Živelní katastrofa

Živelní katastrofu či také přírodní katastrofu (anglicky: natural disaster) můžeme definovat jako extrémní údálost, způsobenou přírodní (přirozenou) činností, na jejíž příčinu nemá člověk žádný vliv; ačkoli může být vliv na její průběh, např. povodně jsou katastrofou živelní ale změna koryta řeky jejich přirozený průběh dramaticky nabourává (např. pokud jsou silné deště a průtok v horských potocích se zvyšuje a zaplavuje se jejich okolí, jedná se o katastrofu živelní - pokud se ale voda z těchto potoků dostane do řeky, jejíž přirozený tok pozměnil člověk, následně se vylije a zaplaví krajinu, jedná se již o katastrofu katastrofu ekologickou). Pojem katastrofa má etymologické ukotvení v řečtině (slovo katastrofé, v ní označovalo „obrat" nebo ,,převrat“)[1].

Přírodní katastrofa se liší od environmentální katastrofy (environmental disaster), na níž má vliv antropogenní činnost (často se ale setkáme se záměnou pojmů, popř. jsou chápána/používána jako synonyma, nebo je používáno spojení environmentální - popř. označovaná také jako ekologická - katastrofa v rámci něhož jsou pak vymezeny katastrofy způsobené lidským zásahem a ty na které nemá člověk vliv. V angličtině se ustálilo rozlišování na environmental disaster a natural disaster[2]), pro oba druhy katastrof by bylo možné použít různé zastřešující pojmy jako katastrofa životního prostředí či ekosystémová katastrofa (v praxi se s těmito spojeními ale příliš nesetkáváme).

O příčinu různých katastrof životního prostředí se vedou spory. Antienvironmentalisté často vliv člověka zcela popírají, popř. alespoň bagatelizují, je ale možné se domnívat, že na mnoho katastrof, které jsou označovány jako přírodní, měla vliv lidská činnost a jedná se tedy o katastrofy environmentální. Za vyloženě živelní katastrofy můžeme považovat ty události, které se děly před industriální érou (nebo v jejích ranných počátcích) a na které neměla lidská činnost žádný přímý vliv (jelikož jeho nepřímý vliv, např. formou znečištění ovzduší a s ním spojenou globální změnu klimatu byl v té době zanedbatelný). Svou činností (a jejími zjevnými následky) se ale člověk podepisoval na tvář Země a vytvářel environmentální katastrofy minimálně od starověku (např. doložené kácení lesů ve středomoří a následné půdní eroze). Problémem moderní doby a jejích katastrof je to, že nevíme, kde začíná přirozené působění přiírodních sol a končí vliv člověka, vzhledem k tomuto faktu, byl konstituován princip předběžné opatrnosti. Ten je důležitý i pro projekci možných řešení; protože stejně jako může nezodpovědná lidská činnost způsobit ekologickou katastrofu, může i katastrofa živelní vyvolat řetězec reakcí na jejichž konci stojí katastrofa člověkem zaviněná. Tak se tomu stalo např. u Havárie elektrárny Fukušima, kdy zemětřesení a následné tsunami poškodilo jadernou elektrárnu a způsobilo Velmi těžkou havárii - nejtěžší stupeň havárie (7) podle hodnocení Mezinárodní stupnice jaderných událostí (The International Nuclear Event Scale - INES).

Obecně platí, že za živelní katastrofy považujeme cyklické události, probíhající pravidelně v rámci svých ekosystémů (monzuny, povodně), která nenabírají na síle (např. pokud přirozené záplavy trvaly v minulých staletích týden a nyní více než měsíc a voda při nich dosahuje míst, kde dříve nebyla, je důvodně podezření, že se na jejich dramatizaci podílí lidská činnost). Jako živelní označujeme také výbuchy sopek, nebo zemětřesení (pokud v daných místech nedošlo k lidské činnosti, která zapříčinila výraznou půdní erozi, jako se tomu stalo v roce 2011 v Oklahomě (USA)[3] a další přirozené procesy, které probíhaly na Zemi ještě před vznikem prvních lidí. Živelní katastrofy mají většinou přirozený průběh, se kterým se dotčený ekosystém, pokud je ve stádiu klimaxu, dobře vyrovná. U ekosystémů, již dřívě člověkem porušených, je průběh živelních katastrof mnohem problematičtější.

Typy živelních katastrof

Vzhledem k širokému chápání pojmu ekosystém, můžeme za živelní katastrofu označit i menší záplavy, které poškodí několik domů. Pojem environmentální katastrofa je však v obecném diskurzu používán převážně pro jevy, které mají dopady na velké území (množství ekosystémů). Můžeme je rozdělit na 8 různých kategorií (a v rámci některých ještě vymezit jejich subkategorie):

* Způsobené lavinovými sesuvy

* Způsobené zemětřesením

* Způsobené sopečnou činností

* Způsobené hydrologická činnost

Tyto dělíme dále na:

* Způsobené meteorologickou činností

Tyto dělíme dále na:

* Způsobené požáry

* Způsobené epidemiemi

* Způsobené kosmickou činností

Tyto dělíme dále na:

Seznam živelních katastrof podle různých kritérií je uveden zde (v češtině) a zde (v angličtině).

Reference

Literatura

  • DAMVELD, Herman. Neštěstí bez konce = Chernobyl - five years of disaster. Vyd. 1. Pardubice: Brontosaurus, 1992. 40 s.
  • DIAMOND, Jared M. Collapse: how societies choose to fail or succeed. New York: Penguin Books, 2006. 575 s., [24] s. obr. příl. ISBN 978-0-14-303655-5.
  • DVOŘÁK, Josef a MELKES, Vladimír. Ekologické havárie a dekontaminace znečištění. Vyškov: Vysoká vojenská škola pozemního vojska, 1997. 2 sv. ISBN 80-7231-002-X.
  • EISLER, Ronald. The Fukushima 2011 disaster. Boca Raton: CRC Press, ©2013. xvi, 136 s. ISBN 978-1-4665-7782-4.
  • FOSTER, Stephen J. Riskantní záležitost: ekologické katastrofy: příroda z pohledu jungiánské psychologie. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2012. 152 s. Studie; 22. ISBN 978-80-87171-32-5.
  • HADAČ, Emil. Ekologické katastrofy. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987. 212 s.
  • POLLARD, Michael. Sto největších katastrof. Praha: Columbus, 1998. 110 s. : il., rejstř. 100 nej. ISBN 80-85928-70-1.
  • ŘEŽÁBKOVÁ, Iva. Rozbor koncepcí tzv. ekologické katastrofy [rukopis]. Brno: [s.n.], 1981. 157 s.
  • SMITH, Keith. Environmental hazards: assessing risk and reducing disaster. 4th ed. London: Routledge, ©2004. xiv, 306 s. ISBN 0-415-31804-1.
  • WARGO, John. Green intelligence: creating environments that protect human health. New Haven: Yale University Press, 2009. 371 s. Environmental studies/current events. ISBN 978-0-300-16790-0.
  • CAIRNS, John, ed. Ecoaccidents: Proceedings of NATO Advanced Reseachr Workshop on Ecoaccidents, held September 19-25, 1985, in Noordwijkerhout, The Netherlands. New York: Plenum Pr., 1985. 8, 164 s. NATO Conference Series. 1, Ecology; Vol. 11.
  • Ecological consequences of the second Indochina war. Stockholm: Stockholm International Peace Research Institute, 1976. x, 119 s. ISBN 91-22-00062-3.
  • NARO's new technologies supporting reconstruction: revitalization of agriculture by post-disaster reconstruction. Tsukuba: NARO, 2012. 46 s.

Externí odkazy

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Natural disaster na anglické Wikipedii.


Education and natural disasters [online]. London: Bloomsbury Academic, 2013. Education as a humanitarian response [cit. 2014-04-17]. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10638837.