https://www.enviwiki.cz/w/api.php?action=feedcontributions&feedformat=atom&user=K.+Jan%C4%8Da%C5%99%C3%ADkov%C3%A1 2026-05-23T19:43:20Z Příspěvky MediaWiki 1.43.0 https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/Zoogeografick%C3%A9_oblasti&diff=8886 2009-10-12T06:51:58Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>== Zoogeografické oblasti==<br /> Zoologové rozdělili suchozemský svět na šest zoogeografických oblastí :<br /> *Palearktická oblast<br /> *Nearktická oblast<br /> *Etiopská oblast<br /> *Orientální oblast (Indomalajská oblast)<br /> *Australská oblast<br /> *Neotropická oblast<br /> <br /> <br /> <br /> Obr. Zoogeografické oblasti] (obr. převzat z Wikipedie)<br /> <br /> Rozdělení světa na jednotlivé oblasti a podoblasti zavedli už v devatenáctém století významní britští přírodovědci a průkopníci poznání přírody Wallace a Lydekker.<br /> <br /> Všimneme si rozdílu mezi makroekosystémy, které definovali zoologiové na základě rozšíření zvířat, především savců (zoogeografické oblasti), těch, které definovali botanici (biomy země) na základě rozšíření druhů rostlin. Příčinu rozdílů v množství makroekosystémů a v tom, kudy vedou hranice mezi nimi, musíme hledat v různé závisloti živočichů a rostlin na stanovišti a v jejich různé schopnosti překonávat bariéry. <br /> <br /> V dnešní době se však názory na členění zoogeografických oblastí různí. Navíc se v důsledku antropogenní migrace rozdíly mezi nimi rychle stírají. Lze si představit, že za několik staletí budou kontinenty osídleny podobně. To ovšem povede k tomu, že mnohé druhy (především stenoektní, endemitní) vyhynout. <br /> <br /> <br /> <br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/Zoogeografick%C3%A9_oblasti&diff=8885 2009-10-12T06:47:39Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>== Zoogeografické oblasti==<br /> Zoologové rozdělili suchozemský svět na šest zoogeografických oblastí :<br /> *Palearktická oblast<br /> *Nearktická oblast<br /> *Etiopská oblast<br /> *Orientální oblast (Indomalajská oblast)<br /> *Australská oblast<br /> *Neotropická oblast<br /> <br /> <br /> <br /> Obr. Zoogeografické oblasti (obr. převzat z Wikipedie)<br /> <br /> Rozdělení světa na jednotlivé oblasti a podoblasti zavedli už v devatenáctém století významní britští přírodovědci a průkopníci poznání přírody Wallace a Lydekker.<br /> <br /> Všimneme si rozdílu mezi makroekosystémy, které definovali zoologiové na základě rozšíření zvířat, především savců (zoogeografické oblasti), těch, které definovali botanici (biomy země) na základě rozšíření druhů rostlin. Příčinu rozdílů v množství makroekosystémů a v tom, kudy vedou hranice mezi nimi, musíme hledat v různé závisloti živočichů a rostlin na stanovišti a v jejich různé schopnosti překonávat bariéry. <br /> <br /> V dnešní době se však názory na členění zoogeografických oblastí různí. Navíc se v důsledku antropogenní migrace rozdíly mezi nimi rychle stírají. Lze si představit, že za několik staletí budou kontinenty osídleny podobně. To ovšem povede k tomu, že mnohé druhy (především stenoektní, endemitní) vyhynout. <br /> <br /> <br /> <br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/Biomy_Zem%C4%9B&diff=8884 2009-10-12T06:36:55Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>==Zonální biomy==<br /> Zonálních biomů (syn. zonobiomů) vytvořili botanici devět (někteří chápou „hory“ jako desátý).<br /> <br /> Zonobiom je makroekosystém, který vždy odpovídá rámcovému makroklimatu určité zeměpisné a klimatické zóny. Tedy, který se vyvíjí při normální propustnosti půd pro vodu a průměrné přítomnosti živin v půdě. V zonobiomu se hovoří o tzv. klimatickém klimaxu (klimaxu, pro jehož vznik je rozhodující klima).<br /> <br /> ==Biomy světa==<br /> *Tropický deštný prales<br /> *Tropický sezónní prales<br /> *Pouště a polopouště<br /> *Savana <br /> *Travinné biomy temperátní (tj. mírného pásu) <br /> *Vždyzelený tvrdolistý porost mediteránního charakteru (tvrdolistý les a křoviny) <br /> *Širokolistý (listnatý) boreální les<br /> *Úzkolistý boreální les (tajga)<br /> *Tundra<br /> + podle některých <br /> *Hory<br /> (Dalším makrobiomem je pochopitelně světový oceán.) <br /> ==Azonální biómy==<br /> Azonální biomy jsou podmíněny regionálními či místními zvláštnostmi lokality, specifickými z hlediska reliéfu, typu půd, obsahu látek v půdách (skalní biotopy, mokřady, rašeliniště, zasolené půdy). V azonálním biomu není klimax klimatický (klimaxem na tzv. bílých stráních v ČR je STEP, což je způsobeno specifickými vlastnostmi lokality - např. sklon svahu, orientace svahu na jihozápad, specifické podloží, srážkový stín).<br /> Rozlišujeme tyto azonální biomy: <br /> *Pedobiómy – určovány půdou, zamokřená půda se nazývá aluviální pedobióm. Tak například MANGROVE je azonální biom zonálního biomu tropický deštný sezónní prales, který se vyskytuje na místech zasažených kolísavou hladinou slané vody (příliv a odliv). Nebo MOKŘAD je azonální biom zonálního biomu boreální jehličnatý les, který se vyskytuje na místech s nepropustným podložím. <br /> *Orobiómy jsou od zonálních biomů diferenciované nadmořskou výškou. Botanici zjistili, že výšková pásmovitost horské vegetace může připomínat (složením, dynamikou) jiné zonobiomy. Například horská a boreální smrčina nebo tundra a alpinské hole na Sněžce. Bylo objeveno pravidlo, že výškový rozdíl 70 m se rovná rozdílu v zeměpisné šířce o 1º, tj. cca 110 km. Návštěva hory Kilimandžáro (5595 m n. m.) v rovníkové Africe může proto svým způsobem zprostředkovat „cestu od rovníku k pólu“.<br /> <br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/Biomy_Zem%C4%9B&diff=8883 2009-10-12T06:33:12Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>==Zonální biomy==<br /> Zonálních biomů (syn. zonobiomů) vytvořili botanici devět (někteří chápou „hory“ jako desátý).<br /> <br /> Zonobiom je makroekosystém, který vždy odpovídá rámcovému makroklimatu určité zeměpisné a klimatické zóny. Tedy, který se vyvíjí při normální propustnosti půd pro vodu a průměrné přítomnosti živin v půdě. V zonobiomu se hovoří o tzv. klimatickém klimaxu (klimaxu, pro jehož vznik je rozhodující klima).<br /> <br /> ==Biomy světa==<br /> *Tropický deštný prales<br /> *Tropický sezónní prales<br /> *Pouště a polopouště<br /> *Savana <br /> *Travinné biomy temperátní (tj. mírného pásu) <br /> *Vždyzelený tvrdolistý porost mediteránního charakteru (tvrdolistý les a křoviny) <br /> *Širokolistý (listnatý) boreální les<br /> *Úzkolistý boreální les (tajga)<br /> *Tundra<br /> + podle některých <br /> *Hory<br /> (Dalším makrobiomem je pochopitelně světový oceán.) <br /> ==Azonální biómy==<br /> Azonální biomy jsou podmíněny regionálními či místními zvláštnostmi lokality, specifickými z hlediska reliéfu, typu půd, obsahu látek v půdách (skalní biotopy, mokřady, rašeliniště, zasolené půdy). V azonálním biomu není klimax klimatický. <br /> Rozlišujeme tyto azonální biomy: <br /> *Pedobiómy – určovány půdou, zamokřená půda se nazývá aluviální pedobióm. Tak například MANGROVE je azonální biom zonálního biomu tropický deštný sezónní prales, který se vyskytuje na místech zasažených kolísavou hladinou slané vody (příliv a odliv). Nebo MOKŘAD je azonální biom zonálního biomu boreální jehličnatý les, který se vyskytuje na místech s nepropustným podložím. <br /> *Orobiómy jsou od zonálních biomů diferenciované nadmořskou výškou. Botanici zjistili, že výšková pásmovitost horské vegetace může připomínat (složením, dynamikou) jiné zonobiomy. Například horská a boreální smrčina nebo tundra a alpinské hole na Sněžce. Bylo objeveno pravidlo, že výškový rozdíl 70 m se rovná rozdílu v zeměpisné šířce o 1º, tj. cca 110 km. Návštěva hory Kilimandžáro (5595 m n. m.) v rovníkové Africe může proto svým způsobem zprostředkovat „cestu od rovníku k pólu“.<br /> <br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/Biomy_Zem%C4%9B&diff=8882 2009-10-12T06:32:25Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>==Zonální biomy==<br /> Zonálních biomů (syn. zonobiomů) vytvořili botanici devět (někteří chápou „hory“ jako desátý).<br /> <br /> Zonobiom je makroekosystém, který vždy odpovídá rámcovému makroklimatu určité zeměpisné a klimatické zóny. Tedy, který se vyvíjí při normální propustnosti půd pro vodu a průměrné přítomnosti živin v půdě. V zonobiomu se hovoří o tzv. klimatickém klimaxu (klimaxe, pro jehož vznik je rozhodující klima).<br /> <br /> ==Biomy světa==<br /> *Tropický deštný prales<br /> *Tropický sezónní prales<br /> *Pouště a polopouště<br /> *Savana <br /> *Travinné biomy temperátní (tj. mírného pásu) <br /> *Vždyzelený tvrdolistý porost mediteránního charakteru (tvrdolistý les a křoviny) <br /> *Širokolistý (listnatý) boreální les<br /> *Úzkolistý boreální les (tajga)<br /> *Tundra<br /> + podle některých <br /> *Hory<br /> (Dalším makrobiomem je pochopitelně světový oceán.) <br /> ==Azonální biómy==<br /> Azonální biomy jsou podmíněny regionálními či místními zvláštnostmi lokality, specifickými z hlediska reliéfu, typu půd, obsahu látek v půdách (skalní biotopy, mokřady, rašeliniště, zasolené půdy). V azonálním biomu není klimax klimatický. <br /> Rozlišujeme tyto azonální biomy: <br /> *Pedobiómy – určovány půdou, zamokřená půda se nazývá aluviální pedobióm. Tak například MANGROVE je azonální biom zonálního biomu tropický deštný sezónní prales, který se vyskytuje na místech zasažených kolísavou hladinou slané vody (příliv a odliv). Nebo MOKŘAD je azonální biom zonálního biomu boreální jehličnatý les, který se vyskytuje na místech s nepropustným podložím. <br /> *Orobiómy jsou od zonálních biomů diferenciované nadmořskou výškou. Botanici zjistili, že výšková pásmovitost horské vegetace může připomínat (složením, dynamikou) jiné zonobiomy. Například horská a boreální smrčina nebo tundra a alpinské hole na Sněžce. Bylo objeveno pravidlo, že výškový rozdíl 70 m se rovná rozdílu v zeměpisné šířce o 1º, tj. cca 110 km. Návštěva hory Kilimandžáro (5595 m n. m.) v rovníkové Africe může proto svým způsobem zprostředkovat „cestu od rovníku k pólu“.<br /> <br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/Biomy_Zem%C4%9B&diff=8881 2009-10-12T06:31:57Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>==Zonální biomy==<br /> Zonálních biomů (syn. zonobiomů) vytvořili botanici devět (někteří chápou „hory“ jako desátý).<br /> <br /> Zonobiom je makroekosystém, který vždy odpovídá rámcovému makroklimatu určité zeměpisné a klimatické zóny. Tedy, který se vyvíjí při normální propustnosti půd pro vodu a průměrné přítomnosti živin v půdě. V zonobiomu se hovoří o tzv. klimatickém klimaxu (klimaxe, pro jehož vznik je rozhodující klima).<br /> <br /> =Biomy světa=<br /> *Tropický deštný prales<br /> *Tropický sezónní prales<br /> *Pouště a polopouště<br /> *Savana <br /> *Travinné biomy temperátní (tj. mírného pásu) <br /> *Vždyzelený tvrdolistý porost mediteránního charakteru (tvrdolistý les a křoviny) <br /> *Širokolistý (listnatý) boreální les<br /> *Úzkolistý boreální les (tajga)<br /> *Tundra<br /> + podle některých <br /> *Hory<br /> (Dalším makrobiomem je pochopitelně světový oceán.) <br /> ==Azonální biómy==<br /> Azonální biomy jsou podmíněny regionálními či místními zvláštnostmi lokality, specifickými z hlediska reliéfu, typu půd, obsahu látek v půdách (skalní biotopy, mokřady, rašeliniště, zasolené půdy). V azonálním biomu není klimax klimatický. <br /> Rozlišujeme tyto azonální biomy: <br /> *Pedobiómy – určovány půdou, zamokřená půda se nazývá aluviální pedobióm. Tak například MANGROVE je azonální biom zonálního biomu tropický deštný sezónní prales, který se vyskytuje na místech zasažených kolísavou hladinou slané vody (příliv a odliv). Nebo MOKŘAD je azonální biom zonálního biomu boreální jehličnatý les, který se vyskytuje na místech s nepropustným podložím. <br /> *Orobiómy jsou od zonálních biomů diferenciované nadmořskou výškou. Botanici zjistili, že výšková pásmovitost horské vegetace může připomínat (složením, dynamikou) jiné zonobiomy. Například horská a boreální smrčina nebo tundra a alpinské hole na Sněžce. Bylo objeveno pravidlo, že výškový rozdíl 70 m se rovná rozdílu v zeměpisné šířce o 1º, tj. cca 110 km. Návštěva hory Kilimandžáro (5595 m n. m.) v rovníkové Africe může proto svým způsobem zprostředkovat „cestu od rovníku k pólu“.<br /> <br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/Biomy_Zem%C4%9B&diff=8880 2009-10-12T06:28:01Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>==Zonální biomy==<br /> Zonálních biomů (syn. zonobiomů) vytvořili botanici devět (někteří chápou „hory“ jako desátý).<br /> <br /> Zonobiom je makroekosystém, který vždy odpovídá rámcovému makroklimatu určité zeměpisné a klimatické zóny. Tedy, který se vyvíjí při normální propustnosti půd pro vodu a průměrné přítomnosti živin v půdě. V zonobiomu se hovoří o tzv. klimatickém klimaxu (klimaxe, pro jehož vznik je rozhodující klima).<br /> <br /> =Biomy světa=<br /> *Tropický deštný prales<br /> *Tropický sezónní prales<br /> *Pouště a polopouště<br /> *Savana <br /> *Travinné biomy temperátní (tj. mírného pásu) <br /> *Vždyzelený tvrdolistý porost mediteránního charakteru (tvrdolistý les a křoviny) <br /> *Širokolistý (listnatý) boreální les<br /> *Úzkolistý boreální les (tajga)<br /> *Tundra<br /> + podle některých <br /> *Hory<br /> (Dalším makrobiomem je pochopitelně světový oceán.) <br /> ==Azonální biómy==<br /> Azonální biomy jsou podmíněny regionálními či místními zvláštnostmi lokality, specifickými z hlediska reliéfu, typu půd, obsahu látek v půdách (skalní biotopy, mokřady, rašeliniště, zasolené půdy). V azonálním biomu není klimax klimatický. <br /> Rozlišujeme tyto azonální biomy: <br /> *Pedobiómy – určovány půdou, zamokřená půda se nazývá aluviální pedobióm. <br /> *Mangrove je azonální biom zonálního biomu tropický deštný sezónní prales. <br /> *Mokřad je azonální biom zonálního biomu boreální jehličnatý les. <br /> *Orobiómy jsou od zonálních biomů diferenciované nadmořskou výškou. Botanici zjistili, že výšková pásmovitost horské vegetace může připomínat (složením, dynamikou) jiné zonobiomy. Například horská a boreální smrčina nebo tundra a alpinské hole na Sněžce. Bylo objeveno pravidlo, že výškový rozdíl 70 m se rovná rozdílu v zeměpisné šířce o 1º, tj. cca 110 km. Návštěva hory Kilimandžáro (5595 m n. m.) v rovníkové Africe může proto svým způsobem zprostředkovat „cestu od rovníku k pólu“.<br /> <br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/%C3%9Avod_do_p%C5%99edm%C4%9Btu&diff=8833 2009-10-01T10:38:12Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>==Úvod do předmětu==<br /> Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají [[wikipedia:cs:Rámcový vzdělávací program|rámcové vzdělávací programy]]. Rámcové vzdělávací programy (RVP)&lt;ref name=&quot;Rámcový&quot;&gt;Rámcový vzdělávací program. [on-line]. Výzkumný ústav pedagogický v Praze. 2004. [Cit. 3. 1. 2005]. Dostupné na http://web.ttnet.cz/zsbrandys/rvp.htm, komentáře též http://www.vuppraha.cz/.&lt;/ref&gt; vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje [[Environmentální výchova|Environmentální výchovu]] jako jedno z šesti průřezových témat. <br /> <br /> Finální verze RVP ZV se podle [http://www.zakonycr.cz/seznamy/561-2004-Sb-zakon-o-predskolnim-zakladnim-strednim-vyssim-odbornem-a-jinem-vzdelavani-(skolsky-zakon).html zákona č. 561/2004, § 185, odst. 1.] stává závaznou pro všechny školy. Od školního roku 2007/2008 musí školy podle ŠVP učit minimálně 1. a 6. ročník (resp. primu osmiletého gymnázia) a v každém dalším školním roce tyto třídy a nový 1. a 6. ročník. Od 1. září 2007 je tedy poprvé v historii výuka environmentální výchovy v ČR ze zákona povinná, neboť ''&quot;průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání&quot;'' (RVP ZV, 6 kpt.)&lt;ref name=&quot;Rámcový&quot;/&gt;. <br /> <br /> Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a [http://www.mzp.cz/AIS/web.nsf/pages/evvo_program Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO)] v České republice z roku 2000 je již environmentální výchova na mnohých školách dobrovolně realizována několik let.<br /> <br /> Environmentální výchova by mohla být (pokud bude realizována kvalitně) jedním z řešení ekologické krize. <br /> <br /> '''Ekologickou krizi''' definoval I. Míchal jako ''situaci, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Homeostatické pole je vlivem stresového faktoru (faktorů) překročeno v takové míře, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stadiu vyčerpání'' (Míchal, 1994: str. 172)&lt;ref name=&quot;MÍCHAL&quot;&gt;MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno: Veronica, 1994. 276 s. ISBN 80-85368-22-6.&lt;/ref&gt;.<br /> <br /> Stresové faktory mohou být krátkodobé (např. požár, povodeň), nebo dlouhodobé (např. zavlečení nového druhu, hospodářské využívání ekosystému, např. pastva, každoroční hnojení). Působením dlouhodobého stresového faktoru se může vytvořit nový rovnovážný stav, původní ekosystém se změní na ekosystém jiný, stejně hodnotný (např. louky), který navíc působí jako významný prvek diverzifikace.<br /> <br /> Činnost člověka je nejvýznamnějším stresovým faktorem současnosti (Míchal, 1994)&lt;ref name=&quot;MÍCHAL&quot;/&gt;. Dokud bylo lidí na naší planetě méně než dnes, nebylo potřeba vztah k přírodě promýšlet, nebylo třeba hledat způsoby zacházení s odpady, ani nebylo potřeba řešit jiné environmentální problémy. Odpady jedné rodiny žijící v lese dokáže les svými autoregulačními mechanismy vyčistit „sám“. Možná i odpady dvou rodin, možná tří nebo i deseti (podle velikosti, druhového složení lesa a dalších charakteristik). Existují ale meze autoregulačních mechanismů, meze únosnosti lesa, které vyjadřuje ekologický termín nosná kapacita prostředí. <br /> <br /> '''[[Nosná kapacita prostředí]] (resp. ekosystému),''' někdy také nazývaná '''mez únosnosti''', je definovaná jako ''maximální možný počet jedinců daného druhu'' (zde člověka), ''které může prostředí uživit'' (Odum, 1977: str. 262)&lt;ref&gt;ODUM, EP. Základy ekologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 736 s.&lt;/ref&gt;. <br /> Pokud je nosná kapacita lesa (nebo jakéhokoli jiného ekosystému) překročena, tedy když v něm žije větší počet jedinců jednoho druhu než je únosné, ekosystém se dostává do stavu stresu. <br /> <br /> '''Stres ekosystému''' je definován jako ''stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahujícím obvyklé rozpětí homeostázy, které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován'' (Míchal, 1994: str. s. 170)&lt;ref name=&quot;MÍCHAL&quot;/&gt;. <br /> <br /> Život v lese, jehož nosná kapacita je naplněna, je těžší. Lidé musí změnit své chování. Musí se začít starat, co se svými tělesnými i hmotnými odpady. Musí se domluvit, kde umývat nádobí a kde prát a odkud brát pitnou vodu, musí dohodnout a dodržovat pravidla kácení, vypalování, těžby surovin a lovu. Pokud to neudělají, budou trpět nemocemi (stačí se napít vody kontaminované výkaly), umírat a, nakonec, o svůj domov všichni přijdou (nebude v něm dost pitné vody a potravy). Dohody o chování v životním prostředí byly obvykle zakotveny v zákonech daných společenství a jejich dodržování bylo vymáháno mocensky, popř. ideologicky. Dodržování těchto zákonů umožnilo zdravý život velké komunity. Zákony a příkazy tohoto druhu (například nosit s sebou kolík k zahrabávání exkrementů) nacházíme již v Chammurabiho zákoníku nebo ve Starém zákoně. Na mnoha územích v historii Země domluva o chování k prostředí včas udělána nebyla. Často na nově osídlovaných územích nebo na územích kolonií či okupovaných států (okupanti měli možnost se vrátit či přestěhovat). A původní obyvatelé museli nést následky dlouhodobé devastace (např. Dorst, 1985)&lt;ref&gt;DORST, J. Ohrožená příroda. 1 vyd. Brno: Panorama, 1985. 413 s. ISBN neuvedeno.&lt;/ref&gt;.<br /> <br /> Proč se lidé vždy nedomluvili na únosném využívání životního prostředí? Jedním z důvodů neúspěšné domluvy je, že dodržování dohod o životním prostředí není jednoznačnou výherní strategií. Pokud takové dohody dodržuje pouze jeden člověk (jedna rodina), je to (pro ně) naopak nevýhodné – ostatní vytěží ze společného prostředí vše, co se dá, získají prostředky na vystěhování a lepší začátek v prostředí novém. Aby se vyplatilo dohody o životním prostředí dodržovat, je nutné, aby je dodržovala většina nebo lépe celá populace žijící v daném prostředí. Přičemž samozřejmě nejvýhodnější pro jedince (ale i rodinu, stát) je být v populaci tím jediným, kdo dohody o životním prostředí porušuje, neboť ''objeví-li se ve skupině altruistů jeden egoista, bude se množit více než ostatní a jeho alely se v další generaci uplatní lépe… Vztah mezi egoistickými a altruistickými skupinami není symetrický, neboť altruistické skupiny lze nakazit egoismem a tím je zlikvidovat, ale naopak to neplatí. Chování zaměřené na dobro skupiny může fungovat, ale ne nadlouho, protože není (v evolučních časových měřítkách) dostatečně stabilní'' (Zrzavý aj., 2004: str. 59)&lt;ref&gt;ZRZAVÝ, J., STORCH, D., MIHULKA, S. Jak se dělá evoluce: od sobeckého genu k rozmanitosti života. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004. 296 s. ISBN 80-7185-578-2. &lt;/ref&gt;. Dalším důvodem častého překroční nosné kapacity je skutečnost, že je velmi obtížné až nemožné ji přesně determinovat (obvykle se to podaří teprve, když je překročena a dojde ke zhroucení ekosystému). Do té doby používáme '''odhady nosné kapacity prostředí'''.<br /> <br /> Ještě složitější než odhad nosné kapacity nějakého ekosystému, je '''odhad nosné kapacity globálního ekosystému'''. Proto jsou názory na nosnou kapacitu (pro lidský druh) naší planety různé. K. Lorenz vidí v přelidnění „první hřích lidstva“ (Lorenz, 1990)&lt;ref&gt;LORENZ, K. 8 smrtelných hříchů. 1. vyd. Praha: Panorama Pyramida, 1990. 99 s. ISBN neuvedeno.&lt;/ref&gt;. Na něj navazující odborníci upozorňují, že počet lidí na naší planetě se blíží k hranici její nosné kapacity a že (pokud nedojde k radikálním změnám) může brzy dojít ke zhroucení globálního ekosystému. Možnost lidí vystěhovat se z území zdevastovaných do území neosídlených je dnes, bez drastického snížení populace, velmi omezená – Země je plná lidí. Spisovateli science fiction uvažované přesídlení na jiné planety není v dohledné době reálné (Lovelock, 1993&lt;ref&gt;LOVELOCK, JE. Gaia : Nový pohled na život na zemi. 1. vyd. Prešov: ABIES, Tulčík, 1993. 240 s. Pozn.: Moderní vitalismus. ISBN 80-902635-6-9.&lt;/ref&gt;, 1994&lt;ref&gt;LOVELOCK JE. Gaia : Živoucí planeta. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0436-8.&lt;/ref&gt;). Stále ovšem existují lidé, kteří ekologické problémy popírají, kteří věří, že každý ekologický problém dokáže lidstvo vyřešit rozvojem technologií. Takový názor prezentuje, v ostrém kontrastu s americkým viceprezidentem [[wikipedia:cs:Al Gore|Al Gorem]] (2000)&lt;ref&gt;GORE, A. Země na misce vah. 1. vyd. Praha: Argo, 2000. 376 s. ISBN: 80-7203-310-7.&lt;/ref&gt;, i náš současný prezident [[wikipedia:cs:Václav Klaus|V. Klaus]] (2007)&lt;ref&gt;KLAUS, V. Modrá, nikoli zelená planeta: Co je ohroženo, klima nebo svoboda? 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. 168 s. ISBN 978-80-7363-152-9&lt;/ref&gt;.<br /> <br /> Další, například J. Lovelock, se domnívají, že na řešení ekologických problémů je už pozdě, protože nosná kapacita globálního ekosystému byla překročena. J. Lovelock v roce 2008 rozvířil diskusi článkem ''Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde''. V něm tvrdí, že zhroucení globálního zemského ekosystému nastane, i kdyby lidé zásadně změnili své chování, protože nosná kapacita Gaii (Zeměkoule) byla překročena v šedesátých letech 20. století. J. Lovelock odhaduje, že následkem zhroucení globálního ekosystému zahyne 80 % lidské populace (Lovelock, 2008).&lt;ref&gt;Na základě těchto prognóz byla učiněna různá opatření, například byly na různých místech na Zemi zřízeny banky semen hospodářsky významných plodin. V únoru 2008 byla otevřena dosud největší (z přibližně 400 existujících) banka semen na Špicberkách, kterou zřídilo Norsko ve spolupráci s organizací Global Crop Diversity Trust podporovanou mimo jiné také OSN. Semena zůstanou majetkem zemí, které si je sem uložily. V případě velké světové katastrofy mají ale přístup k semenům všichni (Svalbard Global Seed Vault, webové stránky).&lt;/ref&gt; &lt;ref&gt;LOVELOCK, JE. Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. [on-line]. Britské listy. 2008. ISSN 1213-1792. [cit. 20. 8. 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/art/39289.html&lt;/ref&gt;<br /> <br /> '''Environmentální výchovu''' do vzdělávacích programů mnoha zemí zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to ''„má ještě smysl“'', že se ''„ještě dá něco dělat“''. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu [[Naše společná budoucnost]] (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji (Nátr, 2006: str. 48&lt;ref&gt;NÁTR, L. Rozvoj trvale neudržitelný. dotisk. 1. vyd. Praha: Karolinum – Universita Karlova v Praze, 2006. 104s. ISBN: 80-246-0987-8.&lt;/ref&gt;, Brundtlandová, 1991&lt;ref&gt;BRUNDTLANDOVÁ, GH. Naše společná budoucnost: Výtah ze zprávy komise OSN pro životní prostředí. Brno: EKOcentrum, 1991. ISBN neuvedeno.&lt;/ref&gt;).<br /> <br /> Environmentální výchova je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Protože je u nás tématem poměrně novým (její realizace je povinná teprve s platností od 1. 9. 2007), není jí v pedagogických vědách věnována dostatečná pozornost.<br /> <br /> Teorie environmentální výchovy je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou. Realizace environmentální výchovy je totiž založena na předpokladu altruistického chování většiny populace (Heidbrink, 1997)&lt;ref&gt;HEIDBRINK, H. Psychologie morálního vývoje. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. 175 s. ISBN 80-7178-154-1.&lt;/ref&gt;. <br /> <br /> '''[[wikipedia:cs:Altruismus|Altruistické chování]]''' je definováno jako chování pro jedince nepřínosné nebo dokonce nevýhodné, ale výhodné pro populaci/společenskou jednotku (např. Pecina, 1994: str. 19 – 23)&lt;ref&gt;PECINA, P. Kořeny zla: O příčinách odcizení člověka přírodě. 1. vyd. Praha: ČSOP – Nika, 1994. ISBN neuvedeno. &lt;/ref&gt;.<br /> <br /> [[wikipedia:cs:Altruismus|Altruistické chování]] není charakteristické jen pro člověka. Vyskytuje se také mezi savci, ptáky i dalšími živočišnými druhy (viz Veselovský, 1992: str. 222 – 226)&lt;ref&gt;VESELOVSKÝ, Z. Chováme se jako zvířata? 1. vyd. Praha: Panorama, 1992. ISBN 80-7038-240-6.&lt;/ref&gt;. Příkladem altruistického chování je schopnost rozdělit se o potravu v době nouze, pomoc při ochraně cizího dítěte či majetku nebo právě dobrovolná skromnost vedoucí k trvale udržitelnému životu. Termín '''dobrovolná skromnost''' používá [[wikipedia:cs:Hana Librová|Hana Librová]] pro označení chování lidí, kteří se rozhodli nezvětšovat své majetky (Librová, 1994).&lt;ref&gt;Později, tento termín Librová nahradila termínem „výběrová náročnost“ a „ekologický luxus“ (Librová, 2003: str. 11).&lt;/ref&gt;&lt;ref name=&quot;LIBROVÁ&quot;&gt;LIBROVÁ, H. Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti. 1. vyd. Brno: Veronica, Hnutí Duha, 1994. 124 s. ISBN 80-85368-18-8.&lt;/ref&gt;&lt;ref name=&quot;VLAZNI&quot;&gt;LIBROVÁ, H. Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003. 320 s. ISBN 80-7239-149-6.&lt;/ref&gt; Zastavit snahu o zvětšení majetku a hromadění věcí, která je zřejmě v člověku hluboce zakořeněná, je hlavním úkolem environmentální výchovy. Pokud je totiž teorie předpokládající, že se četnost lidské populace skutečně blíží k hranici nosné kapacity globálního ekosystému, pravdivá, je environmentální výchova pro lidstvo životně důležitá, protože slovy [[wikipedia:cs:Erazim Kohák|E. Koháka]] pouze ''dobrovolná prostota – tedy vědomé a soustavné snižování materiální nadspotřeby – je zjevně jedinou strategií, která je schopna zajistit dlouhodobé přežití lidstva i přírody'' (Kohák, 2000: str. 73)&lt;ref&gt;KOHÁK, E. Zelená svatozář : kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, 204 s. ISBN: 80-85850-86-9.&lt;/ref&gt;.<br /> <br /> Obava z budoucnosti ale není jediným důvodem realizace environmentální výchovy. Dalším důvodem, je snaha o zachování či obnovu duševního i tělesného zdraví člověka. Opakované studie prokázaly, že lidé, kteří nemají možnost pravidelného a dostatečně kvalitního kontaktu s přírodou, strádají. Civilizační choroby, jako je nadváha, kardiovaskulární choroby, deprese, a stres totiž významně snižují kvalitu života (např. [[wikipedia:cs:Jan Keller|Keller]], 1993)&lt;ref&gt;KELLER, J. Až na dno blahobytu. 1. vyd. Brno: Hnutí Duha, 1993. 127 s. ISBN: 80-903085-7-0.&lt;/ref&gt;. Léčebnou metodou pro lidi z měst trpící těmito chorobami a pocity zmaru je „léčba přírodou“, o které hovoří již filosof A. Naess jako o terapii (Naess, 1994: str. 96)&lt;ref name=&quot;NAESS&quot;&gt;NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320 s. ISBN80-88699-09-6.&lt;/ref&gt;. Tuto terapii si mohou lidé, pokud rozpoznají svůj problém, „ordinovat“ i sami. Modelovým příkladem je Timothy Treadwell, kterého pocity zmaru dovedly k těžké závislosti na alkoholu a návykových látkách. Z jejich moci se vymanil pouze díky zvířatům a zásadní změně životního stylu – návratu k přírodě. Třináct let strávil na [[wikipedia:cs:Aljačka|Aljašce]] jako samozvaný, nezávislý ochránce přírody, především medvědů. Pět let medvědy a sám sebe na Aljašce filmoval. Jako dobrovolník navštěvoval s autentickými programy environmentální výchovy na kanadských a amerických školách. Film [http://www.imdb.com/title/tt0427312/ Grizzly Man], který je sestříhán z autentických Treadwellových záběrů, vyhrál několik festivalových cen. Obdobně Christopher McCandless léčil „útěkem do divočiny“ trauma ze zjištění, že jeho otec žil v bigamii (Krakauer, 2007)&lt;ref&gt;KRAKAUER, J. Útěk do divočiny. 2. vyd. Praha, Columbus, 2007. 268 s. ISBN: 80-7249-234-3.&lt;/ref&gt;. Několik českých rodin, které se rozhodly pro alternativní životní styl, sledovala v rozmezí deseti let H. Librová (1994&lt;ref name=&quot;LIBROVÁ&quot;/&gt;, 2003&lt;ref name=&quot;VLAZNI&quot;/&gt;). Lidé dnes často odcizením od přírody trpí, aniž by si je uvědomovali nebo aniž by byli schopni sami sobě pomoci (např. pacienti LDN). Na jejich potřeby odpovídá masivní rozvoj zooterapií a zooasistenčních aktivit v zahraničí (např. Odendaal, 2007)&lt;ref&gt;ODENDAAL, J. Zvířata a naše mentální zdraví: Proč, co a jak. 1. vyd. Praha: Brázda, 2007. 176 s. ISBN 978-80-209-0356-3.&lt;/ref&gt; i u nás (např. Svobodová, 2008)&lt;ref&gt;SVOBODOVÁ, I. aj. (ed.) Terapie a asistenční aktivity lidí za pomoci zvířat: Sborník příspěvků z odborné konference s mezinárodní účastí. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2008. 119 s. ISBN 978-80-213-1773-4.&lt;/ref&gt;. Uvědomění si následků procesu odcizení řeší nové obory, především ekologická (resp. environmentální) psychologie a psychiatrie (Naess, 1994&lt;ref name=&quot;NAESS&quot;/&gt;, Krajhanzl, 2007&lt;ref&gt;KRAJHANZL, J. Psychologie ve službách Země. In Heller, Mertin, Sobotková. Psychologické dny 2006 : Prožívání sebe a měnícího se světa. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2007. s. 35. ISBN 9788073081850.&lt;/ref&gt;).<br /> <br /> Cílem environmentální výchovy je také hledat vhodné cesty „návratu k přírodě“, bojovat proti prohlubujícímu se procesu odcizování se přírodě a upevňovat duševní i tělesné zdraví lidské populace (viz Franěk, 2005)&lt;ref&gt;FRANĚK, M. Odcizení přírodě a možnosti environmentální výchovy. [on-line]. Praha: Zpravodaj MŽP, 6/2000. s. 14 -15. Pozn.: Krátký, leč zásadní článek. [Citace 1. 2. 2005] Dostupné na http://www.ceu.cz/edu/vyzkum/vyzkum_text.htm.&lt;/ref&gt;.<br /> <br /> ==Literatura a poznámky==<br /> &lt;references/&gt;<br /> [[Kategorie:Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Diskuse:Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/%C3%9Avod_do_z%C3%A1klad%C5%AF_ekologie&diff=8832 2009-10-01T10:31:52Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div><br /> <br /> Chybí odkaz<br /> <br /> --[[Uživatel:Admin|Jirka Dl]] 1. 10. 2009, 08:45 (UTC)</div>

K. Jančaříková https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Z%C3%A1klady_ekologie/%C3%9Avod_do_z%C3%A1klad%C5%AF_ekologie&diff=8831 2009-10-01T10:27:43Z

<p>K. Jančaříková: </p> <hr /> <div>Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Termín ekologie (z řeckého „oikos“ a „logos“ = věda, nauka o domově) poprvé použil v roce 1869 [[wikipedia:en:Ernst Haeckel|Ernst Haeckel]].<br /> <br /> Jedním ze zakladatelů ekologie byl britský zoolog [[wikipedia:en:Charles Sutherland Elton|Charles Sutherland Elton]] (1900–1991), který upozornil ''na potřebu studia druhů živočichů v jejich přirozeném prostředí'' a který se věnoval studiu dynamiky živočišných populací a ekologicky drobných savců a který inicioval výzkum mezidruhových vazeb a jako první použil termín nika pro označení „funkčního zařazení organismu v ekosystému“ (Begon, 1997)&lt;ref&gt;BEGON, M., HARPER, J., TOWNSEND, CR. 1. vyd. Ekologie. Jedinci, populace a společenstva. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. 949 s. ISBN 80-7067-695-7.&lt;/ref&gt;.<br /> <br /> Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Nejčastěji se používají tyto:<br /> *„věda o domově“<br /> *„studium vztahů organismů a prostředí“<br /> *„studium struktury (angl. patterns) a funkce přírody“<br /> *„věda o životním prostředí“<br /> *„biologie prostředí“.<br /> <br /> Dalším významným ekologem byl '''[[wikipedia:en:Eugene Odum|Eugene P. Odum]]''' (1913–2002), průkopník v teorii ekosystémů. Odum v roce 1958 studoval invaze rostlin a živočichů a poukázal na propojenost lidských aktivit a přírodních procesů (Odum, 1977)&lt;ref&gt;ODUM, EP. Základy ekologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 736 s.&lt;/ref&gt;. Jeho kniha Základy ekologie se stala učebnicí pro několik generací ekologů a změnila způsob nazírání světa. Tuto učebnici vřele doporučuji všem zájemcům o hlubší porozumění problematice. E. P. Odum podporoval na konci svého života zelená hnutí a také Lovelockovu hypotézu Gaia.<br /> <br /> V letech 1965–1975 proběhl jeden z nejvýznamnějších mezinárodních vědeckých projektů - ''International biology program (IBP)'', v jehož rámci desítky odborníků intenzivně studovali světové suchozemské i mořské ekosystémy; zaznamenávaly především toky energie, koloběhy prvků a látek a hodnotily parametry světových ekosystémů jako např. biomasu, produkci, energii a výnosy.<br /> <br /> Ekologie zažila ve 20. století, hlavně díky hydrobiologům (limnologům a oceánografům), ohromný rozvoj (to má svou logiku – ryby a mořské savce lze v umělém prostředí pozorovat mnohem hůře, než suchozemská zvířata, např. vlky; proto biologové zabývající se těmito organismy na vztah ''organismus – prostředí'' kladli veliký důraz jako první). Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: '''ekologie rostlin''' (resp. geobotanika), '''lesní ekologie''', '''ekologie savců''', '''ekologie ptáků''', '''ostrovní ekologie''', '''hydrobiologie''', '''ekologie člověka''' a další. Z ekologie se etablovaly další předměty: '''etologie''' (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí – přináší originální nástroje porozumění vztahu člověk-příroda viz např. Keller, 1997&lt;ref&gt;KELLER, J. Sociologie a ekologie. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství Slon, 1997. 232 s. ISBN 80-85850-42-7.&lt;/ref&gt;, Mohrig, 1987&lt;ref&gt;MOHRIG, W. Zlý jako zvíře. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, 132 s. ISBN neuvedeno.<br /> &lt;/ref&gt;) a '''environmentalistika''' (nauka o životním prostředí a jeho problémech). <br /> <br /> Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou '''[[ekosystém]]''', '''[[Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Ekologická nika|ekologická nika]]''', '''[[Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Populace|populace]]''' a '''ekologická rovnováha'''. Témata ekologických výzkumů posledních let se zaměřují především na studium mezidruhové konkurence, heterogenity zdrojů (např. Tilman, 1982)&lt;ref&gt;Tilman (1982) Resource Competition and Community Structure, p. 86. &lt;/ref&gt;, vztahu diverzity a stability ekosystému (např. McNaughton, 1988)&lt;ref&gt;McNAUGHTON, SJ. Diversity and stability. Nature. May 1988. vol. 333, 19. pps. 204-205. ISSN 0028-0836.&lt;/ref&gt;, významu velikosti ostrova nebo zdroje (např. McArthur, Wilson 1963)&lt;ref&gt;&lt;/ref&gt;, úlohy predátorů, parazitů a chorob a mykorrhizy (např. Storch, Mihulka, 2000)&lt;ref&gt;STORCH, D., MIKULKA, S. Úvod do současné ekologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160 s. ISBN: 80-7178-462-1.&lt;/ref&gt; nebo termodynamických zákonitostí souvisejících s tvarem a objemem těla (Lavers, 2004)&lt;ref&gt;LAVERS, Ch. Proč mají sloni velké uši. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004. 262 s. ISBN 80-86569-63.<br /> &lt;/ref&gt;.<br /> ==Literatura==<br /> &lt;references/&gt;<br /> [[Kategorie:Základy ekologie]]<br /> {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}</div>

K. Jančaříková