Elementy udržitelného rozvoje v kontextu evropské politiky
Z Enviwiki
Obsah |
Důležité dokumenty
Zpráva Evropské unie Evropské životní prostředí na přelomu století konstatuje, že navzdory třem desetiletím úsilí o ochranu prostředí, přírody a přírodních zdrojů se ani v Evropě až na nepatrné výjimky nepodařilo zvrátit negativní trendy. Hnací síly nepříznivého vývoje, kterými jsou rostoucí materiální spotřeba, rozšiřující se doprava, stále neudržitelné vzorce spotřeby a výroby spojené s emisemi škodlivých látek včetně toxických a jinak nebezpečných chemikálií sice zmírňují svůj tlak, avšak neustále působí a celková zátěž prostředí roste. Evropa je přitom kontinentem, který je v čele světového úsilí za ochranu prostředí a pokud se ani zde nepodařilo situaci zvrátit, znamená to, že v ostatním světě jsou poměry ještě nepříznivější.
Tento stav si dobře uvědomují členské státy Evropské unie i Evropská komise v Bruselu. Evropská unie ve svých základních dokumentech opakovaně zdůrazňuje potřebu přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje.
Už Maastrichtská smlouva z roku 1992 učinila udržitelný rozvoj jedním z cílů Evropské unie.
Tento cíl výrazně posílila nová Amsterodamská smlouva, která platí od 1. 5. 1999. Ve svém článku č. 2 říká: "Cílem společenství je dosažení harmonického, vyváženého a udržitelného rozvoje ekonomických aktivit…". Zároveň se v tomto článku označuje za jeden z cílů též zlepšení kvality prostředí. Velmi důležité rozvinutí koncepce udržitelného rozvoje pak představuje článek 6, který zní: „Požadavky ochrany prostředí musí být integrovány do formulací i uskutečňování politik a aktivit společenství, o kterých hovoří článek 3 (v článku 3 jsou vyjmenovány všechny činnosti společenství zejména v hospodářské oblasti), zejména s ohledem na dosažení trvale udržitelného rozvoje“.
Tento článek znamená praktický návod k tomu, jak dosáhnout trvalé udržitelnosti rozvoje. Bezprostředně po schválení Amsterodamské smlouvy hlavy evropských států pověřily komisi, aby vypracovala podrobnou zprávu o tom, jak bude naplňován tento zásadní článek ve vybraných odvětvích. Jinými slovy, jak budou od samého počátku uplatňovány zřetele ochrany životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů v klíčových hospodářských sektorech, za které byly označeny: zemědělství, energetika, doprava, průmysl, společný trh a regionální rozvoj.
Na evropském summitu v Helsinkách v prosinci 1999 bylo posouzeno, jak úspěšně se dokumenty připravené Komisí s tímto zadáním vyrovnaly. Jde o klíčové materiály, které určují politiku Evropské unie v této oblasti na další období. Bylo rozhodnuto práce v tomto směru dále prohloubit a rozšířit a předložit definitivní výsledek na evropském summitu v Goteborgu v létě 2001.
Prvky udržitelného rozvoje
Za nejdůležitější elementy udržitelného rozvoje lze v kontextu evropské politiky považovat tyto:
- Prvním základním předpokladem je přísné dodržování veškerých norem, limitů a jiných předpisů, které jsou obsaženy v takzvaném environmental acquis, to znamená v souboru evropského zákonodárství věnovaného životnímu prostředí. Tento soubor je velmi rozsáhlý, obsahuje stovky jednotlivých směrnic a jiných zákonných předpisů. Podrobně jsou upraveny prakticky všechny složky životního prostředí.
- Přístup k ochraně životního prostředí se v rámci Evropské unie vyvíjí, postupně se přestávají zdůrazňovat opatření vedoucí ke koncovým technologiím a naopak se uplatňují preventivní postupy. Charakteristickým přístupem je uplatnění postupů v rámci tzv. procesu EIA (environmental impact assessment).
- Dalším důležitým stupněm jsou opatření založená na moderních technologiích nenáročných na suroviny, energii a minimalizujících škodlivé emise. Typickou směrnicí v tomto směru je směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), která je založena na koncepci nejlepší dostupné techniky.
- Velmi důležitou součástí účinné politiky je zabezpečení dostatečných informací v mnoha směrech, to znamená informace o stavu prostředí, o prováděných opatřeních, o rozvojových záměrech a podobně. Klíčový význam mají informace o zátěži prostředí z výrobních postupů, jako je například registr emisí a zdrojů znečištění.
- Účast veřejnosti a elementů občanské společnosti je v této souvislosti naprosto nutnou podmínkou. Předpokládá to jednak zájem a angažovanost široké veřejnosti i jednotlivých společenských skupin, jako jsou zejména výrobci, jednak dostatečnou úroveň informovanosti a vzdělanosti celé veřejnosti i jednotlivých specifických skupin.
- Součástí celé politiky je transparentní stanovení cílů, které by měly být kvantifikovány. To souvisí s potřebou uplatnění souboru kvantitativních informací ve formě jasně specifikovaných indikátorů udržitelného rozvoje.
- Vůbec nejdůležitějším nástrojem účinné politiky ochrany prostředí je integrace environmentálních zřetelů do hospodářských a jiných aktivit v souladu s článkem 6 Amsterodamské smlouvy. Této integrace lze dosáhnout uplatněním řady nástrojů.
- Důležitou kategorií nástrojů jsou nástroje ekonomické, které směřují k tomu, aby byly odstraněny nepříznivé ekologické externality ekonomické činnosti. Znamená to především co možná jednoznačné řešení otázky vlastnických práv a plné uplatnění principu „znečišťovatel platí“ s cílem, aby „ceny vypovídaly ekologickou pravdu“. Jednotlivé ekonomické nástroje mají nejrůznější podobu, jako jsou různé poplatkové systémy a v poslední době stále více zdůrazňovaná ekologická daňová reforma. *Rovněž se postupně uplatňují tržně kompatibilní nástroje, například obchodovatelná povolení. Jednoznačným požadavkem je v této souvislosti zrušení ekologicky škodlivých dotací, které stále ještě existují prakticky ve všech státech v oblasti energetiky a dopravy.
- Mezi významné nástroje patří dobrovolné aktivity průmyslu, charakterizované celou řadou iniciativ jako je EMAS, normy řady ISO 14000, ekoefektivita, ekodesign. Důležité místo mají dobrovolné dohody mezi vládou a průmyslem a systémy značení ekologicky šetrných výrobků.
- Konečným klíčem k přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje je celková změna vzorců spotřeby a výroby. Týká se to tedy nejen produkčních metod, což je především záležitost průmyslu, ale zejména a v hlavní míře domácností, to znamená všech kategorií spotřebitelů. Nelze vystačit pouze s moderními technologiemi, byť by byly jakkoliv ekoefektivní. Především spotřebitelé sami si musí uvědomit, že prakticky každá spotřeba kterýchkoliv výrobků či služeb s sebou do určité míry nese zátěž prostředí a že tuto zátěž je třeba minimalizovat spotřebou rozumnou a uvědoměle skromnou.
Odkazy
Související stránky
Tento článek potřebuje úpravu,
neboť svým obsahem nevyhovuje. Můžete Enviwiki pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k úpravám.
