Holistický přístup - Historie editací

Admin: /* Postmoderní souboj diskurzů */

2017-09-02T13:10:16Z

Postmoderní souboj diskurzů

← Starší verze		Verze z 2. 9. 2017, 15:10
Řádek 15:		Řádek 15:
	== Postmoderní souboj diskurzů ==		== Postmoderní souboj diskurzů ==

	Každý druh diskurzu implikuje rozhodnutí pro určité obsahy a vylučuje obsahy jiné; žijeme v postmoderním světě radikální plurality, kde konsenzus panuje spíše v tom, že spolu navzájem zásadně nesouhlasíme. To nás zavazuje na jedné straně k toleranci (platí přikázání respektu vůči vlastnímu smyslu a pravidlům), na straně druhé vylučuje jakékoli přesahy v souvislostech (kritéria jedné souvislosti se nesmějí stát kritérii souvislosti jiné) a zakazuje vytváření jakéhokoli superdiskurzu (neexistuje žádná univerzální míra pro posuzování partikulárního) (Welsch, W. (1993). Z toho také vyplývá zcela zvláštní přístup ke konfliktním situacím: kompetence k jejich řešení nelze přenášet z jednoho diskurzu do jiného. Rozpor v rámci stejného „žánru“ je sporem, jenž může podléhat soudu (úsudku) dle pravidel tohoto žánru. V případě, že konflikt vzniká mezi stranami, které praktikují odlišné žánry, neexistence meta-pravidel činí nemožným vynést spravedlivý verdikt. Jedná se o různici („differend“) doprovázenou nespravedlností („tort“). Jeden z žánrů získává výsadní postavení a brání jiným žánrům, aby uplatňovaly své nároky.<ref>Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>		Každý druh diskurzu implikuje rozhodnutí pro určité obsahy a vylučuje obsahy jiné; žijeme v postmoderním světě radikální plurality, kde konsenzus panuje spíše v tom, že spolu navzájem zásadně nesouhlasíme. To nás zavazuje na jedné straně k toleranci (platí přikázání respektu vůči vlastnímu smyslu a pravidlům), na straně druhé vylučuje jakékoli přesahy v souvislostech (kritéria jedné souvislosti se nesmějí stát kritérii souvislosti jiné) a zakazuje vytváření jakéhokoli superdiskurzu (neexistuje žádná univerzální míra pro posuzování partikulárního).<ref>Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha.</ref> Z toho také vyplývá zcela zvláštní přístup ke konfliktním situacím: kompetence k jejich řešení nelze přenášet z jednoho diskurzu do jiného. Rozpor v rámci stejného „žánru“ je sporem, jenž může podléhat soudu (úsudku) dle pravidel tohoto žánru. V případě, že konflikt vzniká mezi stranami, které praktikují odlišné žánry, neexistence meta-pravidel činí nemožným vynést spravedlivý verdikt. Jedná se o různici („differend“) doprovázenou nespravedlností („tort“). Jeden z žánrů získává výsadní postavení a brání jiným žánrům, aby uplatňovaly své nároky.<ref>Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>

	== Nová metafyzika? ==		== Nová metafyzika? ==
Řádek 39:		Řádek 39:

	=== Zdroje ===		=== Zdroje ===

	~~Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha.~~

	=== Externí odkazy ===		=== Externí odkazy ===
Řádek 47:		Řádek 45:

	[[Kategorie:Vzdělávání]]		[[Kategorie:Vzdělávání]]
	~~{{upravit}}~~
	<references />		<references />

Admin v 2. 9. 2017, 13:07

2017-09-02T13:07:52Z

← Starší verze		Verze z 2. 9. 2017, 15:07
Řádek 3:		Řádek 3:
	Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant\|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[W:en:Wilhelm Dilthey\|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti.<ref>Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.</ref>		Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant\|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[W:en:Wilhelm Dilthey\|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti.<ref>Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.</ref>

	Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas\|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard\|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)		Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas\|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard\|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění.<ref>Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.</ref>

	(Celkové) vědění v Lyotardových úvahách není jen pouhou instrumentální koncepcí, souborem denotativních výpovědí; neredukuje se na vědu, dokonce ani ne na poznání. S věděním souvisí různé druhy výpovědí, které nepodléhají čistě kritériu pravdivosti: – jedná se o kompetenci, jež zahrnuje i stanovení a aplikaci kritérií výkonnosti (technická kvalifikace), spravedlnosti a/nebo štěstí (etická moudrost), zvukové a barevné krásy (auditivní a vizuální vnímavost) atd. Jeden určitý druh výpovědí, například výpovědi kognitivní, nevylučuje z vědění výpovědi ostatní, které dovolují „dobré“ výkony v souvislosti s různými předměty diskurzu: v souvislosti s poznáním, s rozhodováním, s hodnocením, přetvářením. Lze tak rozlišit např. vědění pozitivistické, které snadno nachází aplikaci v technikách týkajících se lidí a materiálů a které se takto může stát se produktivní silou, a vědění kritické nebo reflexivní nebo hermeneutické, které klade přímo nebo nepřímo otázky týkající se hodnot nebo cílů atd. V další argumentaci je zdůrazňováno rozpoznání rozdílů a konfliktů – různých pravidel, jimž podléhají autonomní řečové hry, diskurzy či žánry (např. věda, etika, estetika, ekonomie a erotika). (Lyotard, J.F., 1993)		(Celkové) vědění v Lyotardových úvahách není jen pouhou instrumentální koncepcí, souborem denotativních výpovědí; neredukuje se na vědu, dokonce ani ne na poznání. S věděním souvisí různé druhy výpovědí, které nepodléhají čistě kritériu pravdivosti: – jedná se o kompetenci, jež zahrnuje i stanovení a aplikaci kritérií výkonnosti (technická kvalifikace), spravedlnosti a/nebo štěstí (etická moudrost), zvukové a barevné krásy (auditivní a vizuální vnímavost) atd. Jeden určitý druh výpovědí, například výpovědi kognitivní, nevylučuje z vědění výpovědi ostatní, které dovolují „dobré“ výkony v souvislosti s různými předměty diskurzu: v souvislosti s poznáním, s rozhodováním, s hodnocením, přetvářením. Lze tak rozlišit např. vědění pozitivistické, které snadno nachází aplikaci v technikách týkajících se lidí a materiálů a které se takto může stát se produktivní silou, a vědění kritické nebo reflexivní nebo hermeneutické, které klade přímo nebo nepřímo otázky týkající se hodnot nebo cílů atd. V další argumentaci je zdůrazňováno rozpoznání rozdílů a konfliktů – různých pravidel, jimž podléhají autonomní řečové hry, diskurzy či žánry (např. věda, etika, estetika, ekonomie a erotika).<ref name=":0">Lyotard, J.F., (1993): O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem. Postmoderní situace. Filosofický ústav AV ČR, Praha.</ref>

	== Řečové hry ==		== Řečové hry ==
Řádek 11:		Řádek 11:
	Společenskou vazbu tvoří kombinace řečových her; výpovědi se však řídí samostatnými soubory pravidel, jimiž jsou dány odlišné podmínky platnosti, a tedy odlišné kompetence. Např. vědecký diskurz se stává jen jedním mezi jinými; vědecké vědění vyžaduje izolaci jedné řečové hry, hry denotativní, a vyloučení ostatních. Věda tak hraje svou vlastní hru a nemůže legitimizovat ostatní jazykové hry. Výsledkem je rozdělení rozumu na rozum kognitivní či teoretický na jedné straně a na rozum praktický na straně druhé: mezi denotativní výpovědí, která má hodnotu kognitivní, a preskriptivní výpovědí, která má hodnotu praktickou, je rozdíl, pokud jde o jejich platnost, tedy o jejich kompetenci. Jestliže nějaká výpověď popisující, čím je daná realita, je pravdivá, nic nedokazuje, že preskriptivní výpověď, jejímž nutným důsledkem je tuto realitu měnit, je správná.		Společenskou vazbu tvoří kombinace řečových her; výpovědi se však řídí samostatnými soubory pravidel, jimiž jsou dány odlišné podmínky platnosti, a tedy odlišné kompetence. Např. vědecký diskurz se stává jen jedním mezi jinými; vědecké vědění vyžaduje izolaci jedné řečové hry, hry denotativní, a vyloučení ostatních. Věda tak hraje svou vlastní hru a nemůže legitimizovat ostatní jazykové hry. Výsledkem je rozdělení rozumu na rozum kognitivní či teoretický na jedné straně a na rozum praktický na straně druhé: mezi denotativní výpovědí, která má hodnotu kognitivní, a preskriptivní výpovědí, která má hodnotu praktickou, je rozdíl, pokud jde o jejich platnost, tedy o jejich kompetenci. Jestliže nějaká výpověď popisující, čím je daná realita, je pravdivá, nic nedokazuje, že preskriptivní výpověď, jejímž nutným důsledkem je tuto realitu měnit, je správná.

	Řečové hry jsou smíšeny do husté tkáně a uspořádány z hlediska celkové perspektivy pouze v narativní formě vědění: ve vyprávění snadno nacházejí místo (kromě výpovědí denotativních) také výpovědi mravně normativní, tázací, hodnotící atd. Tradice vyprávěných příběhů je zároveň i tradicí kritérií, která zakládají trojí kompetenci: vědění o tom, co se má říci, jak se má naslouchat, a co se má správně dělat, tedy tři dovednosti, jimiž se realizují vztahy společenství k sobě samému a k jeho okolí. To, co se předává spolu s vyprávěnými příběhy, je soubor pragmatických pravidel, který vytváří společenskou vazbu. Narativní forma nemá zapotřebí žádných zvláštních procedur, kterými by se jejím příběhům dostávalo stvrzení: je bezprostředně legitimizující. Řečová hra, kterou zná Západ, však klade v první řadě otázku legitimity. (Soudy o existenci a o platnosti narativního vědění na základě vědění vědeckého nelze vynášet, ani naopak: příslušná kritéria nejsou v tom a onom případě stejná. Srovnávací konfrontace vědeckého vědění s věděním nevědeckým, narativním, dává pochopit, že existence prvního nemá v sobě o nic víc nutnosti než existence druhého, a také o nic méně. Naříkat nad ztrátou smyslu v postmoderním období znamená litovat, že vědění tu už není převážně narativní.~~) (Lyotard, J.F., 1993~~).		Řečové hry jsou smíšeny do husté tkáně a uspořádány z hlediska celkové perspektivy pouze v narativní formě vědění: ve vyprávění snadno nacházejí místo (kromě výpovědí denotativních) také výpovědi mravně normativní, tázací, hodnotící atd. Tradice vyprávěných příběhů je zároveň i tradicí kritérií, která zakládají trojí kompetenci: vědění o tom, co se má říci, jak se má naslouchat, a co se má správně dělat, tedy tři dovednosti, jimiž se realizují vztahy společenství k sobě samému a k jeho okolí. To, co se předává spolu s vyprávěnými příběhy, je soubor pragmatických pravidel, který vytváří společenskou vazbu. Narativní forma nemá zapotřebí žádných zvláštních procedur, kterými by se jejím příběhům dostávalo stvrzení: je bezprostředně legitimizující. Řečová hra, kterou zná Západ, však klade v první řadě otázku legitimity. (Soudy o existenci a o platnosti narativního vědění na základě vědění vědeckého nelze vynášet, ani naopak: příslušná kritéria nejsou v tom a onom případě stejná. Srovnávací konfrontace vědeckého vědění s věděním nevědeckým, narativním, dává pochopit, že existence prvního nemá v sobě o nic víc nutnosti než existence druhého, a také o nic méně. Naříkat nad ztrátou smyslu v postmoderním období znamená litovat, že vědění tu už není převážně narativní.).<ref name=":0" />

	== Postmoderní souboj diskurzů ==		== Postmoderní souboj diskurzů ==

	Každý druh diskurzu implikuje rozhodnutí pro určité obsahy a vylučuje obsahy jiné; žijeme v postmoderním světě radikální plurality, kde konsenzus panuje spíše v tom, že spolu navzájem zásadně nesouhlasíme. To nás zavazuje na jedné straně k toleranci (platí přikázání respektu vůči vlastnímu smyslu a pravidlům), na straně druhé vylučuje jakékoli přesahy v souvislostech (kritéria jedné souvislosti se nesmějí stát kritérii souvislosti jiné) a zakazuje vytváření jakéhokoli superdiskurzu (neexistuje žádná univerzální míra pro posuzování partikulárního) (Welsch, W. (1993). Z toho také vyplývá zcela zvláštní přístup ke konfliktním situacím: kompetence k jejich řešení nelze přenášet z jednoho diskurzu do jiného. Rozpor v rámci stejného „žánru“ je sporem, jenž může podléhat soudu (úsudku) dle pravidel tohoto žánru. V případě, že konflikt vzniká mezi stranami, které praktikují odlišné žánry, neexistence meta-pravidel činí nemožným vynést spravedlivý verdikt. Jedná se o různici („differend“) doprovázenou nespravedlností („tort“). Jeden z žánrů získává výsadní postavení a brání jiným žánrům, aby uplatňovaly své nároky (Keulartz, J. 1998).		Každý druh diskurzu implikuje rozhodnutí pro určité obsahy a vylučuje obsahy jiné; žijeme v postmoderním světě radikální plurality, kde konsenzus panuje spíše v tom, že spolu navzájem zásadně nesouhlasíme. To nás zavazuje na jedné straně k toleranci (platí přikázání respektu vůči vlastnímu smyslu a pravidlům), na straně druhé vylučuje jakékoli přesahy v souvislostech (kritéria jedné souvislosti se nesmějí stát kritérii souvislosti jiné) a zakazuje vytváření jakéhokoli superdiskurzu (neexistuje žádná univerzální míra pro posuzování partikulárního) (Welsch, W. (1993). Z toho také vyplývá zcela zvláštní přístup ke konfliktním situacím: kompetence k jejich řešení nelze přenášet z jednoho diskurzu do jiného. Rozpor v rámci stejného „žánru“ je sporem, jenž může podléhat soudu (úsudku) dle pravidel tohoto žánru. V případě, že konflikt vzniká mezi stranami, které praktikují odlišné žánry, neexistence meta-pravidel činí nemožným vynést spravedlivý verdikt. Jedná se o různici („differend“) doprovázenou nespravedlností („tort“). Jeden z žánrů získává výsadní postavení a brání jiným žánrům, aby uplatňovaly své nároky.<ref>Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.</ref>

	== Nová metafyzika? ==		== Nová metafyzika? ==
Řádek 27:		Řádek 27:
	Teoretické směry environmentální filosofie, další výzkumné či pedagogické aktivity v oblasti environmentální, ale také praktická politika se často pokouší vycházet z určitých koncepcí celku (viz teorie komplexity, obecná teorie systémů, teorie samoorganizace, v hodnotové oblasti jde poukaz k úsilí o znovuobnovení „celku světa“, tedy integraci přírodní a společenské složky, v oblasti metodické o prosazování interdisciplinárního pojetí, holistického přístupu atd.). Paradigma postmoderního světa, do něhož jsme (my sami, také způsobem svého vzdělání) vrženi, takové možnosti v mnoha ohledech nepřipouští.		Teoretické směry environmentální filosofie, další výzkumné či pedagogické aktivity v oblasti environmentální, ale také praktická politika se často pokouší vycházet z určitých koncepcí celku (viz teorie komplexity, obecná teorie systémů, teorie samoorganizace, v hodnotové oblasti jde poukaz k úsilí o znovuobnovení „celku světa“, tedy integraci přírodní a společenské složky, v oblasti metodické o prosazování interdisciplinárního pojetí, holistického přístupu atd.). Paradigma postmoderního světa, do něhož jsme (my sami, také způsobem svého vzdělání) vrženi, takové možnosti v mnoha ohledech nepřipouští.

	Radikální „různice“ je cestou ke zpřesňování pozitivního myšlení, vytváření stále exaktnějších disciplinárních metodologických nástrojů. V rovině jejich používání je však pravděpodobně nutné hledat teoretická východiska zcela „různá“. Dosavadní nedostatečnost jejich rozpracování uvádí environmentální filosofii přímo do středu filosofických debat současnosti (Apel, K.-O., 1999).		Radikální „různice“ je cestou ke zpřesňování pozitivního myšlení, vytváření stále exaktnějších disciplinárních metodologických nástrojů. V rovině jejich používání je však pravděpodobně nutné hledat teoretická východiska zcela „různá“. Dosavadní nedostatečnost jejich rozpracování uvádí environmentální filosofii přímo do středu filosofických debat současnosti.<ref>Apel, K.-O. (1999): The Problem of Justice in a Multicultural Society. The Response of Discourse Ethics. In: Kearney, R., Dooley, M. (ed.) (1999): Questioning Ethics. Contemporary Debates in Philosophy. Routledge, London, New York.</ref>

	== Témata ==		== Témata ==
Řádek 33:		Řádek 33:
	[[Celek jako projev stavebního plánu]]		[[Celek jako projev stavebního plánu]]

	== ~~Zdroje~~ ==		== Odkazy ==

	Apel, K.-O. (1999): The Problem of Justice in a Multicultural Society. The Response of Discourse Ethics. In: Kearney, R., Dooley, M. (ed.) (1999): Questioning Ethics. Contemporary Debates in Philosophy. Routledge, London, New York.

	~~Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.~~

	~~Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London~~/~~New York.~~		=== Reference ===
			<references />

	~~Lyotard, J.F., (1993): O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem. Postmoderní situace. Filosofický ústav AV ČR, Praha.~~		=== Zdroje ===

	Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha.		Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha.

	~~Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.~~

	~~== Odkazy ==~~

	=== Externí odkazy ===		=== Externí odkazy ===
Řádek 55:		Řádek 48:
	[[Kategorie:Vzdělávání]]		[[Kategorie:Vzdělávání]]
	{{upravit}}		{{upravit}}
			<references />

Admin: odkazy

2017-09-02T13:01:55Z

odkazy

← Starší verze		Verze z 2. 9. 2017, 15:01
Řádek 1:		Řádek 1:
	== Celostní vědění ==		== Celostní vědění ==

	Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant\|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[W:en:Wilhelm Dilthey\|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti. (Dilthey, W., 1924)		Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant\|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[W:en:Wilhelm Dilthey\|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti.<ref>Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.</ref>

	Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas\|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard\|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)		Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas\|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard\|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)

Admin: odkazy

2017-09-02T12:58:17Z

odkazy

← Starší verze		Verze z 2. 9. 2017, 14:58
Řádek 1:		Řádek 1:
	== Celostní vědění ==		== Celostní vědění ==

	Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant\|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[~~wikipedia~~:cs:Wilhelm Dilthey\|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti. (Dilthey, W., 1924)		Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant\|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[W:en:Wilhelm Dilthey\|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti. (Dilthey, W., 1924)

	Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas\|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard\|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)		Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas\|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard\|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)

Majka.Dlouha: editace odkazů - smazání binka - nedostupné

2008-10-31T13:05:17Z

editace odkazů - smazání binka - nedostupné

← Starší verze		Verze z 31. 10. 2008, 15:05
Řádek 36:		Řádek 36:

	Apel, K.-O. (1999): The Problem of Justice in a Multicultural Society. The Response of Discourse Ethics. In: Kearney, R., Dooley, M. (ed.) (1999): Questioning Ethics. Contemporary Debates in Philosophy. Routledge, London, New York.		Apel, K.-O. (1999): The Problem of Justice in a Multicultural Society. The Response of Discourse Ethics. In: Kearney, R., Dooley, M. (ed.) (1999): Questioning Ethics. Contemporary Debates in Philosophy. Routledge, London, New York.

	Binka, B.: Ekologická etika 2 - reflexe ekologické krize. Materiál ke kurzu, Katedra podnikového hospodářství, Ekonomicko-správní fakulta MU [Citováno 2005-11-17]. Dostupné z www <http://www.econ.muni.cz/katedry/KPH/stud/etika/e3.doc>

	Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.		Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.
Řádek 48:		Řádek 46:

	Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.		Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.

	== Odkazy ==		== Odkazy ==

Šarkasvo: +odkazy

2008-09-16T12:19:40Z

+odkazy

← Starší verze		Verze z 16. 9. 2008, 14:19
Řádek 1:		Řádek 1:
	== Celostní vědění ==		== Celostní vědění ==

	Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici Kant jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě Dilthey vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti. (Dilthey, W., 1924)		Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici [[wikipedia:cs:Kant\|Kant]] jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě [[wikipedia:cs:Wilhelm Dilthey\|Dilthey]] vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti. (Dilthey, W., 1924)

	Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). Habermas považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už Lyotard označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)		Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). [[wikipedia:cs:Habermas\|Habermas]] považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už [[wikipedia:cs:Lyotard\|Lyotard]] označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)

	(Celkové) vědění v Lyotardových úvahách není jen pouhou instrumentální koncepcí, souborem denotativních výpovědí; neredukuje se na vědu, dokonce ani ne na poznání. S věděním souvisí různé druhy výpovědí, které nepodléhají čistě kritériu pravdivosti: – jedná se o kompetenci, jež zahrnuje i stanovení a aplikaci kritérií výkonnosti (technická kvalifikace), spravedlnosti a/nebo štěstí (etická moudrost), zvukové a barevné krásy (auditivní a vizuální vnímavost) atd. Jeden určitý druh výpovědí, například výpovědi kognitivní, nevylučuje z vědění výpovědi ostatní, které dovolují „dobré“ výkony v souvislosti s různými předměty diskurzu: v souvislosti s poznáním, s rozhodováním, s hodnocením, přetvářením. Lze tak rozlišit např. vědění pozitivistické, které snadno nachází aplikaci v technikách týkajících se lidí a materiálů a které se takto může stát se produktivní silou, a vědění kritické nebo reflexivní nebo hermeneutické, které klade přímo nebo nepřímo otázky týkající se hodnot nebo cílů atd. V další argumentaci je zdůrazňováno rozpoznání rozdílů a konfliktů – různých pravidel, jimž podléhají autonomní řečové hry, diskurzy či žánry (např. věda, etika, estetika, ekonomie a erotika). (Lyotard, J.F., 1993)		(Celkové) vědění v Lyotardových úvahách není jen pouhou instrumentální koncepcí, souborem denotativních výpovědí; neredukuje se na vědu, dokonce ani ne na poznání. S věděním souvisí různé druhy výpovědí, které nepodléhají čistě kritériu pravdivosti: – jedná se o kompetenci, jež zahrnuje i stanovení a aplikaci kritérií výkonnosti (technická kvalifikace), spravedlnosti a/nebo štěstí (etická moudrost), zvukové a barevné krásy (auditivní a vizuální vnímavost) atd. Jeden určitý druh výpovědí, například výpovědi kognitivní, nevylučuje z vědění výpovědi ostatní, které dovolují „dobré“ výkony v souvislosti s různými předměty diskurzu: v souvislosti s poznáním, s rozhodováním, s hodnocením, přetvářením. Lze tak rozlišit např. vědění pozitivistické, které snadno nachází aplikaci v technikách týkajících se lidí a materiálů a které se takto může stát se produktivní silou, a vědění kritické nebo reflexivní nebo hermeneutické, které klade přímo nebo nepřímo otázky týkající se hodnot nebo cílů atd. V další argumentaci je zdůrazňováno rozpoznání rozdílů a konfliktů – různých pravidel, jimž podléhají autonomní řečové hry, diskurzy či žánry (např. věda, etika, estetika, ekonomie a erotika). (Lyotard, J.F., 1993)

Majka.Dlouha: /* Externí odkazy */

2008-06-16T09:03:31Z

Externí odkazy

← Starší verze		Verze z 16. 6. 2008, 11:03
Řádek 52:		Řádek 52:
	=== Externí odkazy ===		=== Externí odkazy ===
	*[http://cs.wikipedia.org/wiki/Holismus Holismus na české Wikipedii]		*[http://cs.wikipedia.org/wiki/Holismus Holismus na české Wikipedii]
	*[http://en.wikipedia.org/wiki/Holism na anglické Wikipedii]		*[http://en.wikipedia.org/wiki/Holism Holism na anglické Wikipedii]

	[[Kategorie:Vzdělávání]]		[[Kategorie:Vzdělávání]]
	{{upravit}}		{{upravit}}

Majka.Dlouha: /* Zdroje */

2008-06-16T09:00:47Z

Zdroje

← Starší verze		Verze z 16. 6. 2008, 11:00
Řádek 48:		Řádek 48:

	Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.		Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.
			== Odkazy ==

			=== Externí odkazy ===
			*[http://cs.wikipedia.org/wiki/Holismus Holismus na české Wikipedii]
			*[http://en.wikipedia.org/wiki/Holism na anglické Wikipedii]

	[[Kategorie:Vzdělávání]]		[[Kategorie:Vzdělávání]]
	{{upravit}}		{{upravit}}

Jiří Dlouhý v 17. 2. 2008, 14:30

2008-02-17T14:30:56Z

← Starší verze		Verze z 17. 2. 2008, 16:30
Řádek 48:		Řádek 48:

	Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.		Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.

			[[Kategorie:Vzdělávání]]
			{{upravit}}

Admin: Nová stránka: == Celostní vědění == Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici Kant jako první rozlišil tři ty...

2007-12-01T09:30:25Z

Nová stránka: == Celostní vědění == Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici Kant jako první rozlišil tři ty...

Nová stránka

== Celostní vědění ==

Povaha (celkového) názoru musí být diskutována: není totiž založen čistě kognitivně. Ve filosofické tradici Kant jako první rozlišil tři typy úsudků, které nelze redukovat jeden na druhý, a které mají tedy autonomní status. Jde o názor empirický (nebo teoretický), morální (či praktický), a estetický (či reflexivní). Na tomto základě Dilthey vyvozuje kategorie příčiny, hodnoty a smyslu, které nelze redukovat jednu na druhou ani dedukovat z jakéhokoli vyššího principu. Lidská (celková) bytost se ke světu vztahuje prostřednictvím jedné z kategorií; pokus vysvětlit svět v jeho celkovosti by zrušil mnohorozměrnou povahu skutečnosti. (Dilthey, W., 1924)

Způsob, jakým se vztahujeme ke skutečnosti, je zdrojem významu také pro Wittgensteina: reálné objekty a jevy se neotiskují do slovního popisu „objektivně“, význam se mění podle druhu „řečové hry“, v rámci které jazyk užíváme. Tyto různé druhy řečových her nemají žádný společný základ nebo podstatu, ačkoli vykazují mnohé příbuzné rysy. V Habermasově rozlišení konstatujících (constative), regulativních a expresivních řečových aktů (výpovědí) lze rozpoznat (kromě návaznosti na Wittgensteina) též klasickou Kantovu triádu. Čisté řečové akty si tak činí nárok na platnost v podobě pravdy (o objektivním stavu skutečnosti), správnosti (sociálního vztahu mezi účastníky dialogu) a pravdivosti či autenticity sdělení vnitřní zkušenosti. Takové výpovědi jsou krystalizačním jádrem třech komplexů racionality: kognitivně-objektivující (věda a technologie); eticko-normativní (zákon a morálka) a esteticko-expresivní (umění a erotika). Habermas považuje za ideál stav souhry – harmonie, kterou ale už Lyotard označuje jako totalitní: není možné uplatňovat jakýkoli princip souhrnné jednoty nebo syntézy uskutečňující se pod autoritou nějakého metadiskurzu vědění. (Wittgenstein, L., 1998)

(Celkové) vědění v Lyotardových úvahách není jen pouhou instrumentální koncepcí, souborem denotativních výpovědí; neredukuje se na vědu, dokonce ani ne na poznání. S věděním souvisí různé druhy výpovědí, které nepodléhají čistě kritériu pravdivosti: – jedná se o kompetenci, jež zahrnuje i stanovení a aplikaci kritérií výkonnosti (technická kvalifikace), spravedlnosti a/nebo štěstí (etická moudrost), zvukové a barevné krásy (auditivní a vizuální vnímavost) atd. Jeden určitý druh výpovědí, například výpovědi kognitivní, nevylučuje z vědění výpovědi ostatní, které dovolují „dobré“ výkony v souvislosti s různými předměty diskurzu: v souvislosti s poznáním, s rozhodováním, s hodnocením, přetvářením. Lze tak rozlišit např. vědění pozitivistické, které snadno nachází aplikaci v technikách týkajících se lidí a materiálů a které se takto může stát se produktivní silou, a vědění kritické nebo reflexivní nebo hermeneutické, které klade přímo nebo nepřímo otázky týkající se hodnot nebo cílů atd. V další argumentaci je zdůrazňováno rozpoznání rozdílů a konfliktů – různých pravidel, jimž podléhají autonomní řečové hry, diskurzy či žánry (např. věda, etika, estetika, ekonomie a erotika). (Lyotard, J.F., 1993)

== Řečové hry ==

Společenskou vazbu tvoří kombinace řečových her; výpovědi se však řídí samostatnými soubory pravidel, jimiž jsou dány odlišné podmínky platnosti, a tedy odlišné kompetence. Např. vědecký diskurz se stává jen jedním mezi jinými; vědecké vědění vyžaduje izolaci jedné řečové hry, hry denotativní, a vyloučení ostatních. Věda tak hraje svou vlastní hru a nemůže legitimizovat ostatní jazykové hry. Výsledkem je rozdělení rozumu na rozum kognitivní či teoretický na jedné straně a na rozum praktický na straně druhé: mezi denotativní výpovědí, která má hodnotu kognitivní, a preskriptivní výpovědí, která má hodnotu praktickou, je rozdíl, pokud jde o jejich platnost, tedy o jejich kompetenci. Jestliže nějaká výpověď popisující, čím je daná realita, je pravdivá, nic nedokazuje, že preskriptivní výpověď, jejímž nutným důsledkem je tuto realitu měnit, je správná.

Řečové hry jsou smíšeny do husté tkáně a uspořádány z hlediska celkové perspektivy pouze v narativní formě vědění: ve vyprávění snadno nacházejí místo (kromě výpovědí denotativních) také výpovědi mravně normativní, tázací, hodnotící atd. Tradice vyprávěných příběhů je zároveň i tradicí kritérií, která zakládají trojí kompetenci: vědění o tom, co se má říci, jak se má naslouchat, a co se má správně dělat, tedy tři dovednosti, jimiž se realizují vztahy společenství k sobě samému a k jeho okolí. To, co se předává spolu s vyprávěnými příběhy, je soubor pragmatických pravidel, který vytváří společenskou vazbu. Narativní forma nemá zapotřebí žádných zvláštních procedur, kterými by se jejím příběhům dostávalo stvrzení: je bezprostředně legitimizující. Řečová hra, kterou zná Západ, však klade v první řadě otázku legitimity. (Soudy o existenci a o platnosti narativního vědění na základě vědění vědeckého nelze vynášet, ani naopak: příslušná kritéria nejsou v tom a onom případě stejná. Srovnávací konfrontace vědeckého vědění s věděním nevědeckým, narativním, dává pochopit, že existence prvního nemá v sobě o nic víc nutnosti než existence druhého, a také o nic méně. Naříkat nad ztrátou smyslu v postmoderním období znamená litovat, že vědění tu už není převážně narativní.) (Lyotard, J.F., 1993).

== Postmoderní souboj diskurzů ==

Každý druh diskurzu implikuje rozhodnutí pro určité obsahy a vylučuje obsahy jiné; žijeme v postmoderním světě radikální plurality, kde konsenzus panuje spíše v tom, že spolu navzájem zásadně nesouhlasíme. To nás zavazuje na jedné straně k toleranci (platí přikázání respektu vůči vlastnímu smyslu a pravidlům), na straně druhé vylučuje jakékoli přesahy v souvislostech (kritéria jedné souvislosti se nesmějí stát kritérii souvislosti jiné) a zakazuje vytváření jakéhokoli superdiskurzu (neexistuje žádná univerzální míra pro posuzování partikulárního) (Welsch, W. (1993). Z toho také vyplývá zcela zvláštní přístup ke konfliktním situacím: kompetence k jejich řešení nelze přenášet z jednoho diskurzu do jiného. Rozpor v rámci stejného „žánru“ je sporem, jenž může podléhat soudu (úsudku) dle pravidel tohoto žánru. V případě, že konflikt vzniká mezi stranami, které praktikují odlišné žánry, neexistence meta-pravidel činí nemožným vynést spravedlivý verdikt. Jedná se o různici („differend“) doprovázenou nespravedlností („tort“). Jeden z žánrů získává výsadní postavení a brání jiným žánrům, aby uplatňovaly své nároky (Keulartz, J. 1998).

== Nová metafyzika? ==

Pokud se tedy pokoušíme nalézt kognitivní základ pro holistický přístup ve vědě (např. environmentální), je to úkol řešitelný pouze na metafyzickém základě. V současné praxi takové pokusy pochopitelně selhávají:
*S metafyzickými přístupy ve vědě polemizuje již Dilthey – na základě historické zkušenosti zdůrazňuje, že celek skutečnosti nemůže být representován objektivně. Všechny vědecké názory tak trpí určitou nedostatečností vzhledem k realitě. Pokud totiž uvažujeme člověka jakožto celkovou lidskou bytost, vidíme ji obdařenou nejen kognitivním, teoretickým hodnotícím smyslem, ale nadanou také city a vůlí – schopností hodnotit a smysluplně jednat. Tyto aspekty spolu v průběhu dějin soupeří: čistě kognitivní hledisko vede k naturalismu, který vše podřizuje hledání kauzality.
*Praktické řešení konfliktů naráží na těžko překonatelné různice, které jsou „...pro popis vztahu ekologie a ekonomie, trh – příroda charakteristické. Pojem různice je součástí pojmového aparátu postmoderní filosofie. 19. století a první část století dvacátého byly dobou protikladů. Protiklady mohly být zásadní a spory (i boje) tvrdé, v mnoha případech kruté, nicméně vždy se jednotliví protivníci, respektive jejich koncepty, alespoň v jednom bodě stýkali a vždy bylo lze zahájit vzájemnou (jakkoli nesmiřitelně laděnou) komunikaci. Ve druhé polovině 20. století situace dramaticky mění. Pro teorii různice je jedním z názorných příkladů vztah ekologického a ekonomického diskurzu. Ekologický a ekonomický diskurz nejsou v tomto pohledu protiklady, ale různice. Neexistuje společný bod či pole, na kterém by se mohly střetnout. Mezi ekologickými mysliteli a ekonomy tedy z „fundamentálních“, „fyzikálních“ důvodů nemůže dojít k dialogu, protože ekonomická věda nedokáže předpovídat události v horizontu delším 5 let a důsledky narušení větších ekosystémů se většinou projevují za dvacet a více let. Ekologický a ekonomický pohled na svět se tedy navzájem vylučují a můžeme pouze volit mezi jedním z nich. Nejde však o nich diskutovat, přít se, rozhodovat, který je pravdivější. Jejich pravdy se totiž navzájem míjí.“ (Binka, B.).

== Závěr ==

Teoretické směry environmentální filosofie, další výzkumné či pedagogické aktivity v oblasti environmentální, ale také praktická politika se často pokouší vycházet z určitých koncepcí celku (viz teorie komplexity, obecná teorie systémů, teorie samoorganizace, v hodnotové oblasti jde poukaz k úsilí o znovuobnovení „celku světa“, tedy integraci přírodní a společenské složky, v oblasti metodické o prosazování interdisciplinárního pojetí, holistického přístupu atd.). Paradigma postmoderního světa, do něhož jsme (my sami, také způsobem svého vzdělání) vrženi, takové možnosti v mnoha ohledech nepřipouští.

Radikální „různice“ je cestou ke zpřesňování pozitivního myšlení, vytváření stále exaktnějších disciplinárních metodologických nástrojů. V rovině jejich používání je však pravděpodobně nutné hledat teoretická východiska zcela „různá“. Dosavadní nedostatečnost jejich rozpracování uvádí environmentální filosofii přímo do středu filosofických debat současnosti (Apel, K.-O., 1999).

== Témata ==

[[Celek jako projev stavebního plánu]]

== Zdroje ==

Apel, K.-O. (1999): The Problem of Justice in a Multicultural Society. The Response of Discourse Ethics. In: Kearney, R., Dooley, M. (ed.) (1999): Questioning Ethics. Contemporary Debates in Philosophy. Routledge, London, New York.

Binka, B.: Ekologická etika 2 - reflexe ekologické krize. Materiál ke kurzu, Katedra podnikového hospodářství, Ekonomicko-správní fakulta MU [Citováno 2005-11-17]. Dostupné z www <http://www.econ.muni.cz/katedry/KPH/stud/etika/e3.doc>

Dilthey, W. (1924): Gesammelte Schriften. Teubner, Leipzig/Berlin. 324 s.

Keulartz, J. (1998): Struggle for Nature. A Critique of Radical Ecology. Routledge, London/New York.

Lyotard, J.F., (1993): O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem. Postmoderní situace. Filosofický ústav AV ČR, Praha.

Welsch, W. (1993): Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha.

Wittgenstein, L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia, Praha.