizaci znalostí a změnila to, co se považuje za obecnou znalost. Obecná znalost se tak v řadě oblastí dekonstruovala a je těžké shodnout se na základních pojmech a vědomostech.

Jako hlavní negativní aspekt můžeme vymezit právě ztrátu společného jazyka a problémy v komunikaci, protože nevíme, co ten druhý ví či neví. Jako pozitivní aspekt je naopak možné vyzdvihnout fakt, že díky protichůdným informacím je na jedince kladen tlak samostatně přemýšlet a kriticky myslet v souvislostech. Může tak pochopit, že na řadu otázek není jednoduchá odpověď (někdy platí a i b a záleží na kontextu), stejně jako v těžkých situacích není často dopředu jasné, co je dobré či špatné rozhodnutí. To může přispět vést k větší pokoře, hledání pravdy i solidaritě s těmi, kteří udělali špatné rozhodnutí.

Digitalizace a globální spolupráce může také pomoci k vytvoření nové společné znalosti lidstva. Motto Wikipedie je: „Představte si svět, kde mají všichni lidé přístup k veškerým lidským znalostem. Právě na tom pracujeme.“ Právě služby jako Wikipedie pomáhají rekonstrukci společné znalosti, která je více založena na konsensu než dogmatech. Dobře udělaný článek na Wikipedii by neměl podávat jednoduchou odpověď na složitou otázku (např. Co je to Bůh?) ale popsat, co hodnotného o tomto tématu napsali významní jedinci z různých oblastí, kteří se tímto tématem zabývali. Čtenář tak získá novou ,,společnou znalost" lidských tvrzení o Bohu, které může porovnat, srovnat se svými předešlými znalostmi a udělat si na tomto základě individuální vlastní znalost. Není již odkázán pouze na to, co mu řekne kazatel v kostele. Podobnou definici obecného ,,kolektivního povědomí" plní obrázky na Googlu, které mohou dané slovo zobrazit tak, jak je chápáno, resp. jaký obraz si pod tímto pojmem vybavíme (např. Bůh v anglickém vyhledávání takto). Digitální svět nám také může pomoci lépe nalézt zda to, co si myslíme je naše originální myšlenka, nebo ji řekl někdo konkrétní (koho můžeme citovat) nebo je jí plný internet bez uvádění původu a jedná se tak o společnou znalost. Stačí zadat správně zvolená klíčová slova do vyhledávače.

Digitální prostředí může pomoci pouze pokud zůstane demokratické a otevřené novým směrům a nápadům. Což není samozřejmostí a i zde platí, že svoboda není automatická a je potřeba odolávat snahám o zbytečnou cenzuru a regulace.

Související články

Zdroje k dalšímu studiu problematiky

(možno nainstalovat Google translator do Chromu a jeho pomocí anglické stránky přeložit).

Afiliace

Tento výstup vznikl na Univerzitě Karlově v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2018 – 260 471.

Reference