Co citovat a co ne?: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Řádek 1: Řádek 1:
 
''Článek v přípravě - zatím není určen pro jakékoliv využívání.''
 
''Článek v přípravě - zatím není určen pro jakékoliv využívání.''
  
'',,Co citovat a co ne?"'' je otázka, kterou řeší studenti při psaní diplomových prací ale i akademici a všichni svědomití autoři, kteří ve svých dílech používají myšlenky někoho jiného.
+
'',,Co citovat a co ne?"'' je otázka, kterou řeší studenti při psaní diplomových prací ale i akademici, novináři a všichni svědomití autoři, kteří ve svých dílech používají myšlenky někoho jiného. Citovat autory myšlenek není jen něčím co zabraňuje krádeži cizí práce (plagiarismu), popř. ocenění jejich významu. Jde  také o to, že na základě toho, že víme od koho myšlenka je můžeme usoudit na základě [[Co citovat v neanonymním zdroji|reputace autora]] její důležitost, významnost a relevanci, popř. rozšíření ve společnosti (např. díky počtu citací dané práce) a to zda již třeba není společnou znalostí v určitém oboru, v němž je potřeba daného autora a práci znát (jako např. v oblasti teorie znalostí jako veřejného statku článek ekonoma Stiglitze, kde prezentoval [https://www.researchgate.net/profile/Eugenio_Bobenrieth/publication/46440722_The_Political_Economy_of_International_Environmental_Cooperation/links/55ddb07308ae79830bb531ed/The-Political-Economy-of-International-Environmental-Cooperation.pdf#page=346 znalost jako světový veřejný statek]).
  
 
====== ''Tato otázka úzce souvisí s řadou faktorů. Můžeme uvést následující:'' ======
 
====== ''Tato otázka úzce souvisí s řadou faktorů. Můžeme uvést následující:'' ======

Verze z 16. 11. 2018, 10:47

Článek v přípravě - zatím není určen pro jakékoliv využívání.

,,Co citovat a co ne?" je otázka, kterou řeší studenti při psaní diplomových prací ale i akademici, novináři a všichni svědomití autoři, kteří ve svých dílech používají myšlenky někoho jiného. Citovat autory myšlenek není jen něčím co zabraňuje krádeži cizí práce (plagiarismu), popř. ocenění jejich významu. Jde také o to, že na základě toho, že víme od koho myšlenka je můžeme usoudit na základě reputace autora její důležitost, významnost a relevanci, popř. rozšíření ve společnosti (např. díky počtu citací dané práce) a to zda již třeba není společnou znalostí v určitém oboru, v němž je potřeba daného autora a práci znát (jako např. v oblasti teorie znalostí jako veřejného statku článek ekonoma Stiglitze, kde prezentoval znalost jako světový veřejný statek).

Tato otázka úzce souvisí s řadou faktorů. Můžeme uvést následující:
  • Žánr textu (píšeme vědecký článek či popularizační text?)
  • Pro jakou cílovou skupinu pro kterou píšeme (studenti základní školy či vysokoškoláci - souvisí s žánrem)
  • Budeme pod naším výtvorem podepsaní? Jiná pravidla můžeme použít v anonymním zdroji a jiná v neanonymním.
  • Jsou myšlenky (fakta, údaje) obecně známé či jde o myšlenku konkrétního jedince (např. výsledek vědeckého experimentu), nekrademe cizí myšlenku?
Ve všech případech bychom měli zvážit dva subjekty, ke kterým máme určitý závazek, když něco píšeme:
  • Čtenář. A to např. a) Abychom ho nemystifikovali tím, že vykládáme cizí práci za vlastní b) Aby si mohl naše tvrzení ověřit a sám si tak udělat úsudek, zda to, co tvrdíme je pravda (proto je vhodné uvést zdroje, ze kterých vycházíme, aby je nemusel složitě hledat) c) abychom jeho pozornost příliš nerozptýlili zbytečným citováním a tak ho odradili od čtení textu (to platí zejména v učebnicích na nižších stupních vzdělávacího systému, kdy se žáci potřebují primárně něco naučit a ne si vše ověřovat).
  • Autor (myšlenek, které uvádíme, pokud to nejsme my sami). Velká část našich myšlenek nemusí být naše vlastní ale jedná se o lidovou modrost. Jako příklad můžeme uvést slavný citát připisovaný Exupérymu, často zmiňovaný v oblasti udržitelného rozvoje: „Zemi nedědíme po předcích, nýbrž si ji jen vypůjčujeme od našich dětí.“ Pokud to ale Exupéry vůbec někdy napsal (autorovi článku se nepodařilo dohledat), nejedná se o jeho myšlenku ale spíše o lidovou modrost, která se objevuje u různých autorů.[1] Pokud nejde např. o současný objev bývá těžké nalézt autora myšlenky, protože je často velmi starý. Ve starých dobách se autoři děl často neuváděli. Důraz na autorství a ochranu duševního vlastnictví je až relativně nový fenomén, který souvisí s individualizací.

Již přemýšlení nad tím, co citovat a co ne může pomoci kvalitě našeho textu. Poznáme třeba, že řadu našich tvrzení nemůžeme nijak doložit, jsou to naše subjektivní pocity, které nemusí být třeba uvádět. Je potřeba si také při psaní pokládat otázky, co pravděpodobně náš čtenář ví (je to naše společná znalost) a není třeba to uvádět a co je naopak něco nového, co mu chceme sdělit. I v psaní platí zásada, že méně je někdy více a je dobré čtenáře nezatěžovat zbytečnými údaji.

V zásadě můžeme identifikovat tři potenciální původce každého tvrzení (které je buď subjektivní úvahou či výsledkem vědeckého experimentu):
  • Nás samotné (jedná se o naši úvahu či výsledek námi provedeného experimentu).
  • Někoho jiného (ať již jedince či kolektiv autorů, kteří přišli s danou úvahou či provedli experiment).
  • Anonymní kolektiv (jedná se o společnou znalost - původcem sice byl jedinec či kolektiv autorů, ty je ale již těžké či zbytečné hledat, protože se jedná o společnou znalost a není třeba je citovat). Co je společná znalost a co ne je ale někdy problém určit (viz článek Společná znalost).
Univerzální pravidla

Univerzální, resp. obecně příjímané objektivní pravidlo, která by se dalo použít v různých oblastech, neexistuje a ze své podstaty není ani možné ho ani vytvořit. Vždy záleží na konkrétním autorovi (a jeho mravní integritě) a konkrétním textu a jeho subjektivním pocitu u každého tvrzení. V zásadě ale můžeme vymezit dvě pravidla, která mají univerzální platnost pro problematiku citování napříč kontexty a žánry (ač jejich aplikace v konkrétních případech je subjektivní):

  • Když pochybujete, citujte. Pokud vyvstanou při uvedení konkrétního tvrzení pochybnosti, zda je potřeba citovat autora, tak ho ocitujte. K tomuto pravidlu se kloní přední světové univerzity jako Massachusetts Institute of Technology (MIT)[2] a Princeton University[3]. I v tomto případě je ale třeba použít selský rozum a přemýšlet, protože někdo může pochybovat až příliš a citovat i že Mount Everest je nejvyšší hora světa, zatímco jiný nepochybuje vůbec a opíše celou diplomku.
  • Zlaté pravidlo (Golden rule). Jedná se o základní pravidlo mezilidských vztahů pro řešení problémů, které se dá použít i v oblasti citování. A to jak ve vztahu k předpokládané cílové skupině čtenářů, tak případně autorů jejichž myšlenky uvádíme. To předpokládá značnou míru empatie (např. pokud píšeme text pro žáky základních škol, tak si položit otázku, zda bychom v jejich věku chtěli být zatíženi citačním aparátem; popř. u autorů pokud bychom byli na jejich místě, požadovali bychom abychom byli v daném textu citovaní). I v tomto případě ale platí, že je potřeba zachovat si zdravý úsudek. Jedinec s radikálním komunistickým myšlením může např. dojít k závěru, že mu nevadí, když ho nikdo necituje, tak by to nemělo vadit ani nikomu jinému, protože všechno vlastnictví (i duševní) je společné; a naopak egoista, který chce být všude vidět, může chtít citovat vše, co napsal, i v případě pokud se nejedná o jeho vlastní úvahy ale společnou znalost, a stejně tak bude k druhým a citovat i to, co není potřeba.

Zdroje k dalšímu studiu problematiky

(možno nainstalovat google translator do chromu a jeho pomocí anglické stránky přeložit).

Související články

Afiliace

Tento výstup vznikl na Univerzitě Karlově v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2018 – 260 471.

Reference