Nástrojový mix

Z Enviwiki

Předpokladem racionálního sestavení

tzv. "nástrojového mixu" je:

• identifikace a zřetelné definování environmentálních problémů
• stanovení jasných cílů, které by měly být jako jejich řešení dosaženy (pokud možno v operacionálním tvaru, tj. vymezených kvalitativně, kvantitativně a časově)
• návrh a hledání optimálního souboru ekonomických, normativních a informačních nástrojů (vytváření nástrojového mixu)
• modelové hodnocení environmentální účinnosti a ekonomické efektivnosti působení navrhovaného nástrojového mixu

Posouzení optimální skladby

Jedním z nejdůležitějších instrumentálních kroků je posouzení optimální skladby nástrojového mixu. Pro jeho hodnocení slouží ucelený systém kritérií:

• Environmentální účinnost: míra a relevance dosažení sledovaných cílů politiky životního prostředí.
• Ekonomická efektivnost: minimalizace společensky nutných nákladů k dosažení stanovených environmentálních cílů.
• Směr působení: znečišťovatelé by měli být ovlivňováni nástroji politiky životního prostředí prioritně k preventivním opatřením, nikoli opatřením následným a dodatečným. Stimulace strategie "ex ante" podněcuje zavádění inovací, technologický pokrok, změnu vzorců spotřebního chování, tlak ústící do strategie "ex post" zakonzervovává zastaralé provozy, prolonguje neefektivní strukturu výroby i spotřeby.
• Stimulativnost: trvalé působení na motivaci ke snižování znečištění a k technickým inovacím. Měla by být jasně vymezena dominantní funkce toho kterého nástroje adekvátní situaci, záměrům politiky životního prostředí i možnostem nástroje:
  • kompenzační funkce (sledující primárně finanční kompenzaci ekologických externalit, které způsobuje ten který znečištovatel), tato funkce je současně ideálním společným jmenovatelem působení všech ekonomických nástrojů,
  • stimulativní funkce (sledující primárně dosažení určitého environmentálního cíle, např. snížení úrovně znečišťování nebo omezení spotřeby přírodních zdrojů),
  • fiskální funkce (sledující primárně dosažení určitého finančního výnosu, potřebného např. pro likvidaci starých zátěží),
  • redistributivní funkce (sledující primárně změnu finančních, resp. nákladových dopadů na různé subjekty, např. zdanění fosilních paliv),
  • komparativní funkce (sledující primárně vyrovnání různých ekonomických podmínek znečišťovatelů vytvořených předchozím vývojem nebo působením normativních nástrojů) - je specifická pro transformační období nových nezávislých států.

• Flexibilita: vytvoření dostatečného prostoru pro různé cesty, kterými mohou znečišťovatelé dospět k naplnění požadavků politiky životního prostředí (měli by mít možnost variantního výběru technických zařízení a adaptačních strategií, aby mohli minimalizovat svoje náklady).
• Jednoduchý způsob aplikace: používání nástrojů by nemělo být neúměrně složité a nemělo by poskytovat prostor pro vyhýbání se povinnostem, pro podvody a byrokratický šlendrián.
• Náklady na zavedení a správu: administrace nástrojového mixu by měla být nákladově přiměřená dosahovaným efektům.
• Integrace s odvětvovými politikami: nástroje musí být konsistentní se záměry a cíli ostatních odvětví, která mají výrazné vazby na životní prostředí (zejména energetika, doprava, průmysl a zemědělství).
• Minimalizace regresivních distribučních efektů: nástroje mohou vyvolávat nežádoucí sociální a ekonomické důsledky, ty je třeba minimalizovat, popřípadě kompenzovat.
• Politická přijatelnost: nástroje by měly působit transparentně, umožňovat participaci veřejnosti, být pro většinu společnosti přijatelné.
• Ekonomické dopady: musí být předem simulovány a průběžně sledovány a vyhodnocovány. Nejdůležitější jsou důsledky pro:
  • hospodářský růst,
  • zaměstnanost,
  • konkurenční schopnost,
  • exportní výkonnost,
  • míru inflace.

• Nenarušování mezinárodního obchodu: nástroje politiky životního prostředí nesmí narušovat svobodu a rovnost mezinárodního obchodu ani nesmí být k tomuto účelu zneužity, musí být v souladu s podmínkami GATT/WTO.
• Soulad s mezinárodními dohodami: politika životního prostředí musí respektovat závazky vyplývající z mezinárodních úmluv, protokolů a dohodnutých principů.
• Konvergence k nařízením a doporučením Evropské unie: pro aplikaci ekonomických nástrojů jsou významné zejména dva stěžejní principy EU:
  • chápání EU jako jednotného hospodářského prostoru,
  • princip subsidiarity.

Zdroje

Dirner, V.: Ekonomika ŽP. Sylabus kurzu, Institut environmentálního inženýrství, HGF.

Heyne, P.: Ekonomický styl myšlení, VŠE Praha 1990.

Samuelson, P. A., Nordhaus, D. W.: Ekonomie, Svoboda, Praha 1991.

Šauer, P., a kol.: Úvod do ekonomiky životního prostředí, VŠE - učební text, Praha 1997.

Štěpánek, Z.: Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí, UP - učební text, Olomouc 1997.

Tietenberg, T.: Environmental and Natural Resource Economics, Harper Collins Publishers, N. Y. 1992.

Wicke, L.: Umweltökonomie, Verlag Franz Vahlen, München 1991.