Otevřít hlavní menu

Územní plánování/Obecné zásady a procesní principy

< Územní plánování

Bez ohledu na to, co o územním plánování říká právě aktuální právní úprava, bylo a je územní plánování svébytnou a po staletí se vyvíjející odbornou disciplinou se svými vlastními praxí ověřenými principy a pracovními postupy, směřujícími k udržení co nejlepšího souladu v názoru na funkční využití a prostorové uspořádání území mezi jeho majiteli, uživateli a správci, souladu mezi lidskými zájmy na rozvoji, na uspokojování vlastních lidských potřeb (jako jsou zejména bydlení, výroba, rekreace a regenerace sil, užívání občanské, dopravní a technické vybavenosti a kvalitní životní prostředí) se zájmem na zachování bohatosti a stability přírodních prvků prostředí a v jejich souhrnu celé krajiny. Je to multidisciplinární obor, v němž jedním z nosných principů a podmínek úspěšnosti je spolupracovat se širokou paletou odborníků z přírodních, ekonomických a sociálních věd a s právníky, ale i s pracovníky četných dalších správních úřadů, s podnikateli, zájmovými profesními sdruženími, nevládními organizacemi a s veřejností. Je to disciplina náročná na schopnosti vyjednávání, spočívající v hledání kompromisů nebo optimálních řešení prostřednictvím hodnocení více variant, vyjednávání možných kompenzací ap., tedy disciplína také politická. V území se totiž navzájem střetávají mnohé soukromé zájmy, ale i zájmy soukromé s veřejnými. Nacházet za takové situace dočasně společně přijatelné řešení se neobejde bez ústupků, bez vážení každého zájmu a argumentu. Každé neumětelství, každý pokus obejít tento obecný princip multidisciplinarity, otevřenosti a trpělivého vyjednávání vedou k rychlému zjištění o nepoužitelnosti výsledku, byť byl formálně příslušnými orgány schválen a vyhlášen jako závazný. Vede to jen k nerespektování a obcházení schválených územně plánovacích dokumentů, překotnému požadování změn, úprav nebo přepracování celého plánu. Osvědčené procedury pořizování, projednávání a schvalování územně-plánovacích dokumentů zajišťují tedy obvykle rozfázování celého procesu do několika logických fází.

Jsou to

  • průběžné shromažďování informací a podkladů o stavu a vývoji území a pro územní plánování relevantních činností (funkcí) v něm,
  • průběžné sledování a ověřování nových potřeb, námětů a záměrů na změny v území v porovnání s obsahem dosud platné územně plánovací dokumentace a hodnocení, zda a jak na ně reagovat nástroji územního plánování,
  • formulování zadání změn nebo úprav nebo zcela nové ÚPD, pokud je zřejmé, že stávající již nevyhovuje potřebám, jeho projednání s dotčenými správními úřady a veřejností a předložení volenému orgánu ke schválení,
  • zajištění zpracování, projednání a příprav na schválení změn nebo nové ÚPD zpravidla ve dvou fázích (koncept ve variantách, zhodnocených a porovnaných z ekonomických, sociálních i environmentálních hledisek, z toho formulované pokyny pro dokončení již invariantního návrhu) a konečné projednání a schválení jako direktivy pro územní rozhodování v určeném návrhovém období.

Podle rozhodovací úrovně a s ní spojenými kompetencemi a také podle charakteru, vlastností a problémů řešeného území se historicky osvědčilo diferencovat nástroje územního plánování na:

  • materiály celostátního dosahu (jako byla do 90. let minulého století tzv. „Koncepce urbanizace a dlouhodobého vývoje osídlení ČR“ nebo je dnes tzv. „Politika územního rozvoje ČR“, pořizované ústředním orgánem státní správy pro územní plánování, jakým bývalo do roku 1989 MVT ČSR a jakým je nyní MMR,
  • územně plánovací dokumentace regionálního charakteru, jakým byly kdysi „územní plány rajonů“ a donedávna tzv. „územní plány velkých územních celků“ (kde si velikost řešeného území mohl pořizovatel vymezit podle vlastních potřeb bez ohledu na správní členění a kompetence), podle nového stavebního zákona dnes „Zásady územního rozvoje (krajů)“,
  • dále donedávna „územní plány sídelních útvarů“, pak „územní plány měst nebo obcí“ a dnes jen „územní plány“ pro správní území jednotlivých obcí
  • a konečně i měřítkem a podrobností řešení funkčního využití a prostorového uspořádání území nejpodrobnější dokumenty pro části obcí, jakými byly kdysi „územní plán zóny nebo územní projekt zóny“ a později „regulační plán“.

Podle původního znění zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu byly rozlišovány i různé časové horizonty pro návrhové období územně-plánovacích dokumentů. Nejdelší 20 a více let pro „územní prognózy“, 10 - 15 let „územní plány“ a 5 - 8 let „územní projekty“. Toto členění bylo zrušeno novelami citovaného zákona z 90. let minulého století, jinak ale tento zákon platil ve znění četných novel až do Silvestra 2006, tedy plných 30 let.

Této diferenciaci pak odpovídal standardní obsah textové části a zejména měřítko doprovodné grafiky, které mohl pořizovatel a zhotovitel pružně volit ve značném rozsahu dle vlastních potřeb.